Kalendárium


1. září 1689 (320. výročí) v Praze se narodil jeden z nejvýznamnějších českých barokních architektů a stavitelů, Kilián Ignác Dienzenhofer (též Dientzenhofer). Navštěvoval jezuitské gymnázium na Malé Straně, po jeho ukončení studoval na pražské univerzitě filozofii a matematiku. U svého otce se vyučil stavitelství a kolem roku 1707 odešel na zkušenou do ciziny, zejména do Vídně, kde se seznámil s barokní tvorbou architekta Johanna Lukase von Hildebrandta. Byl ovlivněn také F. Borrominim a rovněž stavitelem J. B. Santinim-Aichlem, v pozdní fázi své tvorby spolupracoval se svým zetěm A. M. Luragem. K jeho zákazníkům patřila šlechta a církevní instituce. S jeho obsáhlým dílem se můžeme setkat v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Zemřel 18.(12.) 12. 1751 v Praze. Kilián Ignác Dientzenhofer (Wikipedia) Kilián Ignác Dienzenhofer (www.freewebs.com/dienzenhoferove) Před třistadvaceti lety se narodil Kilián Ignác Dienzenhofer (krejci.bigbloger.lidovky.cz, Jiří Krejčí)	Kilián Ignác Dientzenhofer		Masarykův slovník naučný, díl 2. Lípa č. 2/2009

1. září 1919 (90. výročí) vyhořelo první Městské divadlo v Teplicích. Krátce po půlnoci prováděli dva hlídači teplického divadla svou běžnou prohlídku, přičemž jednomu z nich praskla olejová lampička a olej se řinul na dole nataženou oponu. Ve chvíli, kdy dotyčný zjistil, co se děje, plameny již se šířily přes jeviště dál a dál. Oheň se podařilo zvládnout zhruba po dvou hodinách, ale definitivně uhašen byl až kolem šesté hodiny ráno. Z interiérů nezbylo prakticky nic, zachovaly se jen holé zdi. Návrh na stavbu nového městského divadla v Teplicích padl poprvé r. 1861 a byla tím zahájena diskuse, kde a jaké divadlo postavit. R. 1871 bylo o stavbě rozhodnuto: byl vybrán prostor v místech dnešního divadla. Architektonické plány budovy v novorenesančním stylu zpracovali pražští architekti Zítek (autor Národního divadla) a Turba. Začalo vznikat divadlo včetně kavárny, elegantního bufetu a bytu domovníka. Nové divadlo pojalo 815 sedících a 185 stojících diváků. Město provozovalo divadlo nejprve ve vlastní režii, poté ho pronajímalo divadelním ředitelům. Tepličtí občané se však dlouho z pěkné budovy neradovali. V noci na 1. září 1919 budova vyhořela. R. 1921 vyhrála koncepce postavit nové divadlo na původním místě. Budova měla zahrnovat velké divadlo, lázeňský sál, kino a rozsáhlý restaurační provoz. Divadlo bylo po pražských divadlech v celé ČSR největší. Peníze na divadlo byly získány vypsáním městské půjčky a dary, stát nepřispěl. Celá budova byla vystavěna ve slohu 20. let ve stylu mezi secesí a modernou a prozrazuje drážďanskou školu. Je snad jedinou divadelní a restaurační budovou v tomto slohu. V září 1923 bylo otevřeno kino a na Nový rok 1924 teplický starosta Dr. Walter slavnostně otevřel malý sál a kavárnu, divadlo samotné bylo otevřeno 20. dubna 1924. Celá budova včetně zázemí byla na velice vysoké technické úrovni. Historie divadla (www.teplice.cz) Původní městské divadlo zničené požárem (www.iteplice.cz, Pavel Kovář) Požár starého teplického divadla (www.iteplice.cz, Pavel Kovář)	Požár starého teplického divadla		Zprávy a studie Regionálního muzea v Teplicích: D. Filipek: Teplický divadelní svět v letech 1874-1919 …

1. září 1929 (80. výročí) v Sečovcích u Trebišova se narodil český literární teoretik a historik slovenského původu PhDr. Milan Jankovič, DrSc. Narodil se v rodině berního úředníka. Obecnou školu vychodil v Nitře. Po přestěhování rodiny ze Slovenska do Čech (1939) absolvoval reálné gymnázium v Pardubicích a Liberci (maturita 1948). V letech 1948–1952 studoval estetiku a literární vědu na FF UK v Praze. PhDr. 1953 prací Závažnost realistických detailů v básni – poučení z díla Josefa Václava Sládka; CSc. 1959 prací Umělecká pravdivost Haškova Švejka; DrSc. 1992 souborem studií Nesamozřejmost smyslu. V letech 1952–1956 byl nejprve asistentem a později vědeckým aspirantem na katedře české literatury, literární vědy a estetiky FF UK, jeho školitelem zde byl zpočátku Jan Mukařovský, potom Karel Krejčí. 1956 přešel do ÚČL, kde se postupně stal odborným asistentem, vědeckým pracovníkem (1957), samostatným vědeckým pracovníkem a vedoucím oddělení literární teorie (1964). V roce 1971 byl zařazen mezi odborné pracovníky a v polovině roku z politických důvodů propuštěn. V letech 1971–1972 pracoval na smlouvu o dílo v PNP (mj. uspořádal pozůstalost Josefa Václava Sládka, Jaroslava Haška, Artuše Černíka). Poté, co byl propuštěn i z této instituce, vystřídal do počátku 1990 řadu zaměstnání mimo obor; nejdéle, 1980–1990, působil v n. p. Pragoprojekt jako podnikový dokumentarista a fotograf. V březnu 1990 se vrátil do ÚČSL, do funkce vedoucího oddělení teorie literatury. V tomto oddělení pracoval i po odchodu do důchodu (1993) až do roku 2006. Jeho tvůrčí činnost se celoživotně projevuje ve třech paralelně se rozvíjejících a úzce souvisejících aktivitách: v rovině literárně teoretického a estetického uvažování, konkrétních interpretací děl a tvůrčích osobností a v oblasti ediční. PhDr. Milan Jankovič, DrSc. (www.ucl.cas.cz) Milan JANKOVIČ (www.slovnikceskeliteratury.cz, Bohumil Svozil)	PhDr. Milan Jankovič, DrSc.		Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 1. Lípa č. 2/2009

1. září 1939 (70. výročí) začala II. světová válka vstupem německých vojsk bez vypovězení války do Polska. Před šedesáti lety, 1. září 1939, ve tři čtvrtě na pět, probudilo obránce Westerplatte, opevněného cípku polské země v Gdaňsku, hrozivé dunění. Těžká děla německého křižníku Schleswig-Holstein zahájila zničující palbu. Po šesti minutách dělostřelecké přípravy na Westerplatte zaútočila pěchota. Začala druhá světová válka. Údajné polské přepadení dvou celnic ve Slezsku a vysílače v Glivicích bylo záminkou, které už tehdy nikdo nevěřil. Ale Hitler vyznával jezuitské heslo „účel světí prostředky“. Říkal tomu „nordická lest“. Polští spojenci, Velká Británie a Francie, poté co Německo odmítlo ultimátum na ukončení bojů v Polsku, vyhlásily 3. září Německu válku. Ale byla to opravdu „podivná válka“. Jejich početné armády jen nečinně stály u německých hranic. Nedostatečně vyzbrojená polská armáda sama nebyla schopná odolat drtivému náporu německých vojsk. Přesto se Poláci hrdinně bránili. Většinou bojovali až do posledního náboje, tak jako obránci Westerplatte, kteří se vzdali 7. září. Dne 28. září padla Varšava, 5. října kapitulovaly poslední polské jednotky. Začala se naplňovat Hitlerova představa „aktivní zahraniční politiky“. V knize Mein Kampf ji vyjádřil velmi přesně: „Hranice států tvoří lidé a lidé je také mění. Svědčí to pouze o síle vítězů a slabosti poražených. Jedině v síle je právo.“ Vznik druhé světové války a její počáteční průběh (dejepis.info, Petr Heller) Německý útok na Polsko zahájil před 70 lety druhou světovou válku (www.ceskenoviny.cz) V Polsku si připomínají 70. výročí vypuknutí druhé světové války (www.novinky.cz)	Bitevní loď Schleswig-Holstein		Rok do kapsy Lípa č. 2/2009 Kalendárium ČT1

1. září 1939 (70. výročí) začala akce Albrecht I., preventivní zatýkání významných odpůrců nacismu v Protektorátu Čechy a Morava. Akce Albrecht der Erste (Albrecht I.) byla realizována nacistickými policejními složkami na území Protektorátu Čechy a Morava v souvislosti se zahájením druhé světové války a tažením proti Polsku začátkem září 1939. Nebyla to jen policejní “preventivní akce” proti potencionálnímu nepříteli na počátku války. Bylo totiž důležité, že byla vedena “frontálně” proti elitě českého národa bez rozdílu toho, zda se nějak jeho příslušníci účastnili nebo neúčastnili opozičního či dokonce odbojového hnutí - a byla zde použita v moderní demokratické společnosti nemyslitelná instituce tzv. rukojmí, tj. postižení skupiny zcela nevinných osob k zastrašení a k pacifikaci všech ostatních. K uvedeným a poměrně známým skutečnostem je třeba dodat další podstatnou, byť doposud poměrně opomíjenou skutečnost, že totiž akce Albrecht I. byla zaměřena také proti Židům a tvořila důležitou část první etapy tzv. řešení židovské otázky v Protektorátu Čechy a Morava. Uvádí se, že v akci Albrecht bylo podle připravených seznamů zatčeno v celém Protektorátu asi 2000 osob, z toho 800 na Moravě. Toto číslo bude asi poněkud nadnesené, protože podle jiného zdroje olomoucké gestapo tehdy zatklo kolem 200 a brněnské přes 160 osob. Blíže skutečnosti se pohybovalo asi dobové zjištění protektorátního ministerstva vnitra, podle něhož bylo k 29. září 1939 zatčeno 1247 osob, zřejmě však bez 114-164 osob, které byly vzápětí po zatčení a výslechu opět propuštěny na svobodu. Akce Albrecht der Erste na střední Moravě a zdejší židovská komunita (kehila-olomouc.cz, Doc. PhDr. Josef Bartoš, DrSc.) Akce Albrecht I (www.gruntova.net, PaedDr. Jitka Gruntová)	Židovská obec Olomouc		Lípa č. 2/2009

1. září 1949 (60. výročí) byla založena Slovenská filharmonie. Slovenská filharmónia, česky Slovenská filharmonie, je první a hlavní slovenský symfonický orchestr. Založena byla v roce 1949, od 50. let 20. století sídlila v bratislavské Redutě (budova z roku 1773) v Bratislavě. Kromě sezónních koncertů hrává pravidelně na hudebních festivalech v celé Evropě a za dobu své existence navštívila zeně jako Kypr, Turecko, Japonsko a Spojené státy americké. Slovenská filharmónia (Wikipedia) Reduta - sídlo Slovenskej filharmónie (www.filharm.sk, slovensky)	Budova Reduty		Lípa č. 2/2009

1. září 1959 (50. výročí) v Praze zahájil činnost Divadelní ústav, který byl zřízen výnosem Ministerstva školství dne 31. 8. 1959 s platností od 1. 9. 1959. Nová instituce byla utvořena ze tří do té doby oddělených složek. Z Československého divadelního a literárního jednatelství (DILIA) byl vyčleněn Divadelní ústav spolu se Scénografickou laboratoří a zároveň z Hudební a divadelní agentury byla vyjmuta kancelář Divadelní žatvy. První sídlo Divadelního ústavu bylo v Ledeburském paláci na Valdštejnském náměstí v Praze 1. Od poloviny 70. let 20. století pak sídlí v barokním Manhartském paláci v Celetné ulici. 50 let s Divadelním ústavem /1959 - 2009/ (www.divadelni-ustav.cz) Institut umění - Divadelní ústav (www.institutumeni.cz)	Divadelní ústav / Institut umění		Lípa č. 2/2009

2. září 1929 (80. výročí) v Pardubicích se narodil český hudební skladatel Dalibor Basler; autor písní a šansonů, sborů, tvorby pro děti, skladeb pro dechové orchestry, hudby scénické, ke kabaretům a satirickým pořadům. Po maturitě na gymnáziu studoval skladbu a hru na varhany na pražské konzervatoři (1943–48) a pak hudební výchovu a češtinu na pedagogické fakultě University Karlovy (1948–50). Krátce vyučoval, od 1953 pracoval jako hudební redaktor v Československém rozhlase nejdříve v Plzni, pak dlouhodobě v Praze; zde byl vedoucím redakce malých hudebních žánrů a zástupcem šéfredaktora hudebního vysílání. Angažoval se ve Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, v poradních sborech ministerstva kultury apod., v různých soutěžních porotách (Bratislavská lyra, Mladá píseň Jihlava atd.), stal se nositelem několika vyznamenání (např. státní cena Antonína Zápotockého) a získával ceny v soutěžích typu Písničky pro Hvězdu, Májová Praha. Komponoval písně (např. Jen řekni Sokolov, Naše krásná země, Spartakiáda volá), lidovky (Hrajte muziky, Pohraničník, Řeznická), scénickou hudbu, instruktivní a dětské skladby (Malý kosmonaut a další), hudbu ke spartakiádním cvičením. Zemřel 14. 8. 1987 v Praze. Basler, Dalibor (www.ceskyhudebnislovnik.cz, Ivan Poledňák) Festival politické písně Sokolov 09 - Historie (www.fpp-sokolov.cz)	Obnovený Festival politické písně Sokolov		Český biografický slovník XX. století

3. září 1829 (180. výročí) se narodil v Praze profesor Antonín Gindely, český historik německého původu. Antonín Gindely pocházel ze smíšeného manželství, jeho otec byl uherský Němec a matka Češka. Nejprve studoval bohosloví, pak práva, ale nakonec získal roku 1852 doktorát filosofie a začal působit jako středoškolský profesor. Poté přednášel na universitě v Olomouci (1853-55) a nakonec na universitě v Praze, kde se stal v roce 1862 mimořádným a 1867 řádným profesorem. Od roku 1862 působil jako zemský archivář Českého království, když v letech 1855-57 studoval archivní dokumenty zaměřené na české Bratry v Německu, Slezsku i Čechách. Roku 1864 byl zvolen řádným členem Královské české společnosti nauk, v roce 1870 řádným členem vídeňské Akademie a roku 1890 řádným členem české Akademie Františka Josefa. Silný otcův vliv způsobil, že po celý svůj život de facto nikdy nesrostl s českým prostředím a stal se od počátku své kariéry zastáncem rakouských státních zájmů v Čechách, jakýmsi "usmiřovatelem" na základě poznání společného historického vývoje středoevropských států pod vládou Habsburků. Tento rakouský vlastenec si nakonec nebyl schopen poradit s vyvíjejícími se česko-německými nacionálními protiklady a zůstal v tehdejší nacionálně se polarizující společnosti osamocen. Snažil se dokonce založit jakousi politickou stranu středu, ale byl nakonec natolik pohlcen prací na universitě i vlastní historickou odbornou prací, že od svého záměru ustoupil. Jeho dílo bylo neobyčejně rozsáhlé a zasahuje nejčastěji údobí 17. a 18. století. V počátcích se věnoval dějinám jednoty bratrské, kde zúročil i poznatky ze svých cest a archivní studia (mj. Quellen zur Geschichte der böhmischen Brüder, 1859, Dekrety jednoty bratrské, 1865), později době rudolfínské a českému stavovskému povstání. Sem patří také jeho nejdůležitější kniha Dějiny českého povstání léta 1618 (4 díly, česky a německy, 1870-80). Velký význam mělo i jeho založení pramenné edice Monumenta historiae bohemica - Staré paměti českých dějin (1865). Zemřel 27.(24.) 10. 1892 v Praze. *GINDELY Antonín* (www.libri.cz) Antonín Gindely (1829-1892) (jindrich.wz.cz, Markéta Novotná) Antonín Gindely (Wikipedia)	Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské		www.libri.cz

3. září 1859 (150. výročí) se narodil Auguste Marie Joseph Jean Léon Jaures, francouzský socialistický politik a publicista, zakladatel listu l’Humanité (1904), čelný politik II. internacionály – zavražděn v předvečer 1. svět. války. Francouzská dělnická strana (Parti Ouvrier Français) byla založena roku 1880 Paulem Lafarguem (zeť K.Marxe). Stranu však provázely neshody a už v roce 1882 se rozdělila na dvě téměř znepřátelené tábory: proti sobě se postavili ortodoxní marxisté a revizionistická skupina Mírných. Obě skupiny si držely velký vliv v odborech. V roce 1899 vytvořili marxisté Socialistickou stranu Francie (Parti Socialiste de Francie) a revizionisté Francouzskou socialistickou stranu (Parti Socialiste Français). Nicméně v roce 1905 se obě strany pod vedením Jeana Jaurése opět sloučily do Sjednocené socialistické strany (Parti Socialiste Unifié), která častěji vystupovala jako Francouzská sekce druhé Internacionály (Section Française de l'Internationale Ouvriere , SFIO). Jean Jaures sehrál významnou roli i v boji proti antisemitismu. Když vypukla Dreyfussova aféra, většina francouzské levice byla názoru, že jde o konflikt mezi dvěma skupinami buržoazie – židovskou a katolickou – který se jich netýká. Nejdůležitější francouzský teoretik socialismu, Pierre Proudhon, před tím prohlašoval, že Židy je třeba „vyvraždit nebo poslat zpátky do Asie“. Jean Jaures se jednoznačně postavil proti těmto názorům. Ve jménu mravních hodnot, které mu byly vlastní, převedl značnou část veřejného mínění na stranu těch, kteří usilovali o revizi procesu nevinného židovského důstojníka. Zemřel 31. 7. 1914). Jean Jaures (Navajo) Parti socialiste (Wikipedia) Křesťanský sionismus a české národní tradice (www.euportal.cz, Martin Janeček)	Jean Jaures		Lípa č. 2/2009

3.(2.) září 1919 (90.výročí) se v Praze poprvé objevili dopravní strážníci. Bylo pošmourné ráno 2. září 1919, když se na křižovatce v dolní části Václavského náměstí objevil nezvykle oblečený strážník. Kolem něj se hned srotil dav zvědavců. "Měl na sobě nový stejnokroj modročerné barvy s typickou přilbicí. V ruce držel gumový obušek," popisuje policista a člen historického spolku četníků Jan Holub. S prvním strážníkem řídícím městskou dopravu se pojí i slangový název pro obušek - pendrek. O přirovnání k tradiční pouťové cukrovince, které se v průběhu let nečekaně ustálilo, se před devadesáti lety postaral jeden ze zvědavců postávajících u křižovatky. Stačilo, aby poznámku o pendreku párkrát utrousil v davu. "Po 28. říjnu 1918 se Praha stala hlavním městem. Do té doby byla provinčním a provoz tomu odpovídal. Tehdejší vrchní inspektor stráže bezpečnosti proto vydal rozkaz ke zřízení zvláštního oddělení dopravní policie," vypráví Holub. Nedá se říci, že by obyvatelstvo mělo k regulovčíkům zrovna úctu. "Souviselo to s tehdejším obdobím uvolnění a svobody. Lidé si na silnici dělali prakticky, co chtěli, vstupovali do vozovky a podobně," dodává Holub. Rvačky mezi kočími a motoristy prý nebyly nic neobvyklého. Práci regulovčíkům trochu ulehčil až rok 1927, kdy na křižovatce na Masarykově nádraží vyrostl první ručně ovládaný semafor. "Traduje se, že první služba pobíhala mezi auty a vysvětlovala, co je to za novinku," říká Holub. Dopravní chaos v metropoli krotí strážníci už devadesát let (zpravy.idnes.cz, Veronika Fejtková) Před 90 lety se vložil do dopravního chaosu muž s pendrekem (www.ceskenoviny.cz)	Pražský dopravní strážník v roce 1939 na křižovatce ulic Rytířská a Na Můstku		Rok do kapsy

3. září 1929 (80. výročí) v Boratíně na Volyni (Polsko/Ukrajina) se narodil český evangelistický teolog a religionista profesor ThDr. Milan Balabán. Po absolutoriu Komenského evangelické bohoslovecké fakulty (KEBF) byl duchovním Českobratrské církve evangelické v Šenově u Ostravy, ve Strmilově, Semtěši a Radotínu. V roce 1975 byl zbaven církevního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Byl zapojen v disidentu (signatář Charty 77); vedl bytové semináře a publikoval v samizdatu. Od roku 1990 působí jako religionista na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (ETF UK). Věnuje se starozákonní biblistice, fenoménu hebrejského myšlení a problematice vztahu židovství a křesťanství. Milan Balabán (Wikipedia) Milan Balabán (www.phil.muni.cz) Milan Balabán: Kvete-li vinný kmen (www.ikarmel.cz)	Prof. ThDr. Milan Balabán		Český biografický slovník XX. století

3.(2.) září 1969 (40. výročí) zemřel vietnamský revolucionář, politik a státník, činitel mezinárodního komunistického a národně osvobozeneckého hnutí Ho Či Min, vlastním jménem Nguyen-tat-Thanh, pseudonym Nguyen-ai-Quoc (ve významu přibližně „Ten, kdo je osvícený“ nebo „Ten, kdo osvětluje cestu“). V letech 1911–1916 pracoval jako námořník, 1916–1919 žil v USA a Velké Británii, od roku 1919 ve Francii. Na pařížské mírové konferenci (1919–1920) předložil memorandum s požadavkem poskytnutí nezávislosti národům Indočíny. Od roku 1920 působil jako člen Francouzské komunistické strany, roku 1924 se účastnil práce 5. kongresu Komunistické internacionály. V roce 1925 organizoval Společnost revoluční mládeže Vietnamu, roku 1930 byly pod jeho vedením sjednoceny vietnamské komunistické organizace a založena Komunistická stana Indočíny (od roku 1930 byl jejím předsedou). Býval často vězněn, roku 1929 v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. V letech 1934–1938 studoval a pracoval v Moskvě, roku 1941 se vrátil do Vietnamu, kde byl z jeho iniciativy založen Viet Minh. V roce 1943 zahájil guerillu proti Japoncům, po abdikaci Bao Daje vyhlásil dne 2.9.1945 Vietnamskou demokratickou republiku a stal se jejím prezidentem (1945–1969) a předsedou vlády (1945–1955). 1. května 1978 přejmenovali k jeho poctě Saigon, bývalé hlavní město jižního Vietnamu, na Ho Či Minovo město. Protože Ho Či Min vedl Severní Vietnam až do konce svého života, Vietnamci ho chovají ve velké úctě a je také proto vyobrazen skoro na všech vietnamských bankovkách. Narodil se 19. 5. 1890. Ho Či Min (Wikipedia) Ho Či Min (www.cojeco.cz) Ho Či Min - neúnavný bojovník za nezávislý Vietnam (www.ceskenoviny.cz)	Ho Či Min (1946)		Malá československá encyklopedie, sv.2 Lípa č. 2/2009

4. září 1609 (400. výročí) mořeplavec Henry Hudson objevil ostrov Manhattan. Henry Hudson (12. 9. 1570, pravděpodobně Londýn – pravděpodobně 1611, Hudsonův záliv) byl anglický mořeplavec a objevitel. Přesné místo narození, ani jeho mládí není známo. Předpokládá se však, že se narodil v Londýně a už v mládí se začal plavit na lodích. Místo a čas smrti lze také jen přibližně odhadnut, podle roku a místa, kde byl vysazen na člun vzbouřenou posádkou své lodi. V roce 1607 byl vyslán anglickou Moskevskou obchodní společností na výpravu severním směrem, aby se pokusil objevit severní mořskou cestu do Asie. Při této cestě se patrně dostal jen 1 000 km od severního pólu a objevil také ostrov Jan Mayen. V roce 1609 se vypravil na další výpravu ve službách holandské Východoindické společnosti. Opět se pokusil plout podél severního pobřeží Ruska, ale byl zastaven ledem. Proto přeplul Atlantik a pokusil se najít cestu kolem Severní Ameriky. Protože ani tato cesta se nezdála průchodná, zabočil k jihu a u dnešní řeky Hudson založil základy Nového Nizozemí. V roce 1610 vyplul na další výpravu, tentokrát pod anglickou vlajkou. Pokusil se opět hledat cestu kolem Severní Ameriky. Na lodi Discovery objevil dnešní Hudsonův záliv a domníval se, že je již v Tichém oceánu. Po několika měsících průzkumů zde byl nucen přezimovat. V červnu 1611 vypukla na jeho lodi vzpoura. Hudson byl spolu se svým sedmnáctiletým synem a sedmi dalšími členy posádky vysazen na člun a ponechán osudu. Nejsou o něm známy žádné další zprávy. Zbytek posádky se pokusil vrátit domů, což se podařilo po mnoha dalších peripetiích jen osmi námořníkům. Za vzpouru však nebyli potrestáni - stali se cenným zdrojem informací pro další výpravy. Henry Hudson (Wikipedia)	Obraz, vykreslující Husdona, jeho syna a několik členů posádky, vysazené na člun po vzpouře. Skutečná Hudsonova podoba ale není známa		www.iabc.cz

4. září 1939 (70. výročí) německá ponorka U-30 potopila poblíž Hebrid britskou cestovní loď Athenia; zahájena bitva o Atlantik. The first shots of the Battle of the Atlantic was fired on September 3rd 1939, by Fritz Julius Lemp of U-30, a Type VIIA U-boat while on patrol in the northwestern sector of Ireland. When France and Great Britain declared war on Germany, Hitler was still hopeful of a diplomatic resolution. He believed that he might yet be able to dissuade the Western Powers from war and to this end, he issued strict orders for U-boats to follow the Prize Regulations. Under these regulations, attacks against passenger liners were prohibited, but unfortunately, the first ship that was sunk by a U-boat turned out to be a passenger liner. It caused an immediate furor in both Allied and neutral circles. It appeared that Germany was in favor of conducting unrestricted submarine warfare, as it had done during the First World War which came so close to strangling the shipping lanes of Great Britain. SS Athenia (Wikipedia, anglicky) Sinking of SS Athenia (www.uboataces.com, anglicky)	The SS Athenia, sinking after a single torpedo hit from the U-30. Image thanks to Mackenzie J Gregory		Lípa č. 2/2009

4. září 1979 (30. výročí) zemřel v Praze český novinář, spisovatel a literární kritik František Bulánek. Vedle tvorby pro děti a mládež, jíž věnoval i několik odborných prací, se zaměřil především na historickou a životopisnou prózu. Překládal z němčiny a ruštiny. Používal pseudonymy Franta Dlouhán a Zdeněk Karel Černý nebo jenom Karel Černý. Pro děti a mládež napsal Junácká křídla, Čertováci, Silná dvojka, Mighty, Sluneční vrch, Čtrnácté narozeniny Johnyho Harpera a Dříve než Franklin. Studoval na reálném gymnáziu v Praze-Libni (maturita 1925) a poté si zapsal češtinu a němčinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1925–29, doktorát 1932 prací Romaneta a dramata Jakuba Arbesa). Krátce studoval též ve Vídni a Tarbes. V letech 1929–33 působil jako středoškolský profesor v Praze a Prešově, poté pracoval (1933–45) jako redaktor Pražského ilustrovaného zpravodaje. Od 1945 byl vedoucím redaktorem nakladatelství Brázda, později přejmenovaném na Státní zemědělské nakladatelství. Postupně zde řídil periodika Beseda naší rodiny (1945–49), Český život (1947–48, s Kamilem Bednářem), Chovatel (1949–53), Drůbežnictví (1953–57), Rolnické hlasy (1957–58), Hospodář JZD (1959). 1953 rovněž složil odbornou zkoušku drůbežnického zootechnika, 1961 odbornou zkoušku včelařskou; je autorem řady příruček o drůbežářství a včelařství. Od 1960 až do penzionování 1966 byl zástupcem ředitele Výzkumného ústavu včelařského v Dole u Libčic nad Vltavou a mj. zde redigoval sborníky vědeckých prací ústavu a další publikace se vztahem k oboru. Narodil se 21. 3. 1906 v Praze. František BULÁNEK (www.slovnikceskeliteratury.cz) František Dlouhán (Wikipedia)	František Dlouhán: Hnízdo pod nebesy		Český biografický slovník XX. století

5. září 1439 (570. výročí) zemřel v Praze Křišťan z Prachatic, český husitský teolog, lékař, botanik, matematik a astronom. Křišťan z Prachatic patřil mezi ty mistry pražské university, které zaujalo učení anglického náboženského reformátora Viklefa, třebaže byl starší než většina z nich (1388 bakalář a 1389 mistr svobodných umění, 1392 začal sám přednášet, 1403-04 děkan artistické fakulty, 1404 vicekancléř university). Přátelsky se sblížil především s Janem Husem, kterého podporoval na studiích, jejich vztah byl však vztahem učitele a žáka. Křišťan byl v Praze jeden z prvních, koho viklefismus zaujal, a už roku 1398 se ho nebál obhajovat veřejně. Roku 1411 odmítl vyhlásit v kostele u sv. Michala, kde byl farářem, klatbu proti Husovi a o rok později byl v době odpustkových bouří přes odpor teologické fakulty zvolen rektorem university. Po Husově uvěznění v Kostnici se vydal na koncil, podařilo se mu dokonce s Husem, který byl velmi potěšen, promluvit, ale nakonec byl sám zajat a propuštěn jen na Zikmundovu přímluvu. Po Husově upálení se Křišťan z Prachatic sblížil s konzervativním křídlem husitství. Měl několik prudkých debat s radikálním knězem Václavem Korandou St. a roku 1417 si dokonce dopisoval se Štěpánem Pálečem, který horlivě obviňoval Husa v Kostnici. V té době však přijal na universitu uprchlého mistra oxfordské university, stoupence Viklefova Petra Payna zvaného Engliš. Za válek s křižáky zastával názor, že za pravdu, proti násilí se má bojovat. S růstem radikalismu husitského hnutí v Praze však přecházel stále více na umírněnější pozice. Mezi jeho zastánce patřili ti z českých pánů, kteří byli "husity" jen zdánlivě, z okamžitého prospěchu (např. Oldřich z Rožmberka). Za vlády Želivského v Praze si Křišťan jen obtížně uhájil svoje místo faráře. Po jeho pádu v roce 1422 byl spolu s dalšími universitními mistry uvězněn a vypovězen do Hradce Králové, odkud se vrátil s polským uchazečem o český trůn Zikmundem Korybutovičem. Věnoval se pak na své faře matematickým studiím. Po Korybutově zatčení v roce 1427 byl znovu uvězněn a poslán do Hradce, kde strávil dlouhé roky. Křišťan z Prachatic se ve své praxi držel katolických latinských obřadů s výjimkou přijímání z kalicha. Na jednáních v Chebu byl přijat legáty basilejského koncilu nazpět do katolické církve. Poté byl znovu zvolen rektorem a v květnu 1433 vítal basilejské poselstvo v Praze. V lednu 1434 se pak účastnil vyjednávání některých kališnických pánů s legáty o přijetí kompaktát a císaře Zikmunda za českého krále. Podle měřítek katolické církve byl v té době jediný arcibiskupem řádně dosazený farář v Praze. Proto po Zikmundově příchodu o své místo nepřišel, ale naopak byl v letech 1437-39 administrátorem kališnické církve a od roku 1438 díky náklonnosti Albrechta II. Habsburského nejvyšším úředníkem nad kněžími mimo kapitulu. Zemřel během morové epidemie v roce 1439. Křišťan z Prachatic byl významným učencem v oboru matematiky, astronomie, lékařství a botaniky. Zabýval se také astrologií, chronologií a sestavováním kalendářů. Byl autorem česky psaných Lékařských knih, které obsahovaly vědomosti o léčení ran a lécích, ale i herbář a poznatky z astronomie a astrologie. Vydávaly a používaly se ještě v 16. století. Narodil se mezi lety 1360 - 1370 v Prachaticích. *KŘIŠŤAN z PRACHATIC* (www.libri.cz) Křišťan z Prachatic (Wikipedia) Křišťan z Prachatic (www.husitstvi.cz)	Křišťan z Prachatic: Stavba a Užití astrolábu		www.libri.cz Lípa č. 2/2009

5.(6.) září 1769 (240. výročí) se narodil v České Brezové Bohuslav Tablic, slovenský kněz a obrozenecký básník. Až do vystoupení J. Kollára byl hlavním ideologem česko-slovenské vzájemnosti mezi slovenskými obrozenci evangelický kněz, osvícenec a nadaný básník B. Tablic. Po studiích na evangelickém lyceu v Bratislavě (1783-89) a poté na universitě v Jeně (1790-92) působil jako farář, od roku 1802 ve Skalici a od roku 1805 v Kostolných Moravcích. Spolu s J. Palkovičem se zasloužil o zřízení katedry řeči a literatury česko-slovanské na evangelickém lyceu v Bratislavě a později vybudoval obdobnou katedru na lyceu v Banské Štiavnici. V roce 1810 založil Učenou společnost báňského okolí a stal se jejím tajemníkem. Společnost vydávala vlastivědné, hospodářské a jiné práce s osvětovým zaměřením. Tablic kromě vlastní básnické tvorby (některé své básně uveřejnil i v Puchmajerově almanachu Nové písně) sbíral také práce starších slovenských básníků, které vydal ve dvousvazkovém díle Slovenští veršovci (1805 a 1809). Jeho nejvýznamnější prací bylo čtyřsvazkové dílo Poezye a pamäti (1806-12). V oddílech Poezye uvedl původní básně a překlady z němčiny a angličtiny a v oddílech Pamäti (které vyšly i samostatně jako Pamäti česko-slovenských básnířů) podal výsledky svého literárně historického bádání, jehož jádrem byly biografie více než sedmdesáti básníků. Šlo vlastně o první dějiny slovenské poezie, z nichž čerpala řada pozdějších literárních historiků. Zemřel 23.(21.) 1. 1832 v obci Kostolné Moravce. TABLIC Bohuslav (www.libri.cz) *Bohuslav Tablic* (Wikipédia, slovensky)	Bohuslav Tablic: Pamäti česko-slovenských básníkov alebo veršovcov		www.libri.cz

5. září 1829 (180. výročí) se narodil v Praze Josef Václav Frič, český básník, prozaik a dramatik, novinář, překladatel, radikálně demokratický politik, aktivista revoluce 1848. Přes několikero zatčení stále pracoval ve prospěch národní věci, vydával české noviny, zakládal spolky a získával spojence pro myšlenku samostatného státu. J. V. Frič byl synem pražského advokáta a předního vlastence J. F. Friče. Fričova rodina byla jedním ze společenských středisek českých vlastenců, a tak měl Josef Václav možnost již jako chlapec poznat výkvět českého kulturního a vlasteneckého života. Ovlivněn prostředím, ve kterém vyrůstal, se již v době studií na akademickém gymnáziu v Praze rozhodl stát básníkem, "věštcem budoucnosti a vychovatelem lidu". Hořící touhou proslavit se prací pro vlast a přesvědčen, že je povolán k vykonání věcí velikých, byl silně ovlivněn dobovým romantismem, který se projevoval v jeho literární tvorbě i životě. V revolučním roce 1848 se Frič, tehdy student filosofie, stal mluvčím radikální části českého studentského spolku Slávie, a když vypuklo v Praze povstání, patřil spolu s Johannem Rittigem a dalšími k vůdcům studentů bojujících na barikádách v Klementinu a okolí. Po porážce povstání uprchl před hrozícím zatčením do Chorvatska. Zde vstoupil do oddílu slovenských dobrovolníků a zúčastnil se v jejich řadách výpravy na Slovensko. Začátkem roku 1849 se vrátil do Prahy. S radikálními studenty založil spolek Českomoravské bratrstvo a zapojil se do příprav povstání inspirovaného Bakuninem. Spolu s dalšími byl 10. května 1851 odsouzen pro zločin velezrady na 18 let. Lépe tak dopadli ti z Fričových přátel a spolubojovníků, kteří raději zvolili exil. Patřil k nim pozdější srbský generál František A. Zach i kníže Rudolf Thurn-Taxis, který se uchýlil do Bulharska. J. V. Frič si trest odbýval v uherské pevnosti Komárno, kde vzniklo mnoho jeho literárních děl. Amnestií v dubnu 1854 mu byl zbytek trestu prominut. Po návratu domů se Frič spolu se Sabinou marně snažili o vydávání časopisu. V roce 1855 se mu však podařilo vydat almanach Lada-Nióla, ve kterém mladí autoři (ze starších jen Němcová) manifestovali své národní a demokratické smýšlení. Byl spoluiniciátorem vytvářející se skupiny "májovců" a autorsky i redakčně se podílel na přípravě almanachu Máj (květen 1858). V srpnu 1858 byl Frič "pro své nenapravitelné chování" internován v sedmihradském městě Déeši. Od března 1859, když vláda vyhověla jeho žádosti o vystěhování, žil Frič více než dvacet let v emigraci. V 60. letech působil postupně v Londýně, Paříži a Berlíně a vedl neúnavný boj proti Rakousku. Doufal, že v Evropě dojde k výrazným revolučním či mocenským přeměnám, které umožní vytvoření samostatného českého státu. Proto navazoval styky s představiteli revolučního hnutí (Hercenem, Bakuninem, Kossuthem, Garibaldim, vůdci polského povstání) i evropskými státníky a snažil se je získat pro myšlenku české samostatnosti. Vyvinul také mnoho úsilí k tomu, aby seznámil veřejnost západních států se snahami pro ni téměř neznámého českého národa. Ne všechny Fričovy akce byly šťastné. Platí to především o plánu využít prusko-rakouské války v roce 1866 k vytvoření samostatného českého státu pod patronací Pruska, odmítnutém českými politiky i veřejností. Jen krátkou dobu se Fričovi dařilo vydávat časopis, jímž chtěl ovlivňovat politickou situaci doma (1861 - Čech, 1868 - Blaník). Fričovy představy a plány se ukázaly být nereálné. Beznadějnost jeho činnosti, únava, životní strádání i touha žít doma se svou rodinou přinutily Friče svůj boj vzdát. V 70. letech žil v Budapešti a Záhřebu a snažil se získat souhlas rakouské vlády k návratu domů. Podařilo se to až v roce 1880. Po návratu do Prahy se Frič setkal s prostředím, s kterým si nerozuměl. Našel zde "generace jiné, s jinými tužbami, jdoucí po jiných cestách" (Machar). Vydával svá literární díla, která byla přijímána s rozpačitou úctou, psal do mladočeských listů, ale v politickém životě se výrazněji neuplatnil. Literární dílo J. V. Friče je velmi rozsáhlé. Nejznámější z jeho tvorby jsou čtyřsvazkové Paměti a sbírka politických básní Písně z bašty. Zemřel 14. 10. 1890 v Praze. *FRIČ Josef Václav* (www.libri.cz) Josef Václav Frič (Wikipedia) Josef Václav Frič (www.spisovatele.cz, Marie Baboráková)	Josef Václav Frič		www.libri.cz Slovník českých spisovatelů

5. září 1869 (140. výročí) se narodil ve Velké Bíteši Václav Bouček, český právník a politik, účastník protirakouského odboje. Roku 1906 byl profesor filosofické fakulty české univerzity v Praze T. G. Masaryk žalován 308 katolickými katechety pro výroky o státem placených denunciantech. Obhajoval jej, podobně jako v jiných soudních sporech, pražský advokát Václav Bouček, jeden z předních aktivistů Masarykovy realistické strany. Masarykovi Bouček zůstal věrný také za 1. světové války, kdy se účastnil domácího odboje. Po válce byl poslancem Revolučního Národního shromáždění a jedním z tvůrců první československé ústavy, přijaté 29. února 1920. Bouček byl znalcem anglického práva a autorem odborných spisů, jako například Ochrana cti podle práva anglického (1906) nebo Příčiny úpadku demokracie (1936). Za nacistické okupace se mu podařilo dát do spolehlivých rukou dokumenty vztahující se k některým interním záležitostem Masarykovy rodiny. Po roce 1945 byly tyto dokumenty předány prezidentu Benešovi. Zemřel 10. 4. 1940 v Praze. BOUČEK Václav (www.libri.cz) Václav Bouček (Wikipedia) Historie advokacie v ČR (www.cak.cz)	Česká advokátní komora		www.libri.cz

5. září 1869 (140. výročí) se v Moravanech u Ivančic narodil profesor PhDr. Václav Novotný, český historik. Václav Novotný, žák Jaroslava Golla, který pokračoval v rozvíjení studia dějin české reformace a vytvořil novotnovskou linii Gollovy školy - kam spolu s ním patřili především Jaroslav Bidlo, Bohumil Navrátil, Vlastimil Kybal a R. Urbánek. Pocházel z učitelské rodiny, ovlivněné (v souladu s místem rodiště) bratrskou reformací a Biblí kralickou. Při studiích se jako žák Golla, ale také "asistent" Václava Vladivoje Tomka a Josefa Emlera, seznámil s dobou husitskou. Zároveň byl ovlivněn pokrokovým hnutím a politikou T. G. Masaryka. Jeho realistická orientace na Novotného silně zapůsobila, přestože sám nikdy do politiky nevstoupil. Svým pojetím dějin se ale výrazně odlišoval od J. Pekaře a jiných absolventů Gollova semináře. V roce 1911 se habilitoval na české Karlo-Ferdinandově univerzitě do hodnosti profesora. Tématice M. Jana Husa a husitství vůbec zůstal Novotný věrný až do konce života, i když jeho rozhled i publikační činnost byly mnohem širší. Cestu k docentuře mu otevřela práce Husův glejt (1896), zabýval se dále Husovými listy a učinil i svůj první nárys Husova života v Ottově slovníku naučném (1897). Dvousvazková práce M. Jan Hus. Život a dílo (1919, 1921) patří k jeho základním vědeckým spisům, ale tematiky se týkají i další práce. V Náboženském hnutí českém ve 14. a 15. století. Část I. Do Husa si vytkl za cíl vysledovat domácí tradici reformního hnutí v Čechách. Kritickou revizí všeho, co bylo v té době o Husovi napsáno, zvládnutím pramenů v celé jejich šíři, jejich kritikou a vlastními výzkumy vytvořil dílo, které se stalo bezpečným základem dalšího bádání o Husovi a jeho době. Pečlivá heuristika nese stopy jeho zájmu o další osobnosti převratné husitské doby - Jana Žižku, Petra z Mladoňovic, Jeronýma Pražského. Dalším polem Novotného zájmu byla doba přemyslovská. Kritizoval Bachmannovo souhrnné dílo o českých dějinách, v němž převažovala stanoviska německého nacionalismu. Zároveň pracoval na monumentálních Českých dějinách I.-IV., které připravovalo nakladatelství J. Laichtera. Napsal však jen první a druhý svazek (1912, 1913), ze zdravotních důvodů zůstalo dílo nedokončeno. V dalších dvou svazcích, které vyšly na sklonku jeho života, respektive už posmrtně, se mu podařilo dovést výklad vlády Přemysla II. Otakara až k roku 1271, aniž mohl ještě vyložit svou interpretaci německé kolonizace, vznik měst a městské společnosti ve 13. století. Jeho dílo, v němž se projevil jako skvělý analytik i syntetik, je zároveň obrazem výsledků české historiografie, když zachytil faktografický pokrok od dob Františka Palackého, a to se všemi důsledky. Stručnější verzi Českých dějin pak Novotný podal ve IV. svazku Československé vlastivědy. Zemřel 14. 7. 1932 v obci Řevnice u Prahy. NOVOTNÝ Václav (www.libri.cz) Václav Novotný (Wikipedia) Václav Novotný (www.historie.kvalitne.cz, Tomáš Batěk)	Profesor PhDr. Václav Novotný		www.libri.cz

5. září 1919 (90. výročí) v Praze se narodil básník a překladatel z ruštiny Michal Sedloň, vlastním jménem Antonín Neureuter. V letech 1945–1947 autorsky působil v malostranském Divadle satiry. V roce 1946 publikoval úspěšnou báseň Poezie, „mladistvě neuctivý a nemilosrdný pamflet na porevoluční básnický vývoj Vítězslava Nezvala“, která byla s nadšením přijata mladým publikem a podle shodných posudků tehdejších recenzentů se stala zlatým hřebem pásma kolektivu autorů Zvláštní vydání (premiéra 1946). Michal Sedloň bývá uváděn jako typický představitel budovatelské poezie. Mimo své hlavní básnické činnosti napsal řadu textů k budovatelským písním. V letech 1949-1952 byl filmovým dramaturgem Čs. státního filmu. Zemřel 1. 3. 1982 v Praze. Michal Sedloň (Wikipedia) Michal SEDLOŇ (www.slovnikceskeliteratury.cz, Blanka Hemelíková)	Michal Sedloň - Zvichřené jasany		Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 2.

5.(3.) září 1939 (70. výročí) proběhla v Bydhošti (Polsko) tzv. krvavá neděle, nacistickými okupanty zavražděno 1000 obyvatel. Dne 3. září 1939 se v městě Bydhošť stanou události, které mají nedozírné následky. Směrem na Bydhošť útočí německá skupina armád Sever a konkrétně zde na město její 50. pěší divize generálporučíka Sorche z 3. as. Ještě před polednem toho dne, je německá 50. pěší divize vzdálena od Bydhoště 15 km. V tu dobu začnou nedočkaví němečtí diverzanti střílet na jednotky polského trénu (zásobovací jednotky - logistika), který ustupuje přes Bydhošť. Německým diverzantům se nedaří využít momentu překvapení a nejsou schopni udržet Bydhošť jako celek do příchodu jednotek německé 50. pěší divize. V městě dojde k velice tvrdým bojům s polskými jednotkami, které podporuje i polské obyvatelstvo města Bydhošť. Polským jednotkám a obyvatelstvu se daří do 16 hodiny dne 3. září 1939 pochytat a na místě zastřelit 300 německých diverzantů a incident začne pomalu vyhasínat. Protože německá 50. pěší divize nepřišla, začíná si polské obyvatelstvo a někteří polští vojáci, kteří jim pomáhají, vyřizovat účty. Začíná docházet k velice častým případům lynčování, při kterém umírají i naprosto nevinní němečtí obyvatelé. Dojde k vyvolání tisícleté nenávisti mezi Poláky a Němci. Vraždění německého obyvatelstva je hromadné. Nacistická propaganda nazve den 3. září 1939 – „Krvavá neděle“. Ano, tento název dostávají bydhošťské události, které se stanou záminkou a zároveň ospravedlněním vražedných akcí německých speciálních komand a popravčích skupin, které ještě během polské války a bezprostředně po jejím skončení vraždí i nevinnou část polské inteligence (učitele, úředníky, kněze, inženýry, doktory…). Německá propaganda řízená doktorem Goebbelsem ihned spustí křik, že „Krvavá neděle“ znamenala, že bylo zavražděno Poláky 58 000 civilních obyvatel německé národnosti. Skutečnost je taková, že zahyne přibližně 10 % německou propagandou uváděného množství, což je samozřejmě stejně moc a ukazuje to, jak hrozná byla nenávist, která se od konce 1. světové války nahromadila v západním Polsku mezi Poláky a Němci. Západní fronta 1939-1945 - VI. díl. Polsko září 1939. Č 17. (www.palba.cz)	Poland 1939 - German Plan Map		Lípa č. 2/2009

5.(6.) září 1959 (50. výročí) v Brně začal I. ročník mezinárodního veletrhu specializovaného na strojírenství; od roku 1970 mezinárodní strojírenský veletrh. Mezinárodní strojírenský veletrh je nejstarší pravidelně konanou akcí na brněnském výstavišti. Jeho první ročník se konal před padesáti lety, ve dnech 6. až 20. září 1959, a byl nebývale úspěšný. Byl totiž nejen místem odborných setkání a obchodních kontraktů, ale pro obyvatele země obklopené "železnou oponou" ojedinělou možností poodhalit roušku jinak přísně utajovaného Západu. Předcházely mu tři úspěšné ročníky Výstavy československého strojírenství. Výsledky strojírenských výstav ukázaly, že bude nutné umožnit účast i zahraniční vystavovatelů a tím vytvořit nabídku pro dovozy do Československa. Přípravou prvního mezinárodního veletrhu v Brně byly pověřeny dvě státní organizace - propagaci veletrhu dostal na starosti pražský podnik zahraničního obchodu Brněnské vzorkové veletrhy, správa a především výstavba nových pavilonů byla starostí brněnské společnosti Brněnské výstaviště. Ta za poměrně krátkou domu dokázala výrazně změnit a rozšířit výstaviště z roku 1928, které velmi utrpělo válkou. První veletrh v roce 1959 navštívilo 2,4 milionu lidí, z toho asi 13.000 ze zahraničí. Mezinárodní strojírenský veletrh se poprvé otevřel před 50 lety (www.financninoviny.cz)	V Brně byl 15. září 2008 zahájen 50. mezinárodní strojírenský veletrh (MSV)		Lípa č. 2/2009

5. září 1979 (30. výročí) ve Valašském Meziříčí zemřel český historik, zeměpisec a publicista Otakar Dorazil. V roce 1919 se stal spoluzakladatelem Československého červeného kříže, ve 20. letech působil jako přednosta tiskové kanceláře Společnosti ČSČK. Vystudoval stavební inženýrství a potom ještě historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde na sklonku života působil jako lektor metodiky historie. Již v době studií pracoval v akademickém spolku Palacký ve Valašském Meziříčí, byl iniciátorem tzv. "létacích knihoven" a stál u zrodu Veřejné čítárny a knihovny ve Valašském Meziříčí. Podílel se na zvolení Tomáše Garriqua Masaryka poslancem za valašská města. Pracoval v Československém Červeném kříži a byl autorem mnoha historických publikací, mimo jiné Světových dějin v kostce a autobiografie Chtěl jsem být učitelem. Narodil se 19. 3. 1889 ve Strážnici. Velcí lidé z malého města - Březen 2009 (www.smartagency.cz)	Otakar Dorazil: Světové dějiny v kostce		Český biografický slovník XX. století Viz Kalendárium Březen 2009 (19.3.)

6. září 1819 (190. výročí) Thomas Blanchard získal patent na mechanický soustruh. This was just the sort of situation where a machine solution would be welcomed by firearm manufacturers, and in 1820, an Englishman, Thomas Blanchard designed a ‘reproducing lathe’. Blanchard’s lathe was capable of making two rifle butts an hour and it was not long before he had built one capable of producing ten or twelve in an hour. He went on to devise other reproducing lathes to manufacture shoe lasts and axe handles. There are two basic types of what Blanchard called reproducing lathes, the first type mechanically follows a template or three dimensional pattern and is generally known as a copy or copying lathe. The second type are called automatics and contain a series of profiled blades set in a revolving drum, both have their own advantages. A copy lathe is capable of producing eccentric shapes such as those that Thomas Blanchard was interested in while an automatic lathe was primarily used for turning spindle work. A well-adjusted and sharpened automatic lathe is capable of tuning very complex and highly detailed shapes extremely quickly. History of the Lathe: part four – the machine takes over (www.stuartking.co.uk, anglicky)	French giant wheel lathe		www.iabc.cz

6. září 1909 (100. výročí) se narodila Vlasta Děkanová, česká sportovní gymnastka, olympijská vítězka 1948. Tato první mistryně světa v gymnastickém víceboji, která vládla ve 30. letech světové ženské sportovní gymnastice, začala s cvičením v Sokole Žižkov. R. 1932 se stala první přebornicí Československé obce sokolské. V roce 1934 uspořádala Mezinárodní gymnastická federace v Budapešti první MS v gymnastice žen, jehož se zúčastnila družstva Bulharska, Československa, Francie, Maďarska a Polska. Vlasta Děkanová byla hlavní oporou tehdejšího družstva československých gymnastek, které porazilo všechny soupeřky a zasloužilo si první místo. Děkanová zvítězila současně i v neoficiální soutěži jednotlivkyň a v Praze ji čekalo triumfální přivítání. Od křižovatky U Bulhara až k tělocvičně mateřské jednoty Sokola Žižkov ji nadšení fanoušci nesli na ramenou. V srpnu 1936 odjížděly československé gymnastky v čele s Děkanovou na XI. olympijské hry v Berlíně v roli favoritek, i když předpokládaná konkurence osmi ženských družstev byla větší než v Budapešti. Největšími soupeřkami byly nepochybně gymnastky Německa, o nichž se kromě pověstí o strojové přesnosti mnoho nevědělo. Zúčastnily se totiž (stejně jako jejich mužské protějšky) na olympiádě poprvé vrcholné mezinárodní soutěže, neboť Německo nebylo až do poloviny 30. let členem Mezinárodní gymnastické federace. Už před odjezdem se počítalo také s tím, že nacistické Německo neponechá nic náhodě a bude chtít vyhrát za každou cenu. Československé reprezentantky byly podle obecného soudu snad o něco lepší než Němky a také bojovaly ze všech sil. Avšak fanatická podpora domácího obecenstva, která ovlivnila i rozhodčí, rozhodla. Naše děvčata se cítila poškozena, některá plakala, jiná chtěla odstoupit, ale Vlasta Děkanová patřila mezi ty, které byly odhodlány nevzdat se lacino a bojovaly. Díky tomu se celé družstvo vypjalo k velkému výkonu a nakonec uhájilo alespoň stříbro, když německé gymnastky zvítězily rozdílem necelých tří bodů. V roce 1938 hostila MS gymnastů i gymnastek Praha. Tady se poprvé oficiálně soutěžilo také o titul ve víceboji jednotlivkyň. První mistryní světa v dějinách ženské gymnastiky se stala právě Děkanová. Zvítězila hlavně díky své všestrannosti. Byla vynikající nejen na nářadí (kruhy, bradla, kladina a kůň), ale i v atletických disciplínách (běh na 60 m a hod diskem). Největším podílem přispěla také k prvenství československého družstva. Po rozpuštění Sokola v r. 1941 se během 2. světové války věnovala atletice ve Viktorii Žižkov a v Národním sportovním klubu. Na XIV. olympijských hrách 1948 v Londýně už nezávodila, ale vedla družstvo československých gymnastek, které v olympijské soutěži získalo zlatou medaili. Po skončení závodnické kariéry zůstala z gymnastiky jako rozhodčí a funkcionářka. Vlasta Děkanová je jedním z pozapomenutých symbolů úspěchů naší ženské gymnastiky. Zemřela 16. 10. 1974. Ecce Homo - Vlasta Děkanová (www.rozhlas.cz, Libor Vykoupil) XI. olympijské hry Berlín 1936 (gymfed.cstv.cz)	Vlasta Děkanová - přeskok (XI. OH - Berlín, 1936)		Lípa č. 2/2009

6. září 1909 (100. výročí) se narodil ve Valašském Meziříčí národní umělec, akademický architekt Václav Hilský, významný český architekt a urbanista. Ve Valašském Meziříčí také absolvoval Odbornou školu pro zpracování dřeva a poté vystudoval na pražské VŠUP architekturu u průkopníka české moderny profesora Otakara Novotného. Ve svých návrzích bytových a veřejných staveb navázal na tvorbu funkcionalistické meziválečné avantgardy. Jeho dílo je rozsáhlé a je možné ho nalézt po celém území Čech a Moravy. Je například autorem nebo spoluautorem Kolektivního domu v Litvínově, nových Lidic, kladenského sídliště Sítná, budovy Centrotexu na pražském náměstí Hrdinů, obchodního domu v Rousínově, sídliště v Porubě, kulturních domů v Příbrami a v Kladně nebo památníku posledních výstřelů druhé světové války ve Slivici u Příbrami. Za nejkrásnější dobu svého života považoval řešení a výstavbu slavného litvínovského Koldomu, který projektoval spolu s Evženem Linhartem a za který dostali v roce 1946 zlatou medaili na trienále v Miláně. Monumentální komplex, vybudovaný v letech 1947 až 1958, je jako národní technická památka zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky a v současnosti slouží jako hotel. Zemřel 7. 10. 2001 v Praze. Před 100 lety se narodil architekt a urbanista Václav Hilský (www.archiweb.cz) Václav Hilský (www.archiweb.cz, Ing. arch. Kamil Dvořák, DrSc.)	Koldům (Kolektivní dům) v Litvínově		Lípa č. 2/2009

6. září 1959 (50. výročí) byla prodána první panenka Barbie. Barbie je světově nejznámější a nejprodávanější panenka, poprvé představená na American International Toy Fair (největší veletrh hraček na západě) 9. března 1959. Panenku vyrábí společnost Mattel, Inc. Většina panenek Barbie a jejich příslušenství je vyráběna v poměru přibližně 1:6. Vynálezce panenky Barbie byla paní Ruth Handlerová. Vytvořila jí pro svou dceru Barbarru, po které panenku také pojmenovala. Kreslená figurka z "Bild-Zeitung", kterou si americká podnikatelka Ruth Handlerová zvolila za vzor panenky Barbie, měla všechny vlastnosti, které později přinesly Barbie slávu i opovržení: byla to plavovlasá kráska vždy držící krok s módou. Přes svou normálnost a vlídnost, přes svou nenucenost a neokázalost, přes mírumilovnost a přívětivost vyvolává 29 cm velká vinylová panenka neustálé spory. Ovšem pro Barbie a její tvůrce byl od samého počátku obchod důležitější než krása. Už "Barbie č.1", dnes čtyřicetiletá a sběrateli oceňovaná na 10.000 US dolarů, s tmavými očními stíny, slunečními brýlemi a proužkovanými plavkami původně prodávaná za tři dolary, měla ve svém šatníku 21 kusů oblečení. Barbie (Wikipedia) Barbie slaví padesátiny (www.blansko.cz) Barbie (www.ekamarad.cz)	Barbie		www.iabc.cz

7. září 1829 (180. výročí) se v Darmstadtu narodil německý chemik profesor Kekulé Friedrich August von Stradonitz. Roku 1854 se v Londýně seznámil s anglickými chemiky W. Odlingem (1829-1921) a E. Franklandem (1825-1899), jejich názory mu pomohly k zformování vlastních teorií. V témže roce pak předložil britské Královské společnosti práci obsahující některé myšlenky jeho teorie chemických vazeb. Jeho habilitační práce v roce 1856 pojednává o třaskavém stříbře a poprvé se zmiňuje také o čtyřvaznosti. Roku 1857 se stal profesorem na univerzitě v Gentu a ve své učebnici organické chemie dále prohloubil učení o uhlíku, čtyřvaznost doplnil představou vazby uhlík-uhlík. 1865 v přednášce před francouzskou Akademií věd Kekulé poprvé vystoupil s představou molekuly benzenu jako šestičlenného cyklu a o rok později své názory publikoval v odborném časopise. Benzen uvedl jako pravidelný šestiúhelník, ale tvořený jednoduchými liniemi, přičemž v tomto vzorci naopak chyběly atomy vodíku. Vzorec benzenu jako protáhlý šestiúhelník se třemi konjugovanými dvojnými vazbami publikoval ve skutečnosti poprvé německý chemik A. Ladenburg (1842-1911) v dubnu 1869. V červenci téhož roku Kekulé změnil šestiúhelník na pravidelný. 1867 se Kekulé stal profesorem na univerzitě v Bonnu. Byl problémovou postavou, osočoval své kolegy, necitoval klíčové práce svých předchůdců, do šlechtického stavu byl povýšen německým císařem Vilémem II. zásluhou jeho syna, který se věnoval genealogii. Zemřel 13. 7. 1896 v Bonnu. Knihovna AV ČR - Kalendárium Září 2003 - Benzen (www.lib.cas.cz) Kekulé Friedrich August von Stradonitz (www.jergym.hiedu.cz) Friedrich August Kekulé (Wikipedia)	Kekulé Friedrich August von Stradonitz		www.quido.cz

7. září 1899 (110. výročí) zemřela v Praze Karolina Světlá (v. j. Johanna Rottová, provd. Mužáková), česká spisovatelka - prozaička. Světlá patří spolu s J. Nerudou a V. Hálkem k čelným představitelům generace májovců a současně k průkopníkům naší realistické prózy, zvláště venkovské. Doma, v bohaté pražské měšťanské rodině, byla vychovávána ona i její sestra S. Podlipská převážně německy. České národní uvědomění v ní vzbudil domácí učitel češtiny a poté její manžel Petr Mužák, podle jehož rodiště - vesnice Světlá pod Ještědem - zvolila svůj pseudonym (dívčím jménem Johanna Rottová). Byl to také její muž, který ji uvedl do pražské vlastenecké společnosti. Tady se Světlá po několik let důvěrně přátelila s Boženou Němcovou, na jejíž tvorbu - zejména v oblasti vesnického románu - navázala. Vedle literatury se Světlá věnovala stejně zaníceně emancipačnímu hnutí. Usilovala přitom jak o národní uvědomění, tak i o zvýšení sociální úrovně zaměstnaných žen a dívek, především prostřednictvím Ženského výrobního spolku, založeného z jejího podnětu. Vrcholná díla Světlé vznikala především na základě jejích zkušeností ze života Podještědska, které si zamilovala během pravidelných letních pobytů (Vesnický román, Kříž u potoka, povídka Kresby z Ještědí ad.). Méně zdařilé jsou pak romány a povídky s pražskou tematikou, z nichž nejznámější je zřejmě Černý Petříček. Pro literární historii mají cenu memoáry (Upomínky), líčící život její i tehdejší pražské literární společnosti. Narodila se 24. 2. 1830 v Praze. *SVĚTLÁ Karolina* (www.libri.cz) Karolina Světlá (Wikipedia) Karolina Světlá (www.spisovatele.cz)	Karolina Světlá		www.libri.cz Lípa č. 2/2009

7. září 1909 (100. výročí) v Istanbulu se narodil americký herec, spisovatel, scénárista, divadelní a filmový režisér arménského (řeckého) původu Elia Kazan, rodným jménem Elias Kazanjoglous; jedna z nejvýraznějších postav americké kinematografie 20. století. Mezi jeho nejznámější a umělecky nejhodnotnější snímky patří film Na východ od ráje natočený na motivy stejnojmenné knihy Johna Steibecka v roce 1955. Během čtyřicátých let se prosadil jako režisér Millerových a Williamsových her na Broadwayi (Smrt obchodního cestujícího, Tramvaj do stanice Touha, Všichni moji synové). Po skončení druhé světové války se věnoval režii filmových dramat, často se společensky-kritickým zaměřením. Zemřel 28. 9. 2003 v New Yorku. Před sto lety se narodil Elia Kazan (krejci.bigbloger.lidovky.cz, Jiří Krejčí) Elia Kazan (Wikipedia)	Elia Kazan		Slovník spisovatelů: Spojené státy americké http://www.fdb.cz Lípa č. 2/2009

7. září 1949 (60. výročí) byla vyhlášena Spolková republika Německo. Po druhé světové válce bylo Německo rozděleno do čtyř okupačních zón, sovětské, americké, britské a francouzské. Hlavní město Berlín bylo rozděleno do čtyř sektorů. Každá z okupačních mocností uskutečňovala ve své okupační zóně (a sektoru) vlastní představy, jak naložit s poraženým Německem. Území na východ od Odry a Nisy předal Sovětský svaz pod správu Polsku, což USA, Spojené království a Francie uznaly až dodatečně. Pro tento okamžik v dějinách Německa se vžil termín “nultá hodina”. Spor mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Francií na jedné straně a Sovětským svazem na straně druhé o provedení měnové reformy ze staré říšské marky na marku novou, jež nakonec proběhla odděleně v západních okupačních zónách a zóně sovětské, urychlil vznik dvou německých států – Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky. Dne 23. května 1949 vyhlásil v západních okupačních zónách předseda Parlamentní rady Konrad Adenauer Základní zákon (Grundgesetz), který vstoupil v platnost jako ústava Spolkové republiky Německo. Aby zůstala otázka sjednocení Německa nadále otevřená, nepoužilo se termínu “ústava”. To mělo podtrhnout provizorní charakter tohoto státoprávního útvaru. Německá demokratická republika vznikla na území sovětské okupační zóny 7. října 1949 a do roku 1960 byl jejím prezidentem Wilhelm Pieck. Německo (Wikipedia) Konrad Adenauer (Wikipedia) Německo (old.mzv.cz)	Konrad Hermann Joseph Adenauer		Lípa č. 2/2009

8. září je od roku 1966 Mezinárodní den gramotnosti. Počet gramotných v dnešním světě je sice vyšší než kdy dříve, přesto však je stále téměř 1 miliarda dospělých negramotná. Většina z nich jsou ženy. Gramotnost je přitom nezbytným předpokladem udržitelného rozvoje. Je proto nutné podpořit rozvoj základního vzdělání a zesílit úsilí o zvýšení gramotnosti lidské populace. V lednu 2003 byla zahájena Dekáda gramotnosti OSN, která je přímým vyjádřením zájmu mezinárodní komunity o gramotnost a s ní spojené potřeby. Od roku 1966 se dne 8. září slaví Mezinárodní den gramotnosti (International Literacy Day – ILD). V tento den se koná ceremonie předání Mezinárodních cen UNESCO za boj proti negramotnosti, které jsou již tradičně oceněním aktivit přispívajících zcela mimořádným způsobem k vytváření gramotné společnosti. Mezinárodní ceny UNESCO za boj proti negramotnosti (Ministerstvo zahraničních věcí ČR) Mezinárodní den gramotnosti (2006) (www.zdarskevrchy.cz, Helena Zelená Křížová)	International Literacy Day		www.quido.cz

9. září 1919 (90. výročí) v Praze se narodil český publicista a historik Miroslav Kárný. Po absolutoriu akademického gymnázia v Praze začal studovat na Filosofické fakultě UK, studia však nemohl dokončil. V letech 1941-44 byl vězněn v ghettu Terezín; zde se r. 1944 také oženil s Margitou Krausovou. Na podzim 1944 byl transportován do Osvětimi, v zimě 1945 přežil pochod smrti do Kauferingu a Dachau. V letech 1945-51 pracoval v Rudém právu, v letech1952-58 ve Spojených ocelárnách Kladno v redakci časopisu Kladenský kovák, v redakci Svobody (1965-67), posléze jako šéfredaktor, a na ÚV KSČ. Odtud musel r. 1969 odejít a až do důchodu pracoval v reprografickém středisku Institutu poradenství. Od roku 1974 se začal naplno věnovat svému největšímu zájmu: dějinám. Zabýval se historií německého fašismu a protektorátu, vždy se zřetelem k židovskému osudu. Časem patřil k největším odborníkům v tomto oboru, jedinečného znalce v něm našla především problematika terezínského ghetta a KT Osvětim. V průběhu posledního více než čtvrt století publikoval M. Kárný v českých i zahraničních novinách, časopisech a vědeckých sbornících množství významných obecných i dílčích studií, článků, recenzí, polemik apod., podílel se na práci vědeckých konferencí, redigoval řadu sborníků, vyslovoval se expertně při důležitých jednáních týkajících se let 1939-45. Své výzkumy shrnul v několika samostatných publikacích, které patří k základní literatuře na dané téma. Sumu svých znalostí o osudu Židů za protektorátu a o situaci v terezínském ghettu uložil do obsáhlé publikace, kterou pod názvem Terezínské kalendárium připravoval pro nakladatelství Sefer. Po smrti své ženy (1998), která byla jeho nejbližší spolupracovnicí, redigoval M. Kárný knihu sám až do posledních chvil. Redakce Roš chodeš v něm ztratila vynikajícího autora, rádce a příznivce. Zemřel 9. 5. 2001 po dlouhé těžké nemoci. Zemřel Miroslav Kárný (www.holocaust.cz, Jaroslava Milotová) Genocida českých Židů (www.holocaust.cz) Miroslav Kárný o našem čase (www.terezinstudies.cz)	Miroslav Kárný		Český biografický slovník XX. století www.holocaust.cz

9. září 1959 (50. výročí) zemřel v Praze Jarmil Krecar (původně pokřtěn Jaromír), též Jarmil Krecar z Růžokvětu, český dekadentní básník, spisovatel - prozaik, bibliofil, dramatik, divadelní, literární a výtvarný kritik. V letech 1894–1902 studoval slanské gymnázium. Ve vyšších ročnících začíná přispívat do studentských časopisů a poprvé použil pseudonym Jarmil, který potom používal až do smrti. Ovlivněn četbou časopisů Moderní revue, Volné směry a Nový Kult se nadchl pro dekadenci. Po maturitě v roce 1902 začal studovat češtinu a francouzštinu na filosofické fakultě české Karlo–Ferdinandovy univerzity v Praze. V roce 1904 odjel do Paříže, kde studoval na Sorbonně a dále na École des hautes études. Na universitě se seznámil s Karlem Hugo Hilarem, se kterým seznámil i svého přítele Arthura Breiski. Několik let pak spolupracovali na vydávání Moderní bibliotéky, kterou vydával do roku 1914 František Adámek. Ve školním roce 1906/1908 začal učit jako suplent, v roce 1908 složil závěrečné zkoušky z francouzštiny a němčiny. V roce 1910 byl uznán způsobilým k výuce češtiny a francouzštiny na středních školách. Ve školním roce 1910/1911 nastoupil na reálné gymnázium v Litomyšli. Také se zde seznámil se svou budoucí manželkou Klementýnou Laubovou (1895-1965), dcerou litomyšlského lékárníka. Následující školní rok nastoupil jako suplent na reálku v Ječné ulici v Praze a současně na reálku na Vinohradech. V roce 1916 se seznámil s Ludvíkem Bradáčem a záhy se stal poradcem edice Vybrané knihy a redaktorem bibliofilského časopisu Knihomil, který byl v roce 1921 přejmenován na Knihomol a vycházel do roku 1927. V roce 1917 se seznámil s Jiřím Karáskem ze Lvovic a stal se záhy členem družiny okolo časopisu Moderní revue (zanikl v roce 1925). V roce 1918 byl jmenován profesorem na 2. reálce na Vinohradech. Rok nato byl přeložen do Kutné Hory, kam ale odmítl nastoupit. Krátce pracoval jako úředník ministerstva zahraničí a od roku 1922 pracoval jako knihovník v knihovně Národního muzea, kterou tehdy vedl Čeněk Zíbrt. Zde pracoval až do roku 1939 a vytěžil zde množství literárně historických zajímavostí a kuriozit, které zpracovával ve svých knihách ze 30. let. Po krachu Bradáčova nakladatelství vedl bibliofilskou edici Zodiak pro vydavatelství Svatopluka Klíra. V roce 1929 začal pracovat jako redaktor kulturní rubriky pravicových bulvárních novin Polední list. Po studentských demonstracích v listopadu 1939 byl zatčen a měsíc vězněn na Pankráci. Po propuštění z vazby bylo jeho místo v knihovně Národního muzea obsazeno a v roce 1942 byl poslán do předčasné penze. V druhé polovině padesátých let se jeho zdravotní stav zhoršil a 9. září 1959 umírá ve věku 75 let. Jeho přání, aby se z jeho bytu stalo muzeum, je komisí Ministerstva školství a kultury zamítnuto. Jeho literární pozůstalost je uložena v Památníku národního písemnictví v Praze. Narodil se 9. 2. 1884 v obci Vraný u Peruce. Jarmil Krecar (Wikipedia) Petr Kubát: "Poslední paladýn" české dekadence Jarmil Krecar z Růžokvětu. Erotika, stylizace a inspirace v jeho životě a díle (www.ff.jcu.cz)	Jarmil Krecar z Růžokvětu		Lípa č. 2/2009

10. září 1799 (210. výročí) nejvyšším dekretem, který vydal císař František I., zřízena byla Akademie výtvarných umění v Praze při soukromé Společnosti vlasteneckých přátel umění. Vyučovat se začalo následujícího roku 1800. Škola sídlila v Klementinu a měla přibližně 70 řádných žáků. Od roku 1880 stojí v čele volený rektor, od roku 1896 ve státní správě. Prvním ředitelem byl německý rytec Josef Bergler (1753-1829), dosud komorní malíř biskupa pasovského a od roku 1836 to byl již Čech profesor František Tkadlík, někdy se uvádí také jako Kadlík. V roce 1896 byla AVU reformována a zestátněna, dekretem z roku 1922 byla uznána jako první státní vysoká umělecká škola. U jejího vzniku stála také Společnost vlasteneckých přátel, jenž chtěla zajistit kvalitní umělecké vzdělání českým studentům z Čech, Moravy a rakouského Slezska, kteří do té doby museli dojíždět do Vídně či Mnichova. AVU je vysokou školou uměleckého zaměření. Uskutečňuje magisterské a doktorské studijní programy v oblasti výtvarného umění a poskytuje vysokoškolské vzdělání v oborech malířství, sochařství, kresba a grafika, intermediální tvorba, nová média, restaurování uměleckých děl malířských a sochařských a architektonická tvorba. V souvislosti s tím rozvíjí uměleckou, vědeckou a výzkumnou, vývojovou a další tvůrčí činnost a podílí se na celoživotním vzdělávání. AVU je zároveň i významnou kulturní institucí, která se v duchu tradic spolupodílí na formování a rozvoji kultury a společnosti. Knihovna AV ČR - Kalendárium Září 2002 - 10.9.1799 (www.lib.cas.cz) Akademie výtvarných umění v Praze (Wikipedia)	Ateliér AVU		www.quido.cz Kalendář historický národa českého, díl. II. Lípa č. 2/2009

10. září 1979 (30. výročí) zemřel v Moskvě (SSSR) Dr. António Agostinho Neto, angolský politik a básník. Vůdce Movimento Popular de Libertaçao de Angola (MPLA – Lidové hnutí za osvobození Angoly) a první angolský prezident se narodil v rodině metodistického kněze a učitelky ve školce. Vyrůstal v Luandě a jako jeden z mála Afričanů mohl studovat na kvalitní střední škole – Lyceu Salvadora Correiy. Byl tichý, odměřený, schopný a dobrý student. Přes svou účast v národním hnutí se mu podařilo vystudovat medicínu v Lisabonu. Po návratu do vlasti však začal být trnem v oku koloniálním úřadům a byl uvězněn. Podařilo se mu prchnout do Maroka a následně řídit protikoloniální boj marxisticky orientované MPLA z exilu – postupně z Conakry, Léopoldvillu a Brazzavillu. Po pádu diktatury v Portugalsku se i Angola mohla těšit na samostatnost. Vyhlášení nezávislé Angoly bylo s Portugalci domluveno na 11. listopad 1975. Konkurenční osvobozenecká hnutí, UNITA a FNLA, se snažila obsadit hlavní město. MPLA jej za pomoci sovětských raketometů obsluhovaných Kubánci uhájila, a tak to mohl být Neto, kdo vyhlásil nezávislost Angolské lidové republiky a stát se jejím prvním prezidentem (1975-79). Vláda MPLA měla přes vojenské úspěchy velké obtíže. Infrastruktura byla válkou poničena, v zemi bylo mnoho vnitřních uprchlíků a opustily ji portugalské kvalifikované pracovní síly. Opoziční hnutí stále bojovala proti MPLA a ovládala značnou část venkovských oblastí. V MPLA došlo k rozkolu, který stál život 30 tisíc lidí a ze kterého vyšlo vítězně prosovětské Netovo křídlo. Nekvalifikovaná správa země a drastický znárodňovací program rychle přivodil kolaps ekonomiky. Angola se tak stala závislá na pomoci spřátelených komunistických států. V září 1979 umírá Neto v nemocnici v Moskvě a jeho místo ve straně i prezidentský post zaujímá pragmaticky orientovaný José Eduardo dos Santos. Česky vyšla Netova sbírka veršů Posvátná naděje (1983). Narodil se 17. 9. 1922 v Catete (Angola). António Agostinho Neto (Wikipedia) MPLA (Wikipeda)	Dr. António Agostinho Neto		Lípa č. 2/2009

11. září 1799 (210. výročí) v Praze zemřel duchcovský rodák, český kněz František Heilmann, náboženský spisovatel, překladatel do češtiny. Narodil se v Duchcově jako syn lékárníka z duchcovského špitálu. Po studiích na bohosudovském gymnáziu vstoupil v roce 1749 do Tovaryšstva Ježíšova v Praze, noviciát absolvoval v Brně, následně pobýval v collegiu v Uherském Hradišti. V letech 1753-1755 studoval filosofii v Olomouci. Po studiích začal vyučovat na gymnásiích v Brně a v Praze. V roce 1765 byl vysvěcen na kněze a začal kázat v Betlémské kapli, zasvěcené sv. Neviňátkům a v letech 1766-1773 u kostela sv. Václava. Je autorem dvou českých kázání ke cti sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého a několika překladových děl z francouzštiny a němčiny (Reguis a J.G. Holland). Celý svůj život vystupoval jako zapálený český buditel. Narodil se 11. 4.(6.) 1733 v Duchcově. Významné osobnosti města Duchcova - František Heilmann (www.duchcov.cz, Ing. Pavel Suchý) I. DĚJINY TOVARYŠSTVA PŘED POTLAČENÍM ŘÁDU (www.jesuit.cz, František Vacek)	Sv. Ignác z Loyoly, zakladatel řádu Tovaryšstva Ježíšova		P.Koukal: Učený jezuita František Heilmann; Deník Směr, č. 224 z 25. 9. 1999, s. 10

11. září 1919 (90. výročí) se v Plzni narodil profesor Ota Šik, český národohospodář, politik a státní činitel. Byl jedním ze zakladatelů české marxistické politické ekonomie, jenž se od dogmatismu vyvíjel k reformním názorům a postojům. Zabýval se problematikou plánovitého řízení národního hospodářství a zbožně peněžními vztahy za socialismu. Není nic horšího, než udržovat starý nepořádek, nebo ho dokonce posvěcovat, řekl na počátku "pražského jara" v té době již přední československý ekonom. Měl na mysli podobu dosavadního komunistického systému. Do ilegální KSČ vstoupil jako nezaměstnaný v roce 1940. Stal se pak členem ilegální skupiny levicového Národního hnutí pracující mládeže a po zatčení v roce 1941 byl až do konce války vězněn v koncentračním táboře. Hned po válce se stal pracovníkem aparátu KSČ (1945-51), absolvoval Vysokou školu politickou a sociální (1947) a Ústřední politickou školu KSČ (1949) a v roce 1951 se stal pedagogem na Vysoké škole politické ÚV KSČ. Jako ekonom tehdy pilně studoval a vykládal Stalinovy Ekonomické zákony socialismu a nic nenasvědčovalo tomu, že jej sovětská agentura TASS jednou nazve jedním z nejodpudivějších zjevů mezi pravicovými revizionistickými silami, paktujícími se s kontrarevolucí (září 1968). V roce 1958 se Šik stal kandidátem ÚV KSČ a roku 1962 jeho členem. V letech 1957-61 byl profesorem Institutu společenských věd ÚV KSČ a od roku 1961 ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV. Měl tedy k dispozici všechny informace a možnosti ke studiu československé ekonomiky, která se ocitala v úpadku právě v důsledku těch teorií, které v 50. letech vyznával. Mezitím ovšem změnil názory a v čele mnoha československých ekonomů navrhl reformní program založený především na spojení plánu a tržních mechanismů. Program byl přijat na zasedání ÚV KSČ v lednu 1965. Ve vládě O. Černíka z dubna 1968 se stal místopředsedou pověřeným otázkami hospodářské reformy. Ta v jeho pojetí vyžadovala institucionální a politické reformy, omezující přímé zásahy stranického aparátu do chodu ekonomiky, a tudíž i jeho moc, a právě to bylo důvodem nenávisti ortodoxních komunistů vůči Šikovi. O jeho paktování s "kontrarevolucí" však nemohlo být ani řeči - zůstával stále socialistou. Po sovětské srpnové okupaci byl jedním z prvých, kdo musel odejít, a to už počátkem září, kdy nuceně rezignoval na funkci místopředsedy vlády a zůstal v zahraničí. Po nástupu G. Husáka k moci byl postupně zbavován všech funkcí (v Hospodářské radě vlády, v ČSAV, v ČNR), byl vyloučen z KSČ a v roce 1970 zbaven státního občanství. Od roku 1970 působil jako pedagog v Basileji a Manchesteru a v letech 1973-89 jako profesor ekonomie na Vysoké škole hospodářských a sociálních věd v Sankt Gallen ve Švýcarsku, kde roku 1983 získal státní občanství. Po listopadu 1989 se stal členem Rady konzultantů prezidenta V. Havla (únor 1990), ale to bylo spíše čestné než vlivné postavení, neboť nastoupený liberální kurs ve státě vylučoval jakékoliv "třetí cesty". Brzy se proto vrátil do Švýcarska, odkud kriticky sledoval a posuzoval vývoj v České republice a věnoval se své zálibě - malování obrazů. Zemřel 24.(21./22.) 8. 2004 v Sankt Gallen (Švýcarsko). ŠIK Ota (www.libri.cz) Ota Šik: Socialismus dnes? (www.sds.cz) Otakar Turek: Ota Šik a šedesátá léta (www.listy.cz)	Profesor Ota Šik		www.libri.cz Český biografický slovník XX. století Lípa č. 2/2009

11. září 1979 (30. výročí) byl v Praze ustaven Český svaz ochránců přírody. Prvním předsedou nové ochranářské organizace se stal prof. ing. František Hron, CSc. z pražské vysoké školy zemědělské. Struktura Svazu byla v té době budována důsledně "shora". Na popud odborů kultury ONV byly cíleně zřizovány okresní a městské výbory ČSOP, které poté iniciovaly vznik základních organizací. Přesto od počátku vznikaly základní organizace i zcela spontánně (a to někde ještě před ustavením příslušného okresního výboru, některé dokonce před oficiálním ustavením Svazu jako celku – např. 1. ZO ČSOP v Praze zvolila svůj přípravný výbor již 5. dubna 1979!). Pro ustavení ZO existovala v té době poměrně přísná omezení (ZO ČSOP – s výjimkou ZO při správách CHKO a národních parků – měly sdružovat členy mající bydliště či pracoviště v konkrétním okresu a jejich činnost neměla hranice tohoto okresu překračovat, ve městě či obci mohlo být zřízeno jen tolik ZO, „aby jejich činnost zajišťovala plnění úkolů, které je zde třeba z hlediska ochrany přírody a péče o životní prostředí plnit“), v praxi se na ně však příliš nehledělo. Okresní (městské) výbory, které na toto a na „ideovou čistotu“ činnosti ZO měly dohlížet, sloužily dle vzpomínek pamětníků častěji jako „nárazník“, zachycující vlivy politické moci a umožňující základním organizacím relativně nerušenou činnost. Od roku 1981 vydával Svaz svůj vlastní časopis Naší přírodou. Od počátku vydával Svaz metodické příručky. Byla zahájeno několik odborných programů jak na celostátní úrovni (zimní sčítání kání, akce Formica, mapování vodních ploch s výskytem obojživelníků), tak i na úrovni regionální (Ekoprogram okresu Rakovník, akce DNO na záchranu bledule letní v místě budoucí Dolní Novomlýnské nádrže na jižní Moravě…). Pět let po založení již působil Svaz ve všech okresech ČSR a měl téměř 24 000 členů v 768 základních organizacích, koncem 80. let pak přes 26 000 členů organizovaných v 970 ZO. Historie ČSOP (www.csop.cz)	ČESKÝ SVAZ OCHRÁNCŮ PŘÍRODY		Lípa č. 2/2009

12. září 1849 (160. výročí) v Čáslavi se narodil český kazatel, otec spisovatele Jiřího Mahena, Antonín Vančura. Tento pozoruhodný rázovitý a svobodomyslný člověk působil v letech 1912 – 1925 jako kazatel Jednoty bratrské (ochranovské) v Duchcově. Vedl bratrské sbory nejen v Duchcově, ale i v dalších obcích v Podkrušnohoří. Mimo jiné se zabýval rozšiřováním náboženské literatury. Zemřel 18. 7. 1925 v Herrenhutu (Ochranov, Německo) Kdo byl Antonín Vančura? (www.duchcov.cz, Pavel Koukal) Jak se žilo na počátku roku 1918? (www.duchcov.cz, Pavel Koukal)	Duchcov		P. Koukal: Kdo byl Antonín Vančura?; Duchcovské noviny, č. 7 - 8/2005, s. 21

12. září 1959 (50. výročí) Sovětský svaz vypustil z kosmodromu Bajkonur sondu Luna 2 (známá též jako Lunik 2 a nebo 00114), první sondu, která dopadla na Měsíc. Váha sondy činila 390,2 kilogramů a konstrukčně se Luna 2 příliš nelišila od své předchůdkyně Luny 1. Patřila do sond první generace (spolu s Luna 1 a Luna 3). Kulovitá sonda se dvěma rozdělenými hemisférami. Na jedné straně vybavená systémem antén pro přenos rádiového signálu a na druhé polokouli (té směrem k Měsíci) se nacházely kamery, které měly snímat detaily měsíčního povrchu. Vybavení sondy dále obsahovalo geigrův počítač pro zjišťování radiace, magnetometr, zařízení na detekci mikrometeoritů atd. Na sondě byl umístěn kulovitý emblém, který byl složen z 72 kusů pětiúhelníků se státním znakem SSSR a s nápisem SSSR - září 1959. Spolu s posledním stupněm rakety byly všechny díly i přístroje rakety sterilizovány, aby se na Měsíc nedostala žádná forma pozemského života. Po startu a nabrání únikové rychlosti se Luna 2 oddělila od třetího stupně raketového nosiče, který podobně jako sonda měl dopadnout na povrch Měsíce. Během letu k Měsíci proběhl na palubě sondy pokus na hledání plynu ve volném prostoru. Ve vzdálenosti 140 000 km od Země bylo vypuštěno 10 kg sodíku. Vzniklý oblak byl pozorován i v ČSSR. Po 33,5 hodinách letu náhle ustal radiový signál přicházející ze sondy, což značilo, že sonda se úspěšně zaryla do měsíčního povrchu rychlostí 3,3 km/s. Místo dopadu bylo východně od Mare Serenitatis, v oblasti Mare Imbrium (Moře dešťů) 13.9.1959 ve 21:02:24 středoevropského času, nedaleko Aristidesovo, Archimedesovo a Autolycusovo kráteru. Za třicet minut od dopadu sondy dopadla na povrch i třetí část raketového nosiče. Sonda během svého pádu odvysílala snímky přibližující se měsíční krajiny, dále sonda neobjevila žádné magnetické pole Měsíce a ani žádné radiační pásy jako u Země. Luna 2 (Wikipedia) Luna 2 (spaceprobes.kosmo.cz, Antonín Havlíček) 1959: Sovětská sonda "dobyla" Měsíc deset let před Američany (www.ct24.cz)	1959-014A - Luna 2		www.iabc.cz

13. září(listopadu) 1949 (60. výročí) zemřel v Kodani dánský lékař a fyziolog profesor Schack August Steenberg Krogh. Narodil se v rodině podnikatele. Studoval zoologii a fyziologické problémy živočichů a po ukončení studia pracoval v různých univerzitních fyziologických ústavech. Po obhájení doktorské disertace o kožním a plicním dýchání žab se v roce 1908 stal profesorem na univerzitě v Kodani a vedoucím katedry zoofyziologie. Zúčastnil se dvou vědeckých expedic do Grónska. V roce 1902 zde zkoumal obsah a tlak kyslíku a kysličníku uhličitého v pramenitých vodách, v potocích a mořích. V roce 1908 se zabýval výživou Eskymáků a účinkem čistě masité stravy na jejich organismus. Ve své vědecké práci se Krogh zaměřil hlavně na studium problémů látkové přeměny plynů při dýchání živočichů a lidí, ale také na anatomii a fyziologii kapilár v krevním oběhu živočišného a lidského organismu. Věnoval se také úloze plynného dusíku v procesech látkové přeměny a společně s manželkou, lékařkou, se zaměřil na řešení problému tlaku kyslíku a kysličníku uhličitého v krvi. Přitom dokázal, že všechny příslušné jevy se dají vysvětlit jednoduchou difúzí. Jeho výzkumy mu umožnily poprvé objasnit anatomickofyzikální zvláštnosti kapilární membrány v různých orgánech a poukázat na důležitost kapilárnosti krevního oběhu pro látkovou přeměnu. Krogh zkoumal také podmínky vazby kyslíku, úlohu iontů v existenční činnosti buněk atd. Roku 1920 získal Nobelovu cenu za objev regulačního mechanismu kapilár motorických nervů. Motorické nervy vedou impulsy z míchy ke svalům a vyvolávají jejich pohyb. Narodil se 15. 11. 1874 v Grenn (Dánsko). Knihovna AV ČR - Kalendárium Září 2001 - 13.9.1949 (www.lib.cas.cz) August Krogh (Wikipedia) Krogh (www.cojeco.cz)	Schack August Steenberg Krogh		www.quido.cz

13. září 1979 (30. výročí) zemřel v Praze Gustav Bareš, původním jménem Breitenfeld; český a československý komunistický politik, novinář a publicista, autor řady politických brožur i populárně historických knih. V říjnu 1951 obdržel K. Gottwald jeden z mnoha udavačských dopisů. Mohl si v něm přečíst: Bylo by možné mluvit o případu několikanásobného renegáta Seiferta... tohoto morálně prohnilého chlapa... Když pak Seifert uveřejnil sbírku Viktorka (jedná se o Píseň o Viktorce), kde jinotajem naplival do tváře našemu lidově demokratickému režimu, sbírku plnou rozkladného pesimismu, a I. Skála tuto sbírku kritizoval v Tvorbě, obrátila se štvanice ne proti Seifertovi, ale proti Skálovi. Autor dopisu Gustav Bareš, byl tehdy tajemníkem ÚV KSČ, šéfredaktorem časopisu Tvorba a vůbec prožíval vrchol své politické kariéry. Ta začala v polovině 20. let v komunistickém mládežnickém hnutí. Ve 30. letech pracoval v redakci Rudého práva a Haló novin, za války byl v moskevské emigraci. Jeho Tvorba byla doslova popravčím orgánem české kultury. Pronásledovala řadu jejích představitelů - od V. Černého, J. Chalupeckého až po K. Biebla a K. Teigeho. Dokonce i V. Kopecký byl pro Bareše velkým liberálem. Nemalý byl také Barešův podíl na přípravě politických monstrprocesů. Koncem roku 1952 byl Bareš zbaven stranických funkcí. Na přelomu 50. a 60. let se prezentoval jako publicista. Napsal knihy Zrození atomového věku (1958) a Tři pře Jana Ziky (1961). Ve druhé polovině 60. let se stal děkanem Fakulty osvěty a novinářství Univerzity Karlovy v Praze. Roku 1968 se až teatrálním způsobem domáhal rehabilitace. Patřil totiž k lidem, kteří počátek "deformací socialismu" datovali ode dne svého zatčení nebo zbavení mocenského postavení. V tom jistě nebyl výjimkou. Nakonec byl roku 1970 vyloučen z KSČ. Narodil se 22. 10. 1910 v obci Proseč-Záboří. BAREŠ Gustav (www.libri.cz) Gustav Bareš (Wikipedia) Gustav Bareš (openlibrary.org)	Gustav Bareš: Rozhovor s Ferdinandem Peroutkou o svobodě a demokracii		www.libri.cz Český biografický slovník XX. století

13. září 1999 (10. výročí) v Prachaticích zemřel český básník, prozaik a filmový scénárista Jiří Fried. Jiří Fried byl synem krejčího, legionáře a po záboru Sudet trafikanta v Praze. Po maturitě na gymnáziu v Písku působil jako úředník Českomoravského filmového ústředí. V roce 1946 začal studovat na Filozofické fakultě UK dějiny umění a estetiky. Studium však nedokončil. Nastoupil jako dramaturg do Čs. státního filmu. Od roku 1959 byl Jiří Fried redaktorem a později náměstkem ředitele nakladatelství Čs. spisovatel, ale v roce 1970 byl propuštěn. Poté žil ve svobodném povolání jako televizní a filmový autor. Po básnických začátcích přešel natrvalo k prozaické tvorbě. Ve svých novelách se vyrovnával jednak s tématem osobní krize soudobého intelektuála, jednak se reminiscencemi svého dětství, prožitého v česko-německém prostředí šumavského města v pohnutém čase 30. let. Narodil se 1. 3. 1923. Jiří FRIED (www.slovnikceskeliteratury.cz, Drahomíra Vlašínová, Alena Přibáňová) Jiří Fried (www.spisovatele.cz, Marie Baboráková) O hranici možností - Jiří Fried: Síla osudu a jiné povídky (www.aluze.cz, Oldřich Vágner)	Jiří Fried		Český biografický slovník XX. století

14. září 1769 (240. výročí) se v Berlíně narodil německý přírodovědec světového významu a spoluzakladatel geografie jako empirické vědy, polyhistor, zoolog, botanik a cestovatel Alexander von Humboldt. Po studiu na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou, Berlíně a Gőttingenu doprovázel 1790 německého přírodovědce G. A. Forstera (1754-1794) na cestách po západní Evropě. Po návratu studoval v Hamburku a ve Freiberku, 1792-97 pracoval na báňských úřadech. Dědictví po matce mu otevřelo cestu k soukromému badatelství. 1798 přesídlil do Paříže. 1799-1804 spolu s francouzským botanikem A. G. Bonplandem (1773-1858) uskutečnil cestu do španělské Jižní a Střední Ameriky, do této doby nepřístupné cizím badatelům. Po výzkumu na Kanárských ostrovech dopluli do Venezuely. Cestovali proti proudu Orinoka a dokázali jeho propojení s Amazonkou bifurkací Casiquiare. Procestovali Kubu, z kolumbijské Cartageny se dostali k řece Magdaleně a plavbou proti proudu a pěším pochodem do Bogoty a Quita. Humboldt se věnoval zejména studiu sopek. V červnu 1802 vystoupil na Chimborazo až do nadmořské výšky 5 881 m. Následovala plavba do Mexika, kde zkoumali celý rok centrální a sopečnou oblast. Před návratem do Evropy studoval ještě na Kubě statistiku a politické poměry ve španělských koloniích. 1804-26 zpracovával v Paříži své monumentální dílo pro tisk. Na přání pruského krále se 1827 vrátil do Berlína. 1829 na výzvu ruského carské vlády navštívil Ural, západní Sibiř, Altaj a honí Irtyš. Přes Omsk a středoasijskou step cestoval k severnímu pobřeží Kaspického moře a po Volze se vrátil přes Moskvu do Petrohradu. Humboldt svými cestami a výzkumy zahájil všestranný vědecký výzkum Latinské Ameriky, obohatil mnohá odvětví, stal se zakladatelem vulkanologie, vědy o zemském magnetismu, orometrie, geobotaniky a klimaktologie. Jeho výzkumné cesty vedly přes Evropu až do Střední Ameriky a Jižní Ameriky jakož i do Střední Asie. Zabýval se obory z oblasti fyziky, chemie, geologie, mineralogie, vulkanologie (vyvrátil „neptunismus“), botaniky (založil fytogeografii), zoologie, klimatologie (izotermy, klima), oceánografie a astronomie, ale také ho zajímaly otázky hospodářské geografie, etnologie a demografie. Získal mnohé vědecké pocty, jeho jméno nese berlínská univerzita a celá řada geografických objektů. Zemřel 6. 5. 1859 v Berlíně. Knihovna AV ČR - Kalendárium Září 2004 - Alexander Humboldt (www.lib.cas.cz) Alexander von Humboldt (Wikipedia) Alexander von Humboldt (birthday.wz.cz)	Alexander von Humboldt		www.quido.cz http://cs.wikipedia.org Lípa č. 2/2009 Viz Kalendárium Květen 2009 (6.5.)

14. září 1919 (90. výročí) v Praze(Nižboru) se narodil český filozof a psycholog PhDr. Jiří Cvekl. Na FF UK vystudoval (1945–49) filozofii, latinu a germanistiku; PhDr. 1949. Pro plicní onemocnění během studií musel zanechat práce v redakci sociálně demokratického časopisu. V r. 1949 začal přednášet historický materialismus na VŠHPV, v r. 1953 přešel (jako zástupce docenta) na FF UK; habilitoval se v r. 1956. V l. 1956–70 působil ve FÚ ČSAV. V r. 1970 byl – po vyloučení z KSČ v r. 1968 – převeden do Encyklopedického ústavu ČSAV. L. Hrzal s J. Netopilíkem mu v knize Ideologický boj ve vývoji čs. filozofie připisují „antropocentristickou a antropologickou revizi marxistické filozofie“, hlásání „demokratického socialismu“ aj. Po sebekritice spojené s kritikou Charty 77 a Jana Patočky (Nejsme na stejné lodi! Rudé právo 1978) mohl opět filozoficky pracovat. V 60. letech se podílel na mezioborových výzkumech problematiky vědecko-technické revoluce a moderní civilizace. Usiloval o rehabilitaci předtím oficiálně zavrhované filosofické antropologie, sociální psychologie a psychoanalýzy. Jeho studie O smyslu filosofie, publikovaná ve sborníku Sedmkrát o smyslu filosofie (1964), naznačuje (jako celý sborník) snahu o posun v tehdejší české marxistické filozofii – hledání tzv. autentického marxismu. Proti chápání filozofie jako jedné součásti stranické ideologie zdůrazňuje opět její svébytnost jako specifického kulturního útvaru: „Filozofie, která se stává jen ideologií určitého kolektivu nebo hnutí, církve nebo politické strany nebo státu, přestává být filozofií ve vlastním slova smyslu.“ V knize Sigmund Freud (1965; vyšla v edici Portréty, vydávané nakladatelstvím Orbis pro Čs. společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí) se pokusil představit „progresivní stránky“ Freudova díla, aby výrazy freudismus a psychoanalýza „přestaly být v rámci marxismu chápány jako pejorativní označení“. V eseji Čas lidského života (1967; vyšel v nakl. Svoboda jako 2. sv. edice Dialogy) se po charakteristice filozofického problému času zaměřil na otázku „čas a lidský život“; v závěrečné části Zápas s časem vyslovil „revizionistický“ názor, že vzhledem k nastávající éře humanizace člověka, jako „nové revoluce, na jejímž prahu stojíme a jež má světovou dimenzi, budou muset socialismus a jeho teorie s daleko větší konkrétností a poučeností znovu formulovat své zásady i konkrétní formy“. Zemřel 11. 5. 1996(1995) v Praze. Jiří Cvekl (www.phil.muni.cz)	Jiří Cvekl: Sigmund Freud		Český biografický slovník XX. století

14. září 1939 (70. výročí) v Keblicích na Litoměřicku se narodil český spisovatel a novinář Milan Cais; autor televizních a rozhlasových her a psychologických próz. Milan Cais (openlibrary.org) Milan Cais: Josef Kemr - Český Don Quijote (www.antikvariatcz.com)	Milan Cais: Josef Kemr - Český Don Quijote		Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot, sv. 1.

14. září 1989 (20. výročí) v Praze zemřel český pedagog a překladatel profesor Jaromír Fučík. Maturoval v roce 1917 a sotva vstoupil na filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval obor čeština-francouzština, přišel povolávací rozkaz do 1. světové války. Nemilou epizodu šťastně přežil a v roce 1921 svá studia ukončil. Dvoje prázdniny prožil v Českém středohoří, kam se chtěl vrátit i jako učitel. Pak ale zemská školní rada „sbírala suplenty“ pro duchcovské gymnázium a Jaromír Fučík odpověděl kladně. Na gymnáziu v Duchcově působil až do roku 1938. Po boku řídícího učitele Karla Límy byl několik období předsedou místního odboru Klubu československých turistů v Duchcově. Podílel se též na budování chaty na Bouřňáku. Později se věnoval také překladatelské činnosti. Na podzim 1938 odešel prof. Jaromír Fučík do Prahy, kde působil nejprve na ruském reálném gymnáziu. Později pracoval na ministerstvu školství a lidové osvěty a nakonec na ministerstvu kultury, kde uplatňoval své zkušenosti na odboru pro kulturní styky se zahraničím. V rámci ministerstva zahraničí nakonec působil jako velvyslanecký rada na čs. zastupitelství v Římě, kde se úspěšně zasloužil o propagaci české kultury v Itálii. Narodil se 13. 1. 1899 v Černochově u Loun. Jaromír Fučík (cernochov.sweb.cz) Fučík Jaromír (www.obecprekladatelu.cz)	Profesor Jaromír Fučík		P. Koukal: Mezi Osekem a Duchcovem; Osecké noviny č. 2/ 2009, s. 6

15. září 1789 (220. výročí) v Burlingtonu v New Jersey (USA) se narodil James Fenimore Cooper, americký romanopisec, spisovatel dobrodružných románů (Poslední Mohykán aj.) a povídkář. James Cooper byl synem farmáře, dětství prožil v pomezní divočině u jezera Otsego, kde měl možnost sledovat tvrdý život amerických pionýrů. Z kraje původní indiánské obyvatelstvo již z valné části odešlo, ale indiánské tradice tu žily v ústním podání. Cooper studoval na Yaleově univerzitě, studia však nedokončil. Cenné životní zkušenosti získal v americkém námořnictvu. Po otcově smrti zanechal služby a rozhodl se hospodařit na rodinném statku a současně se věnovat literární tvorbě. Odklonem od tradiční tématiky diktované evropskou a zvláště anglickou literaturou, pomáhal klást základy americké literatury a utvářet povědomí národní kultury. Zemřel 14. 9. 1851 v Cooperstownu (New York, USA). James Fenimore Cooper (Wikipedia) James Fenimore Cooper (www.spisovatele.cz, Marie Baboráková)	James Fenimore Cooper		www.quido.cz Slovník spisovatelů: Spojené státy americké Lípa č. 2/2009

15. září 1859 (150. výročí) zemřel v Praze Václav Kliment Klicpera, český básník, prozaik a dramatik, zakladatel novodobého českého dramatu. Jeden okruh jeho dramat tvoří historické náměty, druhý okruh veselohry, ve kterých kritizuje lidské nedostatky. Zakladatel českého dramatu, a zvláště veselohry se k milovanému divadlu dostával opravdu složitě. Otec krejčí chtěl mít krejčího i ze syna, ale ten v tomhle řemesle zálibu nenašel. Dali ho tedy na řeznictví, ale tady zase nesnášel krev. V té době zemřel jeho bratr, student gymnázia, a tak místo něj šel na studie mladý Václav. Prokazuje vynikající nadání, na studiích se však musí udržovat jen obtížně kondicemi. Starší bratr František ho uvedl do vlastenecké společnosti tehdejší Prahy a také k divadlu. V ochotnické družině J. N. Štěpánka mladý Klicpera hraje, režíruje i píše. Začal studovat medicínu, ale protože nesnesl pohled na krev, přešel na humanitní obor. Jako profesor gymnázia v Hradci Králové se tam stal středem vlasteneckých snah, ředitelem ochotnického divadla. Roku 1846 se vrátil do Prahy a pokračoval v dramatické tvorbě. Napsal desítky her, z nichž některé - Hadrián z Římsu, Rohovín čtverrohý, Divotvorný klobouk aj. - jsou dodnes na repertoáru českých divadel. To už nelze říci o dílech jeho následovníků na poli veselohry Emanuela Bozděcha, Josefa Štolby a výjimku tvoří jen Jedenácté přikázání Františka F. Šamberka. Klicpera zároveň vyučoval na pražském staroměstském gymnáziu, kde se stal i ředitelem. V dusné éře Bachova absolutismu tu došlo v roce 1853 k "velezrádnému spiknutí" deseti studentů v čele s oktavánem Antonínem Steidlem. Několik schůzek a republikánský program stačil k jejich zatčení a uvěznění v pevnostním žaláři a také ke Klicperově penzionování. Nabídka, aby se ujal řízení českých her uváděných v pražském německém divadle, pak přišla už pozdě. Poslední léta doléhaly na Klicperu věk i nemoce a pro aktivní činnost v divadle už neměl sil. Narodil se 23. 11. 1792 v Chlumci nad Cidlinou. *KLICPERA Václav Kliment* (www.libri.cz) Václav Kliment Klicpera (Wikipedia) Václav Kliment Klicpera (www.spisovatele.cz, Marie Baboráková)	Václav Kliment Klicpera		www.libri.cz Slovník českých spisovatelů Kalendárium ČT1

15. září 1929 (80. výročí) se v Manhattanu (New York City, USA) narodil přední americký fyzik profesor PhD. Murray Gell-Mann, jehož teorie kvarků přinesla zásadní pokrok ve studiu a třídění elementárních částic. Hnán intenzivní chlapeckou zvědavostí a láskou k přírodě, v patnácti letech po absolvování Kolumbijské základní a přípravné školy vstoupil na Yaleskou univerzitu. Ve věku 23 let ho zaujal výzkum elementárních částic. V roce 1948 získal bakalářský titul v oboru fyzika na Yaleské univerzitě, v roce 1951 titul PhD ve fyzice na Massachusetts Institute of Technology. V letech 1954 až 1955 působil jako mimořádný profesor na Columbia University. V letech 1955 až 1993 byl profesorem na California Institute of Technology (Caltechu). Zabýval se zejména interakcemi elementárních částic a jejich uspořádáním v jednotný systém. Roku 1969 získal Nobelovu cenu za fyziku za svou práci na teorii elementárních částic. Knihovna AV ČR - Kalendárium Září 2001 - 15.9.1929 (www.lib.cas.cz) Murray Gell-Mann (Wikipedia) Murray Gell-Mann (www.vesmir.cz)	Profesor PhD. Murray Gell-Mann		www.quido.cz Rok do kapsy

16. září 1859 (150. výročí) byl ve Frankfurtu nad Mohanem založen Německý národní spolek s cílem sjednotit Německo pod vedením Pruska. Za Březnové revoluce roku 1848 existovaly nacionální snahy Pruska usilující o německý národní stát. Později posloužilo Prusku a jeho kancléři Otto von Bismarckovi národně liberální hnutí k tomu, aby vyčlenil Rakousko z Říše a dosáhl tím pruské nadvlády. Díky podobným nacionalistickým náladám v Dánsku došlo v roce 1864 ke střetům o Šlesvicko v Dánsko-německé válce, první ze tří pozdějších „Říšských válek za sjednocení“. Bismarck si v roce 1866 vynutil proti odporu Františka Josefa I. rozpuštění Německého spolku. Prusko anektovalo, až na některé výjimky – německé země, které se ve spolkovém sněmu spojily proti Prusku a požadovali pro krále Viléma I. císařskou korunu budoucí prusko-německé říše. Roznětkou prusko-rakouské války bylo porušení úmluvy (Gasteinská konvence) o provincii Šlesvicko-Holštýnsko ze strany Pruska. Spolek na Prusko uvalil Spolkové exekuce, načež Prusko z Německého spolku vystoupilo. Prusové porazili Rakouské císařství a Království Sasko v bitvě u Hradce Králové a Německý spolek byl stvrzením Pražského míru dne 23. srpna 1866 rozpuštěn. Následkem toho se severoněmecké státy pod pruským vedením sjednotily do Severoněmeckého spolku. Prusko zamezilo expanzi přes Mohanskou linii, aby nedošlo k otevřené provokaci Francie. Německá říše (Wikipedia) Německý spolek (www.cojeco.cz)	Evropa po Vídeňském kongresu 1815		Lípa č. 2/2009

16. září je Mezinárodní den ochrany ozónové vrstvy, který vyhlásilo v roce 1994 VS OSN v den výročí podepsání Montrealského protokolu v roce 1987. Signatáři Montrealského protokolu se zavázali ke kontrole produkce chemických látek poškozujících ozónovou vrstvu, k postupnému omezení jejich používání a k jejich likvidaci takovým způsobem, aby nedocházelo k jejich únikům do atmosféry. Montrealský protokol je jedním z mála příkladů nezištné spolupráce mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi a poskytuje mezinárodnímu společenství vzorový příklad společného řešení otázek životního prostředí. Mezinárodní Den ochrany ozónové vrstvy - 2001 (www.infojet.cz, Radek Novák) Tisková informace - Mezinárodní den ochrany ozónové vrstvy – 16. září 2001 (www.mzp.cz)	Vývoj spotřeby tvrdých freonů v České republice		www.quido.cz

17. září 1849 (160. výročí) v Kalifornii byla otevřena první prádelna pro veřejnost. Jen málokdo si uvědomuje, že fosfáty z prostředků na praní se do našich vodních toků a nádrží dostávají nejenom z domácností, ale také z průmyslových prádelen. Odpadní vody z prádelen vedle fosfátů obsahují také velké množství křemičitanových solí, které postupně sedimentují. Z údajů dodavatelů fosfátových prostředků do prádelen vyplývá, že v průměru s odpadními vodami z prádelny odchází 3 – 7 g fosfátů na jeden kilogram vypraného prádla. To znamená, že např. vypráním 150 tun prádla za měsíc odejde do odpadních vod 450 – 1050 kg fosfátů. Prádelny s menší kapacitou produkují pochopitelně menší množství fosfátů, ale podstatu problému to nemění. Praní prádla je veřejností pokládáno za takovou maličkost, která snad ani nestojí za přemýšlení. Kdo by se zabýval tím, že tato zcela všední činnost by mohla představovat vážné problémy souvisí se životním a vlastním zdravím. Rozhodující je cena prášku na praní a nebo prádelenské služby. Zcela je tak vypouštěna z úvah o životním prostředí a vlastním zdraví jednoduchá a prostá skutečnost, že nejbližší a nejintimnější prostředí ve kterém každý žije, je ovlivňováno stavem prádla, přesněji řečeno zbytky prostředků na praní, které se do prádla vyloučily a ve vláknech uvízly. Jde to i bez fosfátů a silikátů! (www.dongemini.cz, Ing. Jan Kostkan)	Prádelna s pračkami		www.iabc.cz

17. září 1879 (130. výročí) zemřel Eugéne Emmanuel Viollet-le-Duc, francouzský architekt, teoretik umění a restaurátor památek, představitel purismu, propagátor racionalismu gotiky. Teoretické práce: Entretiens sur l'árchitecture (Rozmluvy o architektuře), Dictionnaire raisonné de l'árchitecture française (Výkladový slovník francouzské architektury). Restaurátorské práce: opevnění města Carcassonne, práce na katedrále v Paříži, Amiensu, Remeši a Saint-Chapelle v Paříži. Narodil se 27. 1. 1814. Viollet-le-Duc (www.cojeco.cz) Eugene Emmanuel Viollet-le-Duc (web.mit.edu, anglicky)	Eugéne Emmanuel Viollet-le-Duc		Lípa č. 2/2009

18. září 1819 (190. výročí) v Paříži se narodil francouzský fyzik Jean Bernard Léon Foucault, člen Francouzské akademie věd a Královské společnosti v Londýně. Pocházel z nemajetné knihkupecké rodiny. Zprvu studoval medicínu, studium však přerušil a přešel na studia fyziky. Společně s L. Daguerrem se zabýval fotografickými pokusy. V roce 1850 zjistil, že rychlost světla ve vzduchu je větší než ve vodě, což ukazovalo, že Newtovova a Descartesova teorie světla jako částic není správná a potvrzovalo to domněnku, že světlo je vlnového charakteru. Proslavil se mimo jiné pokusem s tzv. Foucaultovým kyvadlem v pařížském Pantheonu, kterým ukázal, že Země je v důsledku své rotace neinerciální vztažná soustava. V té době už sice nikdo nepochyboval o tom, že Země se otáčí kolem své osy, chyběl však stále důkaz. Foucault tehdy použil 67 m dlouhé kyvadlo, které rozkýval tak, aby rovina jeho pohybu procházela čarou vyznačenou na podlaze Panthéonu. Otáčením Země se zvětšovala odchylka mezi rovinou kyvů a původní drahou kyvadla. V roce 1852 vynalezl gyroskop, který také demonstroval otáčení Země. Od roku 1855 pracoval jako astronom na pařížské observatoři. V roce 1862 určil pomocí otáčejících se zrcadel rychlost šíření světla. Výsledkem jeho pokusu byla hodnota 298 000 km/s, což bylo o 3 % méně, než se uvádělo (skutečná rychlost světla je 299 792 km/s). Rovněž se zabýval studiem tzv. vířivých proudů v kovech. Roku 1855 byl oceněn Copleyho medailí. Zemřel 11. 2. 1868 v Paříži. Léon Foucault (Wikipedia) Jean Bernard Léon Foucault (www.quido.cz)	Jean Bernard Léon Foucault		www.knihovna-teplice.cz

18. září 1859 (150. výročí) byl přijat patent na elektrický sporák. Spoutat oheň trvalo velmi dlouho a prvním pokrokem byl přechod od černých kuchyní s ohništěm k peci, kde se oheň ukryl a jen kruhové otvory v horním plátu, které bylo možno odkrýt, ukazovaly, že zdrojem tepla je stále ještě ohniště, ale již sofistikované. Větším přínosem, než horní plocha sporáku určená k vaření, byla jeho trouba na pečení. Bez ní by nebyl chleba, ale ani kaše či pečené maso. Pec nebo sporák stály v rohu kuchyně či obytné světnice a topilo se v nich téměř nepřetržitě, v kamnovci se hřála voda, na rozích byly umístěny hrnce, v nichž se připravovala potrava pomalým varem. Pec byla oblíbeným místem, děti na ní spaly. Tak to bylo až do 19. století, ale již v jeho polovině, přesně před 150 lety, se v pokrokem okouzlené Americe objevila průlomová novinka. Elektrický sporák George B. Simpsona byl skutečně převratnou novinkou, ale poněkud předběhl dobu. Jeho železná plotna byla zahřívána elektrickou odporovou spirálou, ale celé zařízení nebylo zrovna moc bezpečné a hospodyňky dávaly přednost kamnům na uhlí. Vedle elektrických se také začaly na konci 19. stol. prosazovat plynové sporáky, a tak se dá říci, že Simpson nebyl zrovna nejúspěšnějším vynálezcem. Jeho handicapem byl ještě fakt, že zrovna v době podání jeho patentu byly v Americe vytěženy první barely nafty. Společnost ovládla představa, že budoucnost patří jiným médiím, než právě Simpsonem preferované elektřině. Ecce Homo (www.rozhlas.cz, Libor Vykoupil)	Plynový sporák z roku 1865		www.iabc.cz

18. září 1929 (80. výročí) v Praze se narodil český jazykovědec univ. prof. PhDr. Ivan Lutterer, CSc. Věnuje se především toponomastice, zvláště problematice původu českých zeměpisných jmen. Eds. Olivová-Nezbedová, L. – Šrámek, R. – Harvalík, M.: Onomastické práce. Svazek 4. Sborník rozprav k sedmdesátým narozeninám univ. prof. PhDr. Ivana Lutterera, CSc. (www.ujc.cas.cz)	Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR, v. v. i.		Český biografický slovník XX. století

18. září 1929 (80. výročí) se v Praze narodil český literární historik Doc. Dr. Jaroslav Kolár, CSc. Jaroslav Kolár vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, absolvoval vědeckou aspiranturu a jako vědecký pracovník v letech 1953–1991 pracoval v Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd, později Akademie věd České republiky. Jeho ústředním zájmem je starší česká literatura, zejména písemnictví 16. století. Metodologicky navazuje na český strukturalismus. Podílel se na řadě výzkumných úkolů a na pracích encyklopedické povahy, vydával staročeské literární památky, zabýval se metodologií literárního studia starších období a jeho historií. Věnuje se problémům editologie, vlivu staré literatury na dobu národního obrození a vztahům mezi literaturou a folklorem. V roce 1991 se habilitoval jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy souborem studií o starší české literatuře. Od počátku devadesátých let zde vyučuje jako externí pedagog. Jaroslav Kolár (www.atlantis-brno.cz) Jaroslav KOLÁR (www.slovnikceskeliteratury.cz)	Doc. Dr. Jaroslav Kolár, CSc.		Český biografický slovník XX. století

19. září 1849 (160. výročí) se v Praze narodil Josef Boleslav Pecka, český dělnický politik, novinář a básník, spoluzakladatel české sociálně demokratické strany. Na počátku 70. let minulého století se v českém dělnickém hnutí začali prosazovat stoupenci socialistického učení. Nejznámějším a nejaktivnějším z nich byl J. B. Pecka. Historik dělnického hnutí Z. Šolle o něm napsal, že až do svého odchodu do USA (1885) byl největší postavou českého socialistického hnutí. Mimořádně nadaný a houževnatý mladý tkadlec, později slévač J. B. Pecka získal vlastní pílí poměrně rozsáhlé vzdělání. Aktivní činnost v dělnickém hnutí zahájil na přelomu 60. a 70. let. Stal se členem tehdejších dělnických středisek Malostranské i Smíchovské besedy a od listopadu 1869 do května 1871 se téměř pravidelně objevovaly jeho články v časopise Dělník. Pod pseudonymem Boleslav Strahovský uveřejnil své verše také ve druhém ročníku almanachu Ruch. Zprvu byl ovlivněn svépomocným a vlasteneckým demokratickým hnutím. Záhy se však seznámil s učením německého socialisty F. Lassalla, později i K. Marxe a stal se socialistou. A protože "stál o celou hlavu nad svými dělnickými vrstevníky" (Z. Tobolka), začala se právě kolem něho formovat skupina mladých socialisticky smýšlejících dělníků. Hlavně Peckovou zásluhou získali socialisté v roce 1872 dočasný vliv v tehdy jediném dělnickém časopise Dělnické listy. Jako zástupce českých dělníků se v dubnu 1874 zúčastnil sjezdu v Neudorflu, kde byla založena celorakouská sociálně demokratická strana. V říjnu téhož roku se stal členem vydavatelství prvního českého sociálně demokratického časopisu Budoucnost, které v té době představovalo jakési vedení českých socialistů. Začátkem roku 1878 začali pražští socialisté vydávat měsíčník Organizace a Pecka se stal jeho redaktorem. Od března téhož roku redigoval rovněž obnovené Dělnické listy. Patřil (spolu s Josefem Bernáškem a dalšími) k hlavním organizátorům ustavujícího sjezdu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické - první české dělnické strany - který se konal 7. dubna 1878 v tehdejším pražském předměstí Břevnově v hostinci Pod kaštany. Největší podíl měl i na rozmachu českého socialistického hnutí, ke kterému došlo na přelomu 70. a 80. let. Redigoval Dělnické listy a byl autorem podstatné části každého jejich čísla. Současně přispíval i do Budoucnosti a dalších časopisů. Psal nejen politické články, ale i povídky a básně. Kromě toho přednášel a řečnil na nespočetných dělnických schůzích a besedách. V únoru 1881 odešel do Vídně, kam byla v důsledku zostřující se perzekuce v Čechách přeložena redakce Dělnických listů. V prvním velkém protisocialistickém procesu v Praze v lednu a únoru 1882 byl odsouzen ke čtrnácti měsícům těžkého žaláře. Po propuštění se vrátil do Vídně. Odtud však byl v lednu 1884 vypovězen, když byl nad Vídní a okolím vyhlášen výjimečný stav. Bez úspěchu se snažil uchytit v Brně a potom, spolu s F. J. Hlaváčkem, založit český socialistický časopis v Bratislavě či Budapešti. Nakonec společně s Hlaváčkem zakotvili v Prostějově, kde v březnu 1884 začali vydávat časopis Duch času. Neutěšené poměry v socialistickém hnutí i jeho vlastní vedly Pecku k tomu, že v červnu 1885, tak jako mnoho jiných socialistů v té době, emigroval do Spojených států. I v USA působil Pecka v socialistickém hnutí a pracoval převážně jako redaktor českých socialistických časopisů. Jeho činnost však zdaleka nebyla tak úspěšná jako doma, v Čechách. Zemřel 25. 7. 1897 v Chicagu (USA). *PECKA Josef Boleslav* (www.libri.cz) Pecka-Strahovský Josef Boleslav (www.cesky-jazyk.cz) Pecka Strahovský (www.cojeco.cz)	Josef Boleslav Pecka		www.libri.cz Lípa č. 2/2009

19. září 1899 (110. výročí) bylo v Brně založeno Vysoké učení technické. Vysoké učení technické v Brně je nejstarší brněnská vysoká škola. Její počátky sahají až do poloviny 19. století, do roku 1849, kdy v Brně vzniklo německo-české technické učiliště. Česká vysoká škola technická v Brně byla slavnostně otevřena v listopadu r. 1899. Čtyřčlenný profesorský sbor zahájil přednášky pro 37 řádných a 13 mimořádných studentů v oboru stavebního inženýrství. Jako druhý byl v r. 1900 otevřen odbor strojního inženýrství, následoval odbor kulturního inženýrství - meliorace a vodní stavby, elektroinženýrství a chemické inženýrství, po 1.světové válce také architektura a další odbory. Zlom v rozvoji vysoké školy znamenala 2.světová válka, kdy byla škola uzavřena. V r. 1945 byla činnost školy obnovena v předválečné podobě a názvu. Od r. 1956 se škola stává Vysokým učením technickým v Brně a dochází k jejímu výraznému rozvoji. Rozhodujícím obdobím pro existenci VUT v Brně je období po r. 1989, kdy fakulty procházejí podstatnou reorganizací a vznikají fakulty nové - v r. 1992 Fakulta podnikatelská a Fakulta chemická, v r. 1993 Fakulta výtvarných umění, v r. 2002 Fakulta informačních technologií. V současné době jako jediná technická univerzita pokrývá VUT v Brně celé spektrum technických věd a řady uměleckých disciplín. Vysoké učení technické v Brně (www.vutbr.cz)	Budova VUT v Brně - fakulta		Lípa č. 2/2009

19. září 1939 (70. výročí) zemřel v Českých Budějovicích PhDr. Jindřich Veselý, český historik loutkového divadla, redaktor a vydavatel. V roce 1909 absolvoval J. Veselý filosofickou fakultu v Praze. Jako středoškolský profesor působil v Praze (1910-36), od roku 1936 byl ředitelem gymnázia v Českých Budějovicích. Svůj veškerý zájem a volný čas věnoval loutkovému divadlu. Původně, veden především národopisnými zřeteli, sbíral loutky, dokumenty o činnosti lidových loutkářů a texty starých loutkových her. Velkou badatelskou pozornost věnoval zejména osobnosti Matěje Kopeckého. Vypracoval se na předního znalce českého loutkářství a svými odbornými publikacemi položil základy ke studiu jeho historie. Postupně se orientoval i na soudobé amatérské loutkové divadlo a významně se zasloužil o jeho rozmach. V letech 1912-13 vydával časopis Český loutkář (první odborný loutkářský časopis v Evropě), který roku 1917 obnovil pod názvem Loutkář, jenž se pod jeho redakčním vedením stal důležitou tribunou moderních snah českých loutkářů a měl značný ohlas i v cizině. Jako spolumajitel tiskárny v Chocni podporoval s nezištným entuziasmem i další vydavatelské počiny související s loutkovým divadlem. Od roku 1923 byl předsedou sdružení českých loutkářů Loutkářského soustředění a podílel se i na založení mezinárodní organizace loutkářů UNIMA (1929), jejímž se stal prvním prezidentem. Narodil se 15. 7. 1887(1885) v Bavorově. VESELÝ Jindřich (www.libri.cz) Jindřich Veselý (Wikipedia) Osobnosti: Veselý, Jindřich (www.amaterskedivadlo.cz)	PhDr. Jindřich Veselý		www.libri.cz

20. září 1459 (550. výročí) bylo založeno hlavní město Rumunska Bukurešť. Město je poprvé doloženo roku 1368 pod názvem Castrum Dombovitza, od 2. poloviny 15. století v něm sídlila valašská knížata a již tehdy šlo o významné hospodářské středisko. Jméno hlavního a největšího města Rumunska má původ v legendě o pastevci "Bucurovi", který si údajně místo dnešní Bukurešti vybral k založení salaše. První písemná zmínka pochází z 20. září 1459. Roku 1595 ho obsadila vojska Osmanské říše a vyplenila je, obnova a rozkvět přišly až v 17. století. V roce 1862, tři roky po sjednocení rumunských knížectví, připadla Bukurešti významná úloha hlavního města Rumunska a nastalo období největšího rozkvětu. Byla otevřena univerzita a akademie věd a Bukureští procházela i první železnice. Vyrostly monumentální veřejné stavby jako Atheneum, Univerzitní knihovna, Justiční palác aj. Bukurešť postupně získávala vzhled velkoměsta, rozloženého v zeleni bulvárů a rozsáhlých parků. Po velkém sjednocení země roku 1918 město vyniklo jako významné kulturní středisko a v době mezi světovými válkami bylo často nazýváno též "Malá Paříž východní Evropy". Bukurešť (www.cestovani.cz) Bukurešť (Wikipedia)	Bukurešť v roce 1837		Lípa č. 2/2009

20.(17.) září 1519 (490. výročí) vyplul na první cestu kolem světa portugalský mořeplavec Fernao de Magalhaes. Dne 20. září 1519, někdy se uvádí i jiné datum, 10. srpen, což je prý dáno změnami kalendáře, vyplula ze španělské Sevilly flotila tvořená pěti starými karavelami. Jejím cílem byly Moluky, Ostrovy koření. Velitel flotily, Portugalec Fernao de Magalhaes, patřil ke dvoru krále Jana II. Ve dvaceti letech se poprvé dostal na moře. V bitvě s Maury byl těžce zraněn a až do konce života kulhal. V roce 1514 byl přistižen, že s Maury nelegálně obchoduje a byl s ostudou propuštěn z královských služeb. To už zemi vládl Manuel I. Veliký. Rozhořčený Magalhaes se zřekl Portugalska, přijal španělské jméno Fernando de Magallanes a španělskému králi Karlu V. nabídl, že najde západní cestu k vytouženým Ostrovům koření. A protože východní cestu kolem Afriky ovládali Portugalci, Karel rád souhlasil. Jeho vyslanci úkol splnili. Vypluli na západ kolem Jižní Ameriky, v říjnu 1520 propluli průlivem, který našli mezi Chile a Ohňovou zemí, a vpluli do Jižního moře. Tomu průlivu dal Magalhaes jméno „Kanál všech svatých“ a Jižní moře přejmenoval na Tichý oceán. Námořníci zas jeho „kanál“ přejmenovali na Magalhaesův průliv. A pluli dál. V březnu 1521 po strastiplné cestě našli Moluky. Naložili koření a vrátili se domů. Ale ne všichni. Z pěti lodí po třech letech do Španělska připlula jediná, Victory – Vítězství. Bez Magalhaese, kterého na filipínském ostrově Mactan v nicotné šarvátce zabili domorodci. I tak se stal prvním mořeplavcem, který obeplul svět. Král byl i přes ztrátu lodí spokojen. Prodejem hřebíčku, který zbylých osmnáct námořníků přivezlo, získal dvakrát víc, než kolik do výpravy vložil. V roce 1525 vyslal Magalhaesovou cestou další flotilu, ale té nepřálo počasí a ztroskotala. A tak král v roce 1529 Moluky za 350 tisíc dukátů prodal Portugalcům. Magalhaes se musel obracet v hrobě. Knihovna AV ČR - Kalendárium Září 2001 - 20.9.1519 (www.lib.cas.cz)	20. září 1519 – první plavba kolem světa		www.quido.cz www.iabc.cz Lípa č. 2/2009 Kalendárium ČT1

20. září 1889 (120. výročí) se v Boskovicích narodil český středoškolský profesor, básník, prozaik a autor publikací z oboru literární historie Jan Vojtěch Sedlák. V odborné práci vyšel z pozitivismu, později ho ovlivnila psychologicko-estetická škola Diltheyova. Zemřel 11. 6. 1941 v Praze. Autor: Jan Vojtěch Sedlák (Wikizdroje)	Boskovice - kostel sv. Jakuba		Malá československá encyklopedie, díl 5

20. září 1939 (70. výročí) se v Brně narodil profesor Mgr. Jaromír Šofr, český kameraman (Ostře sledované vlaky, Rozmarné léto, Postřižiny, Vesničko má středisková ad.). Studoval obor filmového a televizního obrazu na pražské FAMU. Absolvoval úspěšným filmem Věry Chytilové Strop (1963), který byl uveden do distribuce kin s jejím dalším snímkem (opět se Šofrovou kamerou) Pytel blech (1963). Ke spolupráci s Chytilovou se vrátil po více než patnácti letech ve filmu Panelstory (1979). Pro Jiřího Menzela dělal kameru nejen u Ostře sledovaných vlaků, ale i u neméně proslulého filmu Rozmarné léto (1967). Z jejich další spolupráce potěší veselohra Na samotě u lesa (1976) a stejně tak nezapomenutelné Postřižiny ( 1980). S režisérem Evaldem Schormem spolupracoval na filmu Farářův konec (1968). Jaromír Šofr (cfn.cz) Jaromír Šofr (Wikipedia) Jan Kuthan: Díky farářově konci objevil Jaromír Šofr na samotě u lesa svou vesničku střediskovou (www.kuthan.cz)	Jaromír Šofr		Lípa č. 2/2009

20. září 1979 (30. výročí) zemřel v Praze Ludvík Svoboda, československý generál a politik, prezident ČSSR 1968-75. Za 1. světové války byl L. Svoboda v čs. legiích v Rusku. Účastnil se bitev u Zborova a Bachmače i sibiřské anabáze. Po návratu domů po dva roky vedl otcův statek. Od roku 1922 byl důstojníkem Čs. armády a prošel řadou funkcí: zástupce velitele praporu na Podkarpatské Rusi, učitel maďarštiny na vojenské akademii v Hranicích - tu za monarchie absolvoval jako velitel praporu v Kroměříži. Za zářijové mobilizace roku 1938 byl velitelem pěšího pluku. Na počátku nacistické okupace působil v odbojové organizaci Obrana národa. V červnu 1939 ilegálně odešel do Polska, kde velel vznikající čs. jednotce - legionu v Krakově. V září 1939 se dostal do sovětského zajetí a byl se svými vojáky internován. Po přepadení SSSR nacistickým Německem roku 1941 se Svoboda stal velitelem 1. čs. samostatného praporu v Sovětském svazu, který se od března 1943 účastnil frontových bojů. Díky podpoře sovětských míst a zároveň bezmezné důvěře, které se těšil u Gottwaldovy komunistické emigrace v SSSR, rychle postupoval ve velitelských funkcích i ve vojenských hodnostech (velitel 1. samostatného praporu, 1. samostatné brigády, 1. armádního sboru; 1943-45 brigádní generál, květen-srpen 1945 divizní generál, od srpna 1945 armádní generál). Do ČSR se Svoboda vrátil jako "nepolitický" ministr národní obrany. Tuto vládní funkci vykonával od 4. 4. 1945 do 25. 4. 1950. Národem byl přijat jako hrdina od Sokolova, Dukly a dalších bitev, v nichž své životy nasazovali především prostí vojáci československé "východní" armády. Předmětem mnoha diskusí a interpretací byla Svobodova úloha v únoru 1948. Svoboda vždy odmítal tvrzení některých vojenských historiků, že armáda byla tehdy "neutralizována". Jeho armádní rozkaz v únorových dnech zabránil, aby některé jednotky, jimž neveleli komunisté, byly nasazeny proti SNB a nátlakovým skupinám KSČ. Po únoru 1948 už nebylo třeba předstírat "nepolitičnost" a Svoboda se stal členem KSČ. Ale počátkem 50. let i on postupně upadal v nemilost. V dubnu 1950 jej ve funkci ministra národní obrany vystřídal A. Čepička. V letech 1950-51 byl Svoboda náměstkem předsedy vlády a předsedou Čs. státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Koncem roku 1951 byl zbaven i těchto postů a o rok později byl krátkou dobu vězněn. Po propuštění pracoval dva roky v jednotném zemědělském družstvu v Hroznatíně. Roku 1954, prý na žádost vedoucích sovětských činitelů, snad i samotného Chruščova, se postupně vracel do politického života: člen předsednictva Národního shromáždění (1954-64), dlouhá léta místopředseda Svazu protifašistických bojovníků. I v armádě získal velitelské funkce - 1955-58 náčelník Vojenské akademie K. Gottwalda v Hranicích; poté náčelník Vojenského historického ústavu v Praze.V této době psal, za pomoci zaměstnanců ústavu, své memoáry, jejichž 1. vydání vyšlo pod názvem Z Buzuluku do Prahy roku 1960. V období "pražského jara" byl Svoboda 30. března 1968 zvolen prezidentem republiky. Do srpna 1968 byl znám mírnou a nezávaznou podporou reformátorů. Po sovětské okupaci bylo o jeho působení vytvořeno mnoho legend. Získal aureolu člověka, který odmítl vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády a zachránil životy reformních vůdců unesených do SSSR. Na moskevských jednáních, uskutečněných na Svobodův návrh v době, kdy vnitropolitické a mezinárodněpolitické plány interventů a kolaborantů totálně zkrachovaly, Svoboda vykonával drsný tlak na reformní představitele (A. Dubčeka a jiné), aby podepsali vyloženě kapitulantský tzv. Moskevský protokol. Zároveň plně podpořil rozhodnutí ministra obrany Martina Dzúra, jehož rozkaz v srpnu plně paralyzoval případný odpor Čs. armády. Po srpnu se Svoboda stal jedním z hlavních normalizátorů. Nejprve žila legenda zachránce "polednového" vývoje, kterou se dojímala ta část národa, která měla Svobodu za národního hrdinu. Ovšem jeho politiku si pochvalovali téměř všichni - i fanatici a kolaboranti z libeňské Čechie, kterým zase vyhovovalo to, jak Svoboda peskoval noviny a další sdělovací prostředky. Svoboda neustále varoval před "nedozírnými následky", které by mohla způsobit nepovolnost vůči okupantům. Měl podíl na odstranění A. Dubčeka z místa 1. tajemníka ÚV KSČ a na prosazení G. Husáka do této funkce. A k prezidentování si přibral i členství v předsednictvu ÚV KSČ. Od dubna 1974 nemohl pro špatný zdravotní stav vykonávat prezidentský úřad. Tvrdošíjně se ho však odmítal vzdát. V květnu 1975 dokonce musel být přijat zvláštní zákon, aby byl prezidentské funkce zbaven. Jeho místo zaujal vždy ambiciózní G. Husák. Vlastně se jenom v nové formě opakovala Svobodova poúnorová historie. Když byl mouřenín dostatečně využit, když byla mnohokrát zneužita jeho pověst národního hrdiny a moudrého, zkušeného starce, který "zabránil nejhoršímu", vládnoucí mafie jej poslala do penze. Narodil se 25. 11. 1895 v Hroznatíně. *SVOBODA Ludvík* (www.libri.cz) Ludvík Svoboda (www.ludviksvoboda.cz) Ludvík Svoboda (Wikipedia)	Ludvík Svoboda - armádní generál, československý prezident (1968 - 1975)		www.libri.cz Lípa č. 2/2009

20. září 1999 (10. výročí) v Prištině představitelé albánských povstalců a mezinárodních sil KFOR podepsali dohodu o demilitarizaci a transformaci Kosovské osvobozenecké armády v civilní pořádkovou sílu Ochranný sbor Kosova. Kořeny UCK leží v kruzích radikálně zaměřených emigrantů po roce 1981, kteří především ve Švýcarsku a Německu vytvořili vlivnou diasporu. Po zrušení kosovské autonomie roku 1990 se tyto kruhy radikalizovaly. Část umírněnějších představitelů se přidala k politické platformě Ibrahima Rugovy, tvrdé jádro však odmítalo uznat stranu legalizovanou Srby a začalo připravovat ozbrojený odboj. Roku 1993 došlo v Drenici k setkání emigrantský špiček kosovských Albánců s radikály v Kosovu a byla dohodnuta příprava gerilové války. Po uzavření Daytonské mírové smlouvy v prosinci 1995, v níž bylo Kosovo potvrzeno jako nedílná součást Srbska, znamenal pro kosovsko-albánské radikály šok. Došlo k zformování elity tzv. domácího křídla, jejímž představitelem se stal Hashim Thaci. Kosovská osvobozenecká armáda (Wikipedia) Kosovská osvobozenecká armáda mučila a vraždila zajatce, tvrdí svědci (www.mediafax.cz, Kateřina Červenková) Kosovská osvobozenecká armáda (UCK) (www.rexter.cz, Věra Stojarová)	Členové Kosovské osvobozenecké armády		Lípa č. 2/2009

21. září 1109 (900. výročí) zemřel ve Slezsku Svatopluk, český kníže z dynastie Přemyslovců. Svatopluk, synovec krále Vratislava II., byl - slovy Palackého - "pán smělý a podnikavý, plný ctižádosti a bojovné odvahy, bystroumný a opatrný, ale také náruživý, bujný a divoký a mistr v líčení lstivých úkladů". Bez těchto vlastností by také nezasedl na knížecí stolec, protože po otci spravoval jen olomoucký úděl a nepatřil k nejstarším členům vládnoucího rodu ani k přímým potomkům krále Vratislava II. Válečné ostruhy si vysloužil Svatopluk už roku 1103, kdy táhl na Polsko po boku knížete Bořivoje II. Tehdy se přesvědčil, že pražský kníže nevyniká bojechtivostí, a tak se rozhodl, že ho zbaví vlády. Roku 1105 táhl do Čech s menším vojskem, ale o to odhodlanějším, když si předtím zajistil krytá záda spojenectvím s Polskem i Uhry a zároveň poslal napřed množství vyjednavačů "ke všelikému pomlouvání, slibování a podplácení dobře vystrojených". Brány Prahy se mu však neotevřely, ba dokonce byl od "jedné služky stojící na hradbách nesmírně potupen", jak píše Kosmas, a tak odtáhl. O dva roky později však lstí své plány naplnil - poslal k Bořivoji II. svého důvěrníka, který předstíral, že přichází Svatopluka zradit. Přitom za Svatoplukovy spojence označil přední Bořivojovy rádce a pomocníky. Kníže si pak sám "podřezal nejsilnější větve" své moci, když část svých stoupenců sesadil, ostatní utekli a odvrátil se od něj i vlastní bratr Vladislav. V květnu 1107 tak Svatopluk snadno získal vládu a Bořivoj prchal ze země do Německa. Do hry se vložil císař Jindřich V., který Svatopluka zajal a propustil ho až za slib výkupného 10 000 hřiven stříbra. Svatopluk však po návratu ze zajetí našel knížecí pokladnu zcela vyprázdněnou Bořivojem. Čechy teď doplácely na nesvornost Přemyslovců, protože Svatopluk vyždímal ze zubožené země dalších 7 000 hřiven a za zbytek musel ručit jeho bratr jako císařův vězeň. Situaci obrátilo až tažení Jindřicha V. do Uher, při kterém žádal o Svatoplukovu pomoc. Český kníže se přidal s chutí - válka mu byla nadevše. Ale zatímco plenil Slovensko, na Moravu a do Čech vtrhli Poláci. Oddíly vedené Vršovci, které měly nápor odrazit, neuspěly, a tak se musel Svatopluk rychle vrátit. Polská vojska se mezitím stáhla a Svatopluk měl volné ruce, aby se pomstil Vršovcům, kteří byli knížeti trnem v oku již od nezdařeného tažení na Prahu roku 1105. Na sněmu, který kníže svolal po návratu z Uher v roce 1108, dal pokyn k jejich vyvraždění. Někteří byli zabiti před jeho očima, další vyvraždili Svatoplukovi lidé na Libici i jinde. To už Svatopluk znovu spěchal na Moravu, kterou v odvetu plenili Uhři. Při noční jízdě lesem mu větev vypíchla oko, a tak se musel vrátit zpět. Sotva se však rána zhojila, znovu byl v sedle. Strašlivě poplenil Slovensko a s kořistí táhl domů. Dlouho však nezahálel. V létě 1109 Jindřich V. udeřil na Polsko a Svatopluk nemohl na tažení chybět. Tady také našel svou smrt. Když se vracel za večerního soumraku z porady s císařem, k jeho družině se přidal neznámý jezdec, který mu v nenadálém okamžiku vrazil oštěp mezi lopatky takovou silou, že "vévoda padl z koně bezduchý". Vrah využil zmatku a uprchl, a tak se můžeme jen dohadovat, že šlo o pomstu některého z Vršovců, který přežil vyvraždění rodu. SVATOPLUK (www.libri.cz) Kníže Svatopluk (www.velikani.cz) Vácslav Vladivoj Tomek: Děje království českého / 21. - Svatopluk (Wikizdroje)	Erb Českého knížectví		www.libri.cz Lípa č. 2/2009

21. září 1859 (150. výročí) se v Kolíně narodil český básník, prozaik, dramatik, autor knih pro děti Karel Leger, statkář v Kolíně. Byl vrstevníkem lumírovců, tvůrce veršovaných povídek a románů. Většina jeho básnických i prozaických prací se tematicky váže k Polabí. Odmaturoval v Praze a po absolvování jednoleté vojenské služby se vrátil do Kolína, kde pracoval jako rolník na rodinném statku. Byl nazýván „básníkem Polabí“. Autor řady básnických sbírek (Přeludy, 1889; Poslední rusalka, 1886, aj.), dramat, sociálních a historických románů (Emancipovaná, 1898; Konec války, 1929, aj.). Zemřel 5. 4. 1934. Karel Leger (www.legie.info) Autor:Karel Leger (Wikizdroje) Poslední rusalka - Karel Leger (pohodaveskole.net)	Karel Leger		Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce, díl 2/2

21. září 1929 (80. výročí) v Praze se narodil český organický chemik profesor RNDr. Miloslav Černý, DrSc. Zabývá se syntézou přírodních i nepřírodních sacharidů a jejich derivátů. Miloslav Černý (cccc.uochb.cas.cz) Kolektiv: Organická chemie (www.vutium.vutbr.cz)	Collection of Czechoslovak Chemical Communications		Český biografický slovník XX. století

21.(22.) září 1949 (60. výročí) Sovětský svaz provedl zkoušku se svou první atomovou bombou. Sovětské nukleární testy: Semipalastinská jaderná střelnice * 456 jaderných výbuchů * jednalo se o vzdušné, povrchové i podzemní exploze * prováděly se v letech 1949 – 1989 Jaderná střelnice v Nové Zemi * 130 jaderných výbuchů * vzdušené povrchové, podzemní, nadvodní i podvodní výbuchy * prováděly se v letech 1955 – 1990 Raketová střelnice Kapustin Jar * 11 startů raket s jadernými hlavicemi * prováděly se v letech 1956 -1962 Co dokáží nejstrašnější atomové bomby na světě: mizely ostrovy, vypařoval se beton (www.4lyn.estranky.cz) Jaderné zbraně: Testováno na lidech, zvířatech i Zemi (technet.idnes.cz, Rostislav Jančar)	Jaderné testy		www.iabc.cz Lípa č. 2/2009

21. září 1999 (10. výročí) sonda Mars Climate Observer shořela, když vstupovala na oběžnou dráhu Marsu. Chyba v navigaci způsobila nebezpečné přiblížení vesmírné sondy Mars Climate Observer k Marsu, což pravděpodobně způsobilo její zničení a neúspěch výzkumného projektu za 125 miliónů dolarů. Odborníci se domnívají, že sonda se přiblížila k povrchu Marsu na vzdálenost 60 km, tedy s odchylkou o více než 100 km od předpokládaného kursu letu a o 25 km blíže, než je přijatelné k přežití vesmírného modulu. "Nevěříme, že by modul byl v pořádku" prohlásil manažér projektu John McNamee. "Vypadá to na závadu hlavního navigačního systému sondy". "Modul se mohl zřítit na povrch planety, ale co se doopravdy stalo, nevíme. Problém mohl způsobit nějaký chybný příkaz vyslaný sondě nebo závada v programovém vybavení" prohlásil Richard Cook, manažér projektu Mars Surveyor '98. Tento projekt obsahoval i vyslání sondy Mars Climate Orbiter, která po 286 denní bezporuchové pouti vesmírem dorazila k Marsu, kde ve stanoveném termínu byly v 5:10 EDT zažehnuty brzdící motory k jejímu navedení na oběžnou dráhu okolo Marsu. Po 25 minách, kdy se satelit měl vynořit zpoza obzoru planety, se již nepodařilo spojení se sondou obnovit. Všechny pokusy o zachycení jakýchkoliv signálů ze sondy pomocí obřích pozemních anténních systémů byly neúspěšné. Další sonda k Marsu je pravděpodobně zničena (www.astro.sci.muni.cz, P. Zdražílek) Mars Climate Orbiter (udalosti.astronomy.cz)	Mars Climate Observer		www.iabc.cz

21. září je Mezinárodní den míru. Valné shromáždění OSN se v roce 2001 usneslo, že 21. září bude každoročně zasvěceno míru. Mezinárodní den míru byl před tím vyhlašován na zahajovací den Valného shromáždění, které své výroční jednání začíná vždy v polovině září. Mezinárodní den míru se má stát globální demonstrací států i občanské společnosti za mír a bezpečnost pro celý svět. 21. září by současně mělo být dnem globálního příměří, dvacetičtyřhodinovou úlevou od strachu a nejistoty, jež ničí tolik míst. Mezinárodní den míru 2007 (www.osn.cz)	Mezinárodní den míru		www.quido.cz

22. září 1859 (150. výročí) se v obci Dub u Prachatic narodil český filolog, slavista (zejména obor církevně slovanské filologie), první profesor slavistiky Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně PhDr. Václav Vondrák; autor slovanské srovnávací mluvnice a staroslověnské mluvnice. Vzdělání: 1872 - 1876 státní reálné gymnázium v Prachaticích, 1876 - 1878 státní gymnázium v Českých Budějovicích (1878 maturita), 1880 - 1883 obor románská a slovanská filologie na univerzitě ve Vídni (1883 doktorát tamtéž) 1893 habilitace v oboru romanistiky a slovanské filologie na univerzitě ve Vídni (1910 řádný profesor) 1922-23 rektor MU; 1921-22 děkan Filosofické fakulty MU. Paleoslavista a slavista širokého zaměření. Má významný podíl na ustanovení MU a ustanovení řady vědních oborů rozvíjených na její filosofické fakultě. V první fázi své vědecké činnosti se zabýval převážně literárněhistorickou problematikou. Hlavní jeho přínos však spočívá v druhé fázi jeho badatelské činnosti, kterou představují studie z oblasti gramatiky staroslověnského jazyka a srovnávací gramatiky slovanských jazyků. Jeho vědecké dílo z okruhu slovanské filologie a jazykovědy se stalo ve své době skutečně světovým, a včlenilo domáci badatelské obory slavistické do evropského vědeckého kontextu. Zemřel 13. 8. 1925 v Brně. Václav Vondrák (Wikipedia) Prof. PhDr. Václav Vondrák (www.encyklopedie.brna.cz) Václav Vondrák (www.muni.cz)	Profesor PhDr. Václav Vondrák		Ilustrovaný encyklopedický slovník (Pro – Ž) Lípa č. 2/2009

22. září 1909 (100. výročí) se v obci Radčice narodil profesor Václav Dobiáš, český hudební skladatel, pedagog a komunistický funkcionář; oficiálně protěžovaný představitel socialistického realismu, v jehož službě rozmělnil svůj nepochybný talent. Úsilí o politickou angažovanost ho přivedlo k tvorbě masových písní. Syn rolníka a lidového hudebníka V. Dobiáš hrával od 10 let v lidové kapele, roku 1928 absolvoval učitelský ústav v Jičíně. Ve skladbě byl zprvu samouk, 1930-31 ji studoval soukromě u J. B. Foerstera a 1937-39 na mistrovské škole pražské konzervatoře u V. Nováka a na oddělení čtvrttónové hudby u A. Háby. Zaměstnán byl jako odborný učitel na měšťanské škole v Praze-Vyšehradě. Za nacistické okupace napsal umělecky cenné mužské sbory Gospodine, pomiluj ny a Slovanská lípa. Po válce se plně identifikoval s komunistickou ideologií a jako nadšený člen KSČ byl vynesen do popředí hudebního života (předseda Svazu skladatelů, poslanec, člen ÚV KSČ atd.). Režimem byl oslavován jako čelný představitel socialistického realismu v hudbě. Za ten byly označovány jeho masové písně (Budujeme, Polka míru, Pojďte s námi na brigádu, Píseň o Stalinovi, Festivalová, Píseň komunistické straně atd.) a kantáty Stalingrad (1945), Rozkaz číslo 368 (1946) a Buduj vlast, posílíš mír (1950, první znění z roku 1947 mělo název Československá polka). V komorní hudbě reprezentoval tuto orientaci nonet O rodné zemi (1952). Ideologicky nezmanipulovaná Sonáta pro klavír, dechové kvinteto, tympány a smyčcový orchestr (1947, 2. verze 1958) nebo Slavnostní přehlídkový pochod (1950) dokládají nesporný Dobiášův talent. V roce 1950 byl jmenován profesorem skladby na pražské Akademii múzických umění, k jeho žákům patřili převážně jen komunističtí adepti skladby jako Josef Ceremuga, Jiří Dvořáček, Václav Felix, Ivan Řezáč, Miroslav Raichl, Václav Riedlbauch a další, později také I. Kurz. Zemřel 18. 5. 1978 v Praze. DOBIÁŠ Václav (www.libri.cz) Václav Dobiáš (vsechno.kvalitne.cz) Posádková hudba Brno: Václav Dobiáš - Slavnostní uvítací pochod (phbrno.webovastranka.cz)	Budujeme (Václav Dobiáš/František Halas)	www.libri.cz Český biografický slovník XX. století Lípa č. 2/2009

22. září 1919 (90. výročí) v Moravské Třebové se narodil český vodohospodář Leoš Hobst. Zabýval se progresivními konstrukcemi betonových přehrad. Od 50. let rozvíjel jako jeden z prvních na světě teorii a technologii kotvení hornin. Byl průkopníkem používání plastových fólií jako těsnícího prvku sypaných přehrad. Hobst (www.cojeco.cz) Leoš Hobst: Vývojové konstrukce vodních staveb (www.kfbz.cz)	Krajská knihovna Františka Bartoše		Český biografický slovník XX. století

22. září 1939 (70. výročí) ve Valašském Meziříčí se v rodině soudce narodil český spisovatel - prozaik, básník, filolog Jiří Navrátil. Dětství prožil v moravských městech Holešov a Kelčany u Kyjova, v letech 1946 - 48 žil v Brně. V Praze žije od roku 1948. Po maturitě na gymnáziu v roce 1957 vystudoval bohemistiku a rusistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Promoval v roce 1962, od roku 1965 byl redaktorem Mladé fronty, po roce 1989 i v jiných nakladatelstvích. Navrátilova redaktorská činnost se vyznačovala zejména péčí o mladou spisovatelskou generaci. Jeho prózy spojují zpovědní tón autobiografie z fikcí a krajní jazykovou a tematickou stylizovaností, která ho odlišuje od většiny oficiálně publikujících vrstevníků a sbližuje spíše s postupy L. Fukse a tradicemi psychologické prózy. Jiří NAVRÁTIL (www.slovnikceskeliteratury.cz, Vladimír Macura) Jiří Navrátil (www.spisovatele.cz, Marie Baboráková) Jiří Navrátil (openlibrary.org)	Jiří Navrátil		Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 2. Lípa č. 2/2009

22. září 1979 (30. výročí) v Rokycanech zemřel český botanik, mykolog a fytopatolog, profesor Univerzity Karlovy RNDr. Karel Cejp, DrSc. Pocházel ze starého českého rodu Cejpů z Peclínovce. Studoval na rokycanském gymnáziu, kde na něj botanicky působil tamní ředitel Bohuslav Horák, znalec květeny Balkánského poloostrova a Mediteránu. Potom studoval na Karlově univerzitě u profesora Velenovského, který ho ještě v době studií jmenoval demonstrátorem, později asistentem botanického ústavu. Od roku 1933 byl docentem univerzity, od roku 1948 profesorem. Věnoval se květní biologii, srovnávací morfologií, kryptogamologií a floristikou vyšších rostlin, později především systematickou a všeobecnou mykologií, ve které se stal světově uznávanou kapacitou. Vytvořil několik desítek vědeckých prací, publikoval i v časopisech, např. ve Velenovského Mykologii, od roku 1947 byl redaktorem časopisu Česká mykologie, psal do Rozprav České akademie věd a umění, byl také členem redakční rady projektu Flora ČSR. Nezanedbával ani působení popularizační. Vědecky průkopnické jsou především jeho práce z oblasti studia naší mikroflory. V botanické literatuře se jeho jméno objevuje ve tvaru CEJP. Narodil se 22. 2. 1900 v Rokycanech. Homo botanicus: Cejp, Karel (botany.cz, Ladislav Hoskovec) Historie katedry botaniky PřF UK ve 20. století (botany.natur.cuni.cz)	Karel Cejp: Atlas hub evropských, Omphalia (1936)		Český biografický slovník XX. století

23. září 1799 (210. výročí) v Sázené na Kladensku zemřel český vlastenec, meteorolog, astrolog a matematik Antonín Strnad, profesor a rektor Univerzity Karlovy a ředitel hvězdárny v Klementinu. Byl jedním ze zakladatelů naší první vědecké společnosti - Královské společnosti nauk, kde působil od samých začátků soukromé společnosti (1774) jako aktivní člen, později sekretář a ředitel. Patřil k těm, kteří stáli u zrodu našeho národního i evropského osvícenství. Studoval gymnázium v Hradci Králové. Roku 1763 vstoupil do jezuitského řádu; nebyl však vysvěcen a po zrušení řádu v roce 1773 přešel na Univerzitu Karlovu kde studoval matematiku, fyziku a astronomii. Byl žákem Josepha Steplinga, zakladatele observatoře v Klementinu. Po jeho smrti Strnad nastoupil roku 1778 na katedře jako mimořádný profesor matematické a fyzikální geografie. V roce 1781 byl jmenován ředitelem hvězdárny, roku 1792 děkanem filozofické fakulty a od roku 1795 rok působil ve funkci rektora univerzity. Zasloužil se také o vznik Královské české společnosti nauk jejímž předsedou byl v letech 1787 až 1788. Již jako člen jezuitského řádu prováděl Strnad měření meteorologických údajů. Od J. Steplinga získal Strnad další zkušenosti s pravidelnými meteorologickými pozorováními. Dochovaly se jeho deníky od počátku roku 1775; v Klementinu jsou od té doby pravidelná měření (tlaku, teploty, srážkového úhrnu, rychlosti a směru větru) prováděna dodnes. Strnad dále inicioval zřízení dalších meteorologických stanic v Čechách (např. v Chocni, Telči, Žatci, Plané u Mariánských lázní, Žitenicích aj.). Zabýval se pozorováním meteorů a měřením magnetického pole Země. Strnad byl členem Mannheimské meteorologické společnosti, která po roce 1781 podporovala vznik mezinárodní sítě meteorologických stanic na severní polokouli. Za jeho přispění byla zahájena pravidelná měření v 7, 14 a 21 hodin, v časech které se používají dodnes. V osmdesátých letech 18. století se Strnad také zasloužil o záchranu staroměstského orloje, který byl od roku 1735 v kritickém stavu a pražský magistrát měl v úmyslu prodat jej do starého železa. Strnad však chápal jeho historickou hodnotu a usiloval proto o jeho opravu. Po delším úsilí se mu podařilo přesvědčit magistrátního radu a posléze i celý magistrát jenž uvolnil částku potřebnou pro rekonstrukci. Za Strnadova odborného dohledu opravu provedl za 793 zlatých v letech 1787 až 1791 hodinář Šimon Landsperger. Roku 1799 onemocněl Strnad tuberkulózou. Po zhoršení zdravotního stavu jej pozval kníže Ferdinand Kinský na svůj zámek v Sazené, aby se zde zotavil. Místo toho však zde Antonín Strnad zemřel. Je pohřben na hřbitově kostela svatého Klimenta v Chržíně u Velvar. Narodil se 10. 8. 1746 v Náchodě. Antonín Strnad (Wikipedia) Antonín Strnad (1746-1799) (www.vesmir.cz, Věra Vlčková) Antonín Strnad (1746–1799) (www.nkp.cz, Jana Šlechtová)	Profesor Antonín Strnad		www.vesmir.cz

23. září 1819 (190. výročí) se v Paříži narodil francouzský fyzik Armand Hippolyte Louis Fizeau, člen a od roku 1878 prezident Francouzské Akademie věd, člen Královské společnosti v Londýně. Jeho otec byl profesorem patologie na Pařížské universitě. Po přerušení studia medicíny se, z důvodu chatrného zdraví, jeho dalším životním povoláním stala fyzika. Spolupracoval s kolegou Foucaultem, kterého potkal podobný osud. Mimo určování rychlosti světla pomocí otáčejícího se ozubeného kola ukázal, že světlo se šíří jinou rychlostí ve vzduchu a jinou ve vodě. Zabýval se tepelným a světelným zářením (délkou vln, jejich ohybem, polarizací a interferencí). Významná jsou jeho měření rychlosti světla. V roce 1849 francouzský vědec Hippolyte Fizeau navrhl experiment, který měl změřit rychlost šíření světla s větší přesností. Jeho experiment ji měl určit pomocí otáčejícího se ozubeného kola. Kolo mělo sto zubů a otáčelo se frekvencí 100 otáček za sekundu. Za kolem byl umístěn zdroj světla a 8 km před kolem bylo umístěno zrcátko. Určení rychlosti šíření světla provedl tak, že měnil rychlost otáčení a pozoroval, kdy se světlo vrátí stejnou mezerou mezi zuby a kdy už ne. V dalším experimentu Fizeau umístil zrcadlo do vzdálenosti 20 km, čímž snížil chybu měření a obdržel výsledek rychlosti světla 313 000 km/s (c = 315 300 km/s) s chybou menší než 5 %. Další pokusy prováděl ve vodě. Z interference dvou proti sobě šířících se paprsků, kdy jeden směřoval po a druhý proti proudu vody, se pokoušel určit rychlost světla. Roku 1879 zdokonalením jeho metody A Cornu dosáhl výsledku c = 300 030 km/s. Zemřel 18. 9. 1896. Knihovna AV ČR - Kalendárium Září 2001 - 23.9.1819 (www.lib.cas.cz) Fizeau (www.cojeco.cz) Václav Kaizr: Měření rychlosti šíření světla (www.aldebaran.cz)	Fizeau, Armand Hippolyte Louis (1819–1896)		www.quido.cz

23. září 1939 (70. výročí) v Londýně zemřel významný rakouský lékař (neurolog, psycholog a psychiatr) židovského původu Sigmund Freud, zakladatel psychoterapeutické školy a nové psychoterapeutické metody zvané psychoanalýza (resp. i hlubinná psychologie či metapsychologie). Narodil se v Příboru, v dětském věku se s rodiči přestěhoval do Vídně, kde strávil většinu svého života. Po připojení Rakouska k nacistickému Německu v r. 1938 uprchl do Velké Británie. Od r. 1873 pracoval ve vídeňském Fyziologickém ústavu pod vedením prof. E. Brückeho , zabývaje se především problematikou patologie nervové soustavy. V r. 1885 získal docenturu na lékařské fakultě vídeňské univerzity, kde přednášel o neuropatologii. V téže době absolvoval i studijní pobyt na pařížské klinice Salpetriere, kde zkoumal možnosti terapeutického využití hypnózy. V r. 1886 si ve Vídni otevřel neurologickou praxi, aby se věnoval především léčbě neuróz, hysterie a různých fobií za použití hypnózy, analýzy snů a dalších metod sloužících k proniknutí do nevědomí pacienta. Na základě praktických zkušeností a klinických výzkumů vypracoval počátkem 90. let vlastní terapeutický systém, jejž nazval psychoanalýza. V r. 1900 prezentoval svou teorii v díle Výklad snů . Ve 20. letech vypracoval novou komplexní teorii instinktů. Ústředním principem jeho teorie o struktuře osobnosti byla teze, že osobnost člověka se skládá ze 3 úrovní, vrstev: nevědomé „ono“ (id), vědomé „já“ (ego) a „nadjá“ (superego) neboli svědomí. Jako jeden z prvních se věnoval bádání v oblasti psychologických aspektů lidské sexuality a působení tzv. psychosexuální energie (libido), ovlivňující podle něj většinu aspektů lidského chování. Podle Freud a různé potlačené erotické představy zůstávají v podvědomí a neustále se snaží proniknout do našeho vědomí („já“). Tomu brání blokáda zábran získaná výchovou, která některé představy do vědomí pouští a jiné potlačuje. Potlačené komplexy pronikají pak do vědomí v podobě symbolů, aby tuto cenzuru přelstily. V každém jedinci probíhá neustálý konflikt mezi jeho sexuálními, pudovými touhami (libido) a jeho uvědomělým, rozumovým jástvím (vědomím vlastní osobnosti), podřizujícím se skutečnosti a společenským okolnostem. Vítězí-li v tomto boji vědomí vlastní osobnosti, je stav normální, zdravý; vítězství potlačených erotických představ má za následek sexuální perverzi. Nerozhodný boj mezi libidem a jástvím vede k neuróze. Freudovo učení inspirovalo a ovlivnilo celou řadu psychologů, sociologů, sexuologů i filosofů. Základním hybatelem psychického trápení je podle Freuda pud smrti. Své teorie a metody aplikoval i na poezii, literaturu, výtvarné umění, filozofii, etnologii, historii apod. Mezi jeho nejvýznamnější žáky a následovníky patřili Erich Fromm a Wilhelm Reich, v letech 1907–13 i C. G. Jung, který však později jeho sexuální teorie odmítl. K nejbližším spolupracovníkům a žákům patřila i jeho dcera Anna (1895-1982) , průkopnice dětské psychoanalýzy. Freudovo hlavní dílo: Studie o hysterii (1895), Výklad snů (1900), Psychopatologie každodenního života (1904), Tři úvahy o sexuální teorii (1905), Úvod do psychoanalýzy (1916), Psychologie mas a analýza já, Totem a tabu (1913), Budoucnost jedné iluze (1929). Vycházel z francouzské psychiatrické školy a od poloviny 90. let se zabýval problematikou neuróz. Stal se zakladatelem významné psychoterapeutické školy - psychoanalýzy, psychoterapeutické metody a psychologické teorie. Po spojení Rakouska s Německem odešel do britského exilu, kde také zemřel. Narodil se 6. 5. 1856 v Příboře na Moravě. Knihovna AV ČR - Kalendárium Září 2004 - Sigmund Freud (www.lib.cas.cz) Sigmund Freud (Wikipedia) Sigmund Freud (cms.pribor.cz)	Sigmund Freud		www.quido.cz Lípa č. 2/2009 www.skolavpohode.cz

24. září(listopadu) 1889 (120. výročí) se v Praze narodil český archivář a historik Ph.Dr. Bedřich Jenšovský. Systematicky se věnoval výzkumu bohemik ve vatikánských archivech a knihovnách. Byl hlavním organizátorem Československého historického ústavu v Římě. Zahynul 12. 2. 1942 v koncentračním táboře v Osvětimi. Ph. Dr. Bedřich Jenšovský: Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu (www.psp.cz) Historický ústav Akademie věd České republiky - Historie ústavu (www.hiu.cas.cz) Mlada Štěpánová: Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia (jindrich.wz.cz) Pamětní deska Bedřich Jenšovský (www.vets.estranky.cz, Martin Brynych)	Dr. Bedřich Jenšovský: Zprávy českého zemského archivu, svazek VIII.		Český biografický slovník XX. století

25. září 1899 (110. výročí) se v Králově Poli u Brna narodil Ondřej Sekora, český malíř, kreslíř a otec Ferdy Mravence, ilustrátor a spisovatel - prozaik, autor knih pro děti a novinář. Jeho umělecký význam spočívá zejména v tvorbě pro dětského čtenáře, v níž se odrazil jeho vnímavý vztah k přírodě. Narodil se v rodině odborného učitele, který mu zemřel když mu bylo 7 let a rodina pak žila ve velmi bídných poměrech. Ondřej vychodil obecnou školu v Králově Poli, studoval na gymnáziu v Brně, po přestěhování rodiny dokončil studium ve Vyškově. 1918 složil urychlenou válečnou maturitu a jako jednoroční dobrovolník byl do konce války ve Vídni. Na přání matky začal studovat práva, ale při studiu kreslil a přispíval svými kresbami do Lidových novin. V roce 1921 studia ukončil a stal se redaktorem Lidových novin jako sportovní novinář, kreslíř, karikaturista, soudničkář a fejetonista. Také přispíval do časopisu Sport. V letech 1924 a 1927 pobýval vždy celý rok ve Francii na studijním pobytu. Psal tam sportovní reportáže, přispíval kresbami i do francouzských časopisů. Ve Francii poznal ragby a doma je pak začal propagovat. Napsal a nakreslil jeho první česká pravidla a později působil jako trenér a rozhodčí. Ve Francii se seznámil a navázal přátelství s českými umělci, kteří tam v té době žili - např. J. Zrzavý, B. Martinů aj. V roce 1928 nastoupil do pražské redakce Lidových novin a začal se věnovat i rubrice pro děti. Ondřej Sekora studoval v letech 1929-31 Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u Arnošta Hofbauera. Již předtím však byl kreslířem a redaktorem Lidových novin (1921-39). V roce 1941 musel z redakce odejít, protože jeho manželka byla židovka. Od roku 1944 až do konce války byl internován v pracovních táborech v Polsku a Německu. Po válce působil jako redaktor deníku Práce a satirického časopisu Dikobraz (1945-47). Od roku 1949 přešel do Státního nakladatelství dětské knihy a od roku 1952 pracoval jako spisovatel a ilustrátor na volné noze. Za své knihy získal různá ocenění a v roce 1964 byl jmenován zasloužilým umělcem. Byl členem Svazu spisovatelů, Svazu československých výtvarných umělců a Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Těžiště Sekorova díla ovšem spočívalo v knižní ilustraci pro děti, proslavil se zejména postavičkou Ferdy Mravence, uveřejňovanou od roku 1935 v četných publikacích (Ferda Mravenec, 1935; Ferda v cizích službách, 1936; Ferda v mraveništi, 1938; Trampoty brouka Pytlíka, 1938; Kousky mládence Ferdy Mravence, 1950), které vycházely v četných reedicích a byly i přeloženy do řady jazyků. Spolu s J. Ladou byl i průkopníkem specifické české formy comicsu. Ilustroval také cizí díla (například Vančurova Kubulu a Kubu Kubikulu, Langerovo Bratrstvo bílého klíče), věnoval se i drobné grafice (ex libris, novoročenky) a karikatuře. Ve 30. letech spolu s F. Bidlem (ten v koncentračním táboře zahynul) patřili k protagonistům antifašistické karikatury. Sekora se pak v 50. letech zapojil do propagandistických kampaní typu Poručíme větru, dešti, oproti jiným se však snažil udržet na tehdejší poměry alespoň únosnou mez. Zemřel 4. 7. 1967 v Praze. SEKORA Ondřej (www.libri.cz) Knihovna AV ČR - Kalendárium Červenec 2009 - Sekora Ondřej (www.lib.cas.cz) Ondřej Sekora (Wikipedia)	Ondřej Sekora		www.quido.cz Český biografický slovník XX. století Lípa č. 2/2009

25. září 1969 (40. výročí) zasedání ÚV KSČ zrušilo usnesení předsednictva ÚV KSČ z 21. 8. 1968, odmítlo vysočanský sjezd a z ÚV vyloučilo představitele pravice. Na zasedání ÚV KSČ 25.-29. 9. 1969 předložil G. Husák praktický plán protireformního tažení a jeho ideologické zdůvodnění; byl přehodnocen polednový vývoj, vysočanský sjezd prohlášen za nelegální a vstup vojsk jako "internacionální pomoc". Zasedání ÚV se stalo počátkem nekompromisní kádrové čistky na všech stupních stranické hierarchie, ve společenských organizacích, státním a hospodářském aparátu a i v oblasti vědy a kultury; nejvýznamnější změnou bylo odvolání A. Dubčeka z vedení strany a vyloučení početné skupiny politiků spojených s obrodným procesem (19 rezignací, 10 vyloučení z ÚV). Zasedání pléna ÚV KSČ zasadilo svým jednáním a usneseními nejtvrdší úder reformnímu hnutí a jeho představitelům. Bylo zrušeno usnesení z července 1968 o neúčasti KSČ na schůzce ve Varšavě, usnesení z 20. – 21. srpna 1968 ke vstupu vojsk armád Varšavské smlouvy, který byl poprvé nejvyšším stranickým orgánem označen jako internacionální pomoc, XIV. (vysočanský) sjezd byl prohlášen za nelegální, A. Dubček odmítl revidovat svůj postoj k polednovému vývoji, byl odvolán z funkce člena předsednictva, O. Černík provedl sebekritiku. Z ÚV KSČ byli vyloučeni J. Hájek, M. Hübl, M. Miková, Z. Mlynář, J. Smrkovský, F. Vlasák a Z. Vokrouhlický; z ÚV KSČ byli na vlastní žádost uvolněni: J. Belaj, J. Borůvka, M. Fischerová, J. Hauer, L. Hrdinova, A. Hrotek, L. Jankovcová, J. Judl, V. Kabrna, B. Králík, I. Málek, J. Svoboda, B. Šimon, F. Šorm, J. Špaček, M. Vaculík, J. Zelenková a J. Zuda; z KSČ byli vyloučeni A. Černý, V. Prchlík a V. Slavík. Stranický trest důtka s výstrahou byla udělena Š. Gašparikovi. Z byra pro řízení stranické práce v českých zemích byli odvoláni Č. Císař, O. Černík, V. Hůla, J. Karhan, V. Matějka a K. Šimek, novými členy byra byli zvoleni A. Kapek, D. Kolder, J. Korčák a O. Švestka; novými členy ÚV KSČ se stali P. Auersperg, J. Fojtík, H. Hamhalová, D. Hanes, F. Hamouz, V. Hůla, B. Chňoupek, V. Kosař, I. Labuťová, J. Marko, M. Moc, S. Penningerová. F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech - 25.-29. září 1969 (www.libri.cz) 1. - 31. září 1969 v novinách (www.nezapomente.cz)	Alexander Dubček a Gustáv Husák		Lípa č. 2/2009

26. září 1879 (130. výročí) v australském Sydney byla otevřena trať parní tramvaje. Parní tramvaj je tramvaj poháněná parním strojem. V provozu existovaly dva základní typy: parním strojem byl vybaven přímo tramvajový vůz, nebo byla v soupravě zařazena speciální parní lokomotiva a za ní vlečné vozy. Za předchůdce parní tramvaje lze považovat americké steam dummy, což byly železniční lokomotivy opatřené dřevěným ochranným rámem, který umožňoval jejich relativně bezpečný provoz v ulicích. Populární byly přibližně v období od 30. let 19. století do americké občanské války. V Evropě se parní tramvaj vyvinula z koňské tramvaje. Vývoj parního stroje umožnil v 70. letech 19. století stavbu malých lehkých tramvajových lokomotiv. Parní tramvaj byla používána zhruba do druhého desetiletí 20. století, přičemž již od konce 19. století se mohutně začala prosazovat elektrická tramvaj. Parní tramvaj (Wikipedia) S tramvajemi proti času (www.lidovky.cz, Miloš Šenkýř)	Lokomotiva parní tramvaje		www.iabc.cz

26. září 1889 (120. výročí) v Meßkirchu se narodil jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších německých pozdně buržoasních filozofů existencialistického zaměření, profesor Martin Heidegger. Heidegger se narodil v obci Meßkirch asi 35 km severně od Kostnice v chudé rodině bednáře a zároveň kostelníka. Místní farář si všiml jeho nadání a zajistil mu stipendium nejprve v Kostnici a od roku 1906 v biskupském semináři ve Freiburgu. Po maturitě roku 1909 vstoupil tamtéž do kněžského semináře a studoval teologii a filosofii. Roku 1911 přerušil studium teologie a vedle filosofie studoval matematiku a historii. Při četbě F. Brentana objevil Aristotela a scholastiku, což jeho myšlení trvale ovlivnilo. Promoval roku 1913 prací o psychologismu a roku 1915 se habilitoval u H. Rickerta prací o „spekulativní gramatice“ Dunse Scota. Roku 1915 narukoval k vojenské poště, roku 1917 se oženil a brzy po válce se rozešel s katolictvím. Roku 1916 nastoupil po Rickertovi ve Freiburgu Edmund Husserl a Heidegger se stal jeho asistentem a nejbližším spolupracovníkem. Roku 1920 navázal blízké přátelství s Karl Jaspersem a od roku 1922 mohl užívat osamělou chatu, kterou paní Heideggerová dala postavit v Todtnaubergu v Černém lese. V letech 1923 až 1926 byl mimořádným profesorem v Tübingen, kde se spřátelil s protestantským teologem a významným biblistou R. Bultmannem. Mezi jeho významné žáky patřil Karl Löwith a Hannah Arendtová, do níž se roku 1925 vášnivě zamiloval. Jejich poměr dlouho netrval, Arendtová se však o Heideggerovi vždycky vyjadřovala s uznáním. Když roku 1927 vyšlo jeho nejslavnější dílo Bytí a čas, byl už Heidegger proslulý učitel a roku 1928 nastoupil po emeritovaném Husserlovi do Freiburgu. Velký ohlas měla i jeho polemika s E. Cassirerem o výkladu Kanta na symposiu v Davosu (1929). Převzetí moci nacisty roku 1933 chápal Heidegger jako příležitost k reformě německých univerzit. V dubnu 1933 byl na návrh svého předchůdce Möllendorfa, který musel resignovat, zvolen rektorem, 1. května vstoupil do NSDAP a 27. května měl pověstnou nástupní řeč, kde představil svůj návrh reforem: německé univerzity se podle něho měly zbavit oborové roztříštěnosti, přiblížit se lidu (Volksgemeinschaft) a vztah mezi profesorem a studenty se měl podobat vztahu vůdce k jeho následovníkům. Během svého rektorství Heidegger pomohl jedné ze svých židovských studentek do emigrace, zabránil pálení knih a vylepování protižidovských plakátů na freiburské univerzitě, na druhé straně se ale snažil prosadit své reformy s pomocí nacistických aktivistů. Když se mu to nedařilo, rok po svém zvolení resignoval, zůstal však členem NSDAP a i když byl v nemilosti, dále přednášel. Roku 1944 byl však jako „zcela postradatelný“ povolán na zákopové práce. Po roce 1945 měl v rámci denacifikace zákaz přednášet, mimo jiné i na základě posudku K. Jasperse. Roku 1946 se Heidegger zhroutil a po uzdravení napsal na výzvu francouzského filosofa Jeana Beauffreta slavný Dopis o humanismu. V roce 1947 se na něho obrátil švýcarský psycholog Medard Boss a společně pak po řadu let rozvíjeli nový terapeutický směr, daseinsanalýzu. Roku 1951 byl Heidegger emeritován a začal opět s velkým ohlasem přednášet. Roku 1955 se seznámil s francouzským spisovatelem René Charem a společně pak pořádali řadu seminářů o básnictví a filosofii. Kromě toho hodně cestoval, psal svá pozdní díla a občas poskytoval interview; poslední z nich, pro časopis Der Spiegel, vyšel bezprostředně po jeho smrti roku 1976. Ještě před tím však Heidegger zorganizoval vydávání svých sebraných spisů, rozvržené do 102 svazků; od roku 1975 zatím vyšlo přes 50 svazků. Zemřel 26. 5. 1976 ve Freiburgu im Breisgau. Martin Heidegger (Wikipedia) Martin Heidegger (1889-1976) (literatura.kvalitne.cz) Osobnost: Rubikon Heideggerova času (neviditelnypes.lidovky.cz, Milan Dřevojánek)	Profesor Martin Heidegger		Slovník spisovatelů německého jazyka Lípa č. 2/2009

26. září 1959 (50. výročí) sonda Explorer VI objevila silný radiační pás kolem Země. Explorer 6 byla výzkumná družice Spojených států amerických z roku 1959. Její vypuštění bylo součástí Programu Explorer, vytvořený agenturou NACA, resp. její nástupkyní NASA. Výrobcem byla USAF Space Technology Laboratories (STL) z Los Angeles v Kalifornii. Tvarem to byl osmiboký hranol 66 x 74 cm o hmotnosti 64,4 kg, z něhož vybíhala čtyři ramena slunečních baterií. Mimo několika měřicích přístrojů zde byla i aparatura vysílačky. Start byl s pomocí třístupňové rakety Thor Able 3 z kosmodromu Eastern Test Range na Mysu Canaveral 7. srpna 1959. V katalogizaci COSPAR dostal přiděleno označení 1959-004A. Dráha družice byla velmi protáhlou elipsou od 253 do 42 432 km nad povrchem planety. Jeden oběh trval 706-768 minut. Družice se zapsala do historie světové kosmonautiky vytvořením prvního fotografického snímku Země z kosmického prostoru. Tehdy nepříliš kvalitní pořízená fotografie z výšky 27 200 metrů nad Tichým oceánem byla převzata mnoha agenturami světa. Svými přístroji prováděla průzkum nedávno objevených radiačních Van Allenových pásů. Po dvou měsících baterie přestaly dodávat přístrojům dostatek energie a ty ukončily svou činnost. Družice létala kolem Země přes dva roky. Pak pravděpodobně zanikla v atmosféře (1. 7. 1961). Explorer 6 (Wikipedia) Program Explorer (mek.kosmo.cz) James Van Allen (ihy2007.astro.cz, Eva Vlčková)	Start rakety Thor-Able s družicí Explorer 6		www.iabc.cz

27. září(10. dubna) 1389 (620. výročí) se narodil Cosimo de Medici, florentský bankéř a státník, mecenáš vědy a umění. Florentská signorie, tvořená příznivci rodu Albizzi, poslala roku 1433 Cosima a jeho mladšího bratra Lorenza do vyhnanství. Roku 1434 se díky vítězství svých příznivců ve Florencii a vlivu papeže Evžena IV. vrátil do města. Medicejští poté vystřídali rodinu Albizzi a stali se neoficiálními vládci města. Oficiálně zůstalo zachováno republikánského zřízení – signorie a Cosimo stejně jako jeho otec se o úřady prakticky neucházel, pouze v případě, byl-li o to požádán (3x vykonával po dobu 2 měsíců funkci gonfaloniéra). Velmi se zasloužil o rozvoj obchodu, ale také věd a umění, založil platónskou akademii ve Florencii. Financoval mnoho významných soukromých i veřejných staveb, mezi něž patří například palác Medici-(Riccardi) nebo kostel San Lorenzo, jehož přestavbou pověřil geniálního architekta Filippa Brunelleschiho. Tím, že nashromáždil velké množství knih a rukopisů, které zpřístupnil svým přátelům humanistům, položil základy medicejské knihovny (Bibliotheka Medicea Laurenziana), která se stala vzorem pro podobné instituce včetně o generaci mladší vatikánské knihovny. Florentská signorie mu po smrti udělila titul Pater patriae - Otec vlasti, přiznaný kdysi Ciceronovi. Roku 1439 Cosimo umožnil, aby papež Evžen IV. přenesl do Florencie koncil, který se dosud konal ve Ferraře, kde vypukl mor. Na florentském jednání, které navštívil sám byzantský císař Jan VIII. a konstantinopolský patriarcha Jósefos, byla uzavřena tzv. florentská unie mezi východní a západní církví. Účastníky koncilu včetně Cosima Il Vecchia zachytil malíř Benozzo Gozzoli na stěnách kaple v paláci Medici-Riccardi ve známém výjevu Klanění tří králů. Zemřel 1. 8. 1464. Cosimo de Medici (Wikipedia)	Cosimo Medici na obrazu od Jacopa Pontorma		Lípa č. 2/2009

27. září 1939 (70. výročí) Varšava kapitulovala před německými vojsky. Obránci Varšavy se vzdávají okupantům. Německá armáda oddaluje vstup do města, aby se nemusela zaobírat raněnými. Do zajetí padlo 140 000 vojáků, 32 000 civilistů a vojáků bylo zabito a téměř celá Varšava je v troskách. Třetí říše ztratila při dobývání Varšavy 1 500 vojáků. Reinhard Heydrich informuje Hitlera o tom, že jeho muži zlikvidovali větší část polské elity, intelektuálů, kněžstva a důstojníků. Poražení nemohou očekávat od vítězů žádné slitování. Ve východní části Polska pokračují Sověti v drancování, věznění a masových popravách. Ozbrojený odpor se již omezuje jen na oblasti okolo řeky Bug, Kock a poloostrov Hel na pobřeží Baltského moře. V Berlíně Hitler zvyšuje dohled nad obyvatelstvem a okupovaným územím a slučuje všechny státní bezpečnostní služby v RSHA, Hlavním úřadu říšské bezpečnosti, který vede brutální Reinhard Heydrich. Heydrich si jako svého asistenta zvolí bezcitného Ernsta Kalternbrunnera. Hitler se na svém kancléřství sejde s generály OKW (Vrchního velení ozbrojených sil) a oznámí jim svůj úmysl co nejrychleji zaútočit na Francii. Nařídí, aby vypracovali plány na invazi do západní Evropy a vyhnuli se přitom francouzské Maginotově linii. K překvapení přítomných rovněž oznámí, že převezme přímé řízení vojenské strategie. Druhá světová den po dni: Září v duchu polského utrpení II. (webmagazin.cz) Od invaze Wehrmachtu do Polska uplynulo 70 let (www.tyden.cz)	Adolf Hitler na vítězné přehlídce ve Varšavě		Lípa č. 2/2009

27. září je Světový den cestovního ruchu. Byl vyhlášen roku 1979 Světovou organizací cestovního ruchu (WTO). O významu cestovního ruchu a jeho postavení v národní ekonomice vypovídají následující údaje: Česká republika má mimořádné předpoklady pro rozvoj cestovního ruchu vzhledem ke svému kulturnímu a přírodnímu bohatství. Z hlediska mezinárodního cestovního ruchu hraje důležitou úlohu i její poloha ve středu Evropy a sousedství se zeměmi EU. Cestovní ruch je významným faktorem české ekonomiky. Devizové příjmy z cestovního ruchu, které významně snižují deficit běžného účtu platební bilance, dosáhly v roce 2002 celkem 2,9 mld. USD a tvořily tak 4,2 % HDP. Na celkové hodnotě exportu České republiky se devizové příjmy z cestovního ruchu podílely v roce 2002 7,7 %. Přímo v cestovním ruchu bylo v roce 2002 zaměstnáno 121,2 tis. osob (2,6 %), celková zaměstnanost (včetně nepřímé) činila 576,4 tis. pracovních míst (12,2 %), což znamená, že každý 8. člověk je zaměstnán v cestovním ruchu nebo souvisejícím odvětví. Světový den cestovního ruchu (www.czechtourism.cz) 27. září se slaví světový den turismu (www.czechtourism.cz, Lenka Šindelářová)	World Tourism Day 2008		www.quido.cz

28. září 929/935 (1080./1074. výročí) zemřel ve Staré Boleslavi sv. Václav (I.), český kníže a světec z rodu Přemyslovců. 28. září u vigilii sv. Michala Archanjela roku 929, sv. Václav, kníže české deváté, od vlastního bratra svého mladšího Boleslava, z pouhé závisti a zlosti v Starém Boleslavi zamordován v létech věku svého 29. Po pádu Velké Moravy se pozornost souvěkých kronikářů odvrátila od našeho území, takže pro první třetinu 10. století jsme většinou odkázáni na podání legend a jen jednotlivé zápisy kronik. S tím souvisí i dodnes nerozhodnutý spor o datu Václavovy smrti. Na počátku 10. století se těžiště politické moci v římskoněmecké říši přesunulo z Bavorska do Saska, když na trůn nastoupil energický Jindřich I. Ptáčník. a rodící se český stát se musel vyrovnat se sílícím tlakem sousední říše. Po smrti Vratislava I. (921) vládla za nezletilého Václava nejdříve matka Drahomíra, která nechala zavraždit jeho babičku Ludmilu. Roku 922 táhl do Čech bavorský vévoda Arnulf, ale není jisté, zda a jak to souviselo s počátky Václavovy vlády. Určitě vládl Václav v roce 924, kdy uskutečnil translaci (přenesení těla) Ludmily z Tetína do Prahy ke sv. Jiří. Legendy vyprávějí o vřelém vztahu Václava k Ludmile, která ho jako mladého kněžice vychovávala na Budči, učila ho číst a psát, a především mu vštěpovala křesťanskou víru. Svou vzdělaností natolik převyšoval muže své doby a postavení, že čeští velmoži prý hořekovali: Co si počneme s ním: Ten, jenž měl být knížetem, je zkažen od kněží a je jako mnich. Václav poté, co se ujal vlády, vykázal Drahomíru na Budeč, ale po čase se s ní smířil a povolil jí návrat ke dvoru do Prahy. Také s bratrem Boleslavem žil jistě ve shodě, protože mu dovolil vystavět blatné hradisko ve Staré Boleslavi na strategické poloze k mocným severovýchodním Charvátům a na přístupové cestě do Sas. Václav rozhodně nebyl slabý a bojácný panovník. Svědčí o tom jak zhojená sečná rána na lebce, tak i vyprávění o pokoření zlického vévody, jemuž Václav - v zájmu ušetření zbytečných obětí v bitvě - nabídl osobní souboj. Udržoval i dobré vztahy s Jindřichem Ptáčníkem, jak tvrdí legendy a dokládá skutečnost, že Václavem budovaný nový kostel v Praze byl zasvěcen saskému patronu sv. Vítu. Důvody, které vedly Boleslava k tomu, že nechal Václava zavraždit, neznáme. Jindřich se roku 929 sice válečně vypravil do Čech, kupodivu i se svým rivalem, bavorským Arnulfem, aby si vynutil poplatky, ale zda jeho tažení souviselo se smrtí Václava, není jasné. Zatím nedoceněná je účast Boleslava na konstituování světce Václava. Účastnil se translace bratrova těla (4. 3. 932 nebo 938, tedy brzy po vraždě) a jeho diplomatická aktivita také rozhodla o založení pražského biskupství, jehož patronem se sv. Václav stal. Vládnoucí dynastie Přemyslovců tím získala mezi všemi rody v Čechách zcela výsadní postavení. To nesporně přispělo k dovršení procesu podmanění celých Čech Přemyslovci i k udržení českého státu v dobách krizí, které od počátku 11. století několikrát těžce dolehly na přemyslovské panství. Kult sv. Václava se v Čechách, ale i za hranicemi šířil velmi rychle. Od 11. století se často objevuje zobrazená postava světce stojícího se sepnutýma rukama a svatozáří, v souvislosti s posílením moci českého státu od 12. století je vyobrazován jako rytíř se štítem a korouhví, hlavní patron a ochránce českého státu. Z údajných památek na sv. Václava se uchovává v chrámu sv. Víta přilbice a drátěná košile. Narodil se kolem roku 907 snad ve Stochově. 28. září je státní svátek - Den české státnosti. *Sv. VÁCLAV (I.)* (www.libri.cz) Svatý Václav (Wikipedia) Sv. Václav (www.apha.cz)	28. září 929 – † sv. Václav		www.libri.cz Kalendář historický národa českého, díl: II., Veleslavín cituje Hájka Lípa č. 2/2009 Kalendárium ČT1

28. září(1. října) 1869 (140. výročí) ve Vídni byly vydány první pohlednice na světě. Zdá se, že první pohlednice se objevily ve Švýcarsku kolem roku 1862 nebo v Rakousku v roce 1869. Pak se rychle rozšířily do ostatních zemí. První “eiffelovka” se na pohlednici objevila roku.1889. Téhož roku se objevuje také první barevná pohlednice. Obrázky na těchto pohlednicích byly tištěné podle malovaných, kreslených či jiných předloh. Fotografie se objevily až kolem roku 1895, kdy to bylo umožněno rozvojem tisku a fotografie. Je zajímavé, že tyto první pohlednice neměly místo pro textovou zprávu ale pouze pro adresu. Pokud někdo chtěl připojit pár řádek, nezbývalo mu než tyto řádky připsat přes obrázek. První pohlednice s dělenou zadní stranou pro adresu (pravá strana) a zprávu (levá strana) se postupně objevují 1902 (Anglie) do roku 1907 (USA). Tato změna měla za následek neuvěřitelně rychlé rozšíření pohlednic: např. v roce 1908 jich bylo v USA doručeno téměř 678 milionů (tehdy měly USA 88,7 milionů obyvatel). Nastává “zlatý věk” pohlednic. Dějiny pohlednic (www.revprirody.cz)	První barevná pohlednice Českého Krumlova		www.iabc.cz

28. září 1889 (120. výročí) ve Vysokém Mýtě se narodil český básník a prozaik Jaroslav Bednář. Ve své tvorbě spojoval elegické a intimní prvky s bohatou monumentální obrazností. Zemřel 21. 1. 1976 v Praze. Červená země - Jaroslav Bednář (pohodaveskole.net) Bílý smích - Jaroslav Bednář (pohodaveskole.net)	Jaroslav Bednář: Cizinka a básník		Český biografický slovník XX. století

28. září 1909 (100. výročí) v Praze se narodil český etnolog a muzeolog Bohumil Théophile Holas, ředitel Národního muzea v Abidjanu na Pobřeží Slonoviny. Věnoval se etnologii Západní Afriky, zejména tradičnímu umění a řemeslům, materiální kultuře a společenským změnám na Pobřeží Slonoviny a v sousedních státech. Zemřel 18. 7. 1978 Abidjanu na Pobřeží Slonoviny. Bohumil Théophile Holas: Les Sénoufo (y compris les Minianka) (www.laprocure.com) Livres "Bohumil Théophile Holas" (www.amazon.fr)	Bohumil Théophile Holas: Les Sénoufo (y compris les Minianka)		www.knihovna-teplice.cz Český biografický slovník XX. století Viz Kalendárium Červenec 2008 (18.7.)

28. září 1909 (100. výročí) se v Zábřehu narodil akademik Ivan Málek, český mikrobiolog, lékař, místopředseda ČSAV. V letech 1934–48 působil v bakteriologickém ústavu při Lékařské fakultě UK v Praze, po zavření českých vysokých škol přičleněnému ke Státnímu zdravotnímu ústavu. Zde se kromě své odborné práce podílel i na odbojové činnosti, jež mj. přispěla k provedení atentátu na české pronacistické novináře. V roce 1945 dosáhl Ivan Málek habilitace a od roku 1948 působil na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové jako profesor mikrobiologie. Za války a zejména v poválečném období se významně podílel na přípravě prvních českých antibiotik. Nejvýznamnější životní etapa ale začíná počátkem padesátých let, kdy se stal ředitelem Ústředního ústavu biologického v Praze, po vzniku ČSAV přeměněném na Biologický ústav ČSAV. Ivan Málek, který se hned v roce 1952 stal akademikem, vedl Biologický ústav až do rozdělení v roce 1961. Poté řídil z něj vzniklý Mikrobiologický ústav ČSAV. Akademik Málek působil ve funkci člena prezidia ČSAV a v letech 1960–65 místopředsedy ČSAV (respektive náměstka prezidenta ČSAV), předsedal biologicko-lékařské sekci ČSAV apod. Aktivně vystupoval i mimo akademickou půdu. Mj. se stal roku 1960 poslancem parlamentu, v roce 1962 členem ÚV KSČ a od roku 1965 byl předsedou Socialistické akademie. Mimořádně významné bylo jeho působení v některých mezinárodních institucích, především ve Světové federaci vědeckých pracovníků a v Pugwashském hnutí, kde patřil mezi nejvýznamnější představitele. Angažoval se i v mírovém hnutí, především jako člen řídící rady Mezinárodního ústavu pro výzkum míru ve Stockholmu. Naprostý přelom v jeho životě představuje rok 1968. Ivan Málek se s vehemencí sobě vlastní zapojil do obrodného procesu a na svých postojích setrval i po sovětské okupaci. V jeho kariéře proto následoval prudký pád, byl zbaven všech svých postů a nakonec v roce 1973 penzionován. Nejvýznačnějším rysem Málkovy osobnosti byla nepochybně obrovská pracovitost a ohromující šíře zájmů. S trochou nadsázky můžeme prohlásit, že by se jen obtížně hledal vědecký obor, do kterého by nějak nezasáhl. Zabýval se nejen biologií a mikrobiologií, ale třeba i pedagogikou, filozofií vědy, otázkami výživy a zemědělství nebo ekologií. Zejména v mladších letech se věnoval i umění a stranou jeho zájmu nezůstával ani sport. Na málokterou osobnost české vědy by se asi více hodilo Goetheho rčení "mnoho světla, mnoho stínu". Na jedné straně se jednalo o mimořádně významného vědce, jehož výzkumy otázek množení bakterií průtokovou kontinuální kultivací získaly po právu celosvětovou proslulost a byly oceněny i členstvím v mnoha prestižních mezinárodních organizacích. Jeho vážnost ve vědeckých kruzích dokládá jistě i zvolení místopředsedou International Union of Biological Sciences. Jako ředitel Biologického a později Mikrobiologického ústavu se Ivan Málek také těšil velké úctě svých pracovníků a dodnes na něj mnozí s láskou vzpomínají. Nepřehlédnutelný je také Málkův přínos pro rozvoj mezinárodních kontaktů české vědy zejména v padesátých a šedesátých letech a opomenout nemůžeme jeho průkopnickou roli v oblasti ochrany přírody. Stále zajímavé jsou i některé jeho práce věnované problémům pedagogiky nebo teorii vědy. Na straně druhé však nelze přehlédnout ani "stíny" jeho životní kariéry – např. nesmazatelný podíl na přenášení lysenkismu a celé kampaně kolem Lysenka do československých poměrů v padesátých letech nebo aktivní a zásadní účast na stranických prověrkách v ČSAV v roce 1958. Na jeho obhajobu však nutno uvést, že mnohé své dogmatické názory z padesátých let dokázal přehodnotit a později sám vystupoval proti jejich nositelům. Ivan Málek i přes všechny své omyly nepochybně zůstává velkou postavou české biologie. Z jeho odkazu budou čerpat inspiraci ještě mnohé další generace. Jeho osudy je také možno považovat za symbol lesku i bídy mnohostrannosti a neutuchající a nezadržitelné aktivnosti ve vědě. Zemřel 8. 11. 1994. Ivan Málek (abicko.avcr.cz, Martin Franc) MÁLEK Ivan (www.libri.cz)	Akademik Ivan Málek		Lípa č. 2/2009

28. září 1919 (90. výročí) v Brně se narodil český divadelní historik, teoretik a kritik PhDr. Karel Bundálek. Jako pedagog působil na brněnské konzervatoři, v druhé polovině 80. let 20. století byl dramaturgem činohry Státního divadla v Brně. Jako divadelní recenzent spolupracoval s některými brněnskými periodiky. Zemřel v roce 1990. Karel Bundálek - Kapitoly z brněnské dramaturgie (www.kfbz.cz) Ivo Osolsobě - Drazí přátelé (www.divadlo.cz)	Krajská knihovna Františka Bartoše		Český biografický slovník XX. století

28. září 1929 (80 výročí) byla otevřena Svatovítská katedrála na Pražském hradě. Dne 21. listopadu 1344 se na Pražském hradě konala velká sláva. Král Jan Lucemburský, doprovázený arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a syny Karlem a Jindřichem, položil základní kámen ke stavbě Chrámu svatého Víta. Kdo tehdy mohl tušit, že než bude katedrála dostavěna, uplyne téměř 585 let. Po smrti Matyáše z Arrasu vedl stavbu Petr Parléř, pak jeho synové. Husitské války stavbu zastavily. Až Vladislav Jagellonský se po bezmála sto letech pokusil chrám dostavět. Neuspěl ani on, ani Leopold I. o dalších sto padesát let později. Teprve Jednota pro dostavění chrámu svatého Víta, založená v roce 1843, dospěla k cíli. Žádný z těch, co Jednotu zakládali, se dostavění katedrály nedožil. Ten slavný den totiž nastal až po dlouhých osmdesáti šesti letech. 12. května 1929, v roce tisícího výročí smrti knížete Václava, tedy, alespoň podle tehdy uznávané teorie, byla katedrála slavnostně vysvěcena. A 28. září 1929 byl chrám otevřen a zpřístupněn veřejnosti. Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha (Wikipedia)	28. září 1929 – otevřena Svatovítská katedrála na Pražském hradě		Kalendárium ČT1

28. září 1949 (60. výročí) začala výstavba Letenského tunelu; otevřen byl 27. 9. 1953. Letenský tunel je tunel v Praze 7 pod Letnou, zprovozněný 26. září 1953 (jeho vybudování však bylo plánováno, podobně jako u dalších jiných staveb, již před válkou). Bez dvou dnů se stavěl přesně celé čtyři roky. Tunel je dlouhý 423,3 metrů, výjezdová rampa je dlouhá 160 metrů. Letenský tunel má pouze jeden obousměrný tubus, který je esovitě prohnutý dvěma protioblouky (dolní má poloměr 100 metrů a horní 168,8 metrů), výškový rozdíl mezi oběma konci tunelu je 33 metrů. Na jihu na tunel navazuje Štefánikův most a nábřežní komunikace nábřeží Edvarda Beneše a nábřeží Kapitána Jaroše. V letech 2002–2003 prošel tunel a jeho technologické vybavení kompletní rekonstrukcí. Původní dlážděná vozovka například byla vyměněna za asfaltovou. Knihovna AV ČR - Kalendárium Září 2002 - 27.9.1953 (www.lib.cas.cz) Letenský tunel (Wikipedia)	Jižní portál Letenského tunelu		Knihovna AV ČR

29. září 1889 (120. výročí) v Lošticích u Šumperka se narodil český archivář, historik a vlastivědný pracovník PhDr. Jan Kühndel. Věnoval se především regionální historii Olomoucka a Prostějovska, zvláště dějinám Prostějova a osobnostem zdejších významných rodáků. Významnou osobností muzea Prostějovska byl prostějovský historik a archivář PhDr. Jan Kühndel. Stal se tajemníkem kuratoria, v roce 1928 byl pověřen i správou muzea a o rok pozdeji se stal profesionálním odborným pracovníkem městského archivu a muzea. Zemřel 4. 2. 1970. Z historie muzea v Prostějově (www.muzeumpv.cz) Muzeum Prostějovska (olomoucky-kraj.com)	Muzeum Prostějovska v Prostějově		Český biografický slovník XX. století

30. září 1819 (190. výročí) v Deštné u Jindřichova Hradce se narodil český pedagog, historik, klasický filolog Tomáš Václav Bílek. Místní kněz Václav Brejšl mu pomohl s výukou, aby mohl udělat zkoušku do jindřichohradeckého gymnázia, které ukončil později s vyznamenáním. Potom absolvoval filozofickou fakultu KU v Praze. V dalších letech se stal ve věku 34 let ředitelem gymnázia v Hradci Králové, kde působil 14 let. Byl výborným učitelem, prosazoval pokrokové metody a podporoval chudé studenty. Vedle své pedagogické práce sledoval i politické dění. Požadoval, aby vyučovacím jazykem na gymnáziích v českých zemích byla čeština a aby se přihlíželo k praktičnosti vyučovaných předmětů. Měl výrazné sociální cítění. Pro obyvatelstvo pořádal nedělní přednášky a nezapomínal ani na své rodište. V Deštné byla roku 1897 založena Bílkova nadace na podporu chudých žáků. V roce 1864 poslal zdejší škole mnoho knih a učebních pomůcek. Posílal sem i velikou finanční pomoc. Obec Deštná je tomuto svému rodáku velmi zavázána. 8. srpna 1920 mu byla zásluhou deštenských studentů odhalena pamětní deska. Zemřel 6. 3. 1903. Tomáš Václav Bílek (openlibrary.org) Tomáš Václav Bílek (krejci.bigbloger.lidovky.cz, Jiří Krejčí) Významní rodáci a osobnosti Deštenska… (www.destna.cz)	Pamětní deska - Tomáš Václav Bílek		Biografický slovník českých zemí: Bi-Bog

30. září 1909 (100. výročí) v Dolním Těrlicku na Karvinsku se narodil český technik dr. Ing. Alfréd Bolek, profesor Českého vysokého učení technického v Praze, nositel Medaile J. A. Komenského, Řádu práce a vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Zabýval se konstrukcí strojů a strojních součástí. Zemřel 27. 6. 1993. Bolek (www.cojeco.cz) 1863 - 1938 - 30.9.1909 (www.terlicko.cz) Těrlicko (Wikipedia)	Těrlicko - Kostel sv. Vavřince		Český biografický slovník XX. století

30. září je Světový den srdce. Od roku 2000. Oslavte Světový den srdce (magazin.ceskenoviny.cz) je Světový (mezinárodní) den překladatelů, slaví se na svátek patrona překladatelů sv. Jeronýma. Významné dny v září (www.kromeriz.cz) je Světový den moří.	Světový den srdce		www.quido.cz


Zdroje: Regionální knihovna Teplice {Kalendárium}: http://www.knihovna-teplice.cz/index.php?stranka[]=14 Quido Magazin - Kalendárium (Q-klub AMAVET Příbram): http://www.quido.cz/kalendarium/kalendarium.htm Abíčko - iABC.cz - Kalendárium: http://www.iabc.cz/ Kalendárium LIBRI - výročí narození a úmrtí osobností spjatých s našimi dějinami, vědou, kulturou, technikou aj. oblastmi: http://www.libri.cz/databaze/kalendarium/ Kalendárium / Výbor národní kultury: http://www.vnk.ezin.cz/?q=node/4 Knihovna Akademie věd ČR: http://www.lib.cas.cz/cs/ Projekt COTO.JE?: http://www.cotoje.cz/

Editor: Ing. František Knížek.
Stránka vytvořena: 1. září 2009. Poslední aktualizace: čtvrtek, 01. říjen 2009 00:15:33
Kódování češtiny: Windows-1250.

Výročí měsíce (září 2009)

Akademik prof. Dr. Ivan Petrovič Pavlov
(160. výročí narození)

* 14.(26.) 9. 1849 Rjazaň (Rusko), † 27. 2. 1936 Leningrad (SSSR)

Ivan Petrovič Pavlov
(1849 - 1936)

Ivan Petrovič Pavlov

* * *

* * *

Další výročí

KALENDÁRIUM - ARCHIV

KALENDÁRIUM

Výročí měsíce (září 2009)

Akademik prof. Dr. Ivan Petrovič Pavlov (160. výročí narození)

* 14.(26.) 9. 1849 Rjazaň (Rusko), † 27. 2. 1936 Leningrad (SSSR)

Ivan Petrovič Pavlov (1849 - 1936)

Ivan Petrovič Pavlov

* * *

* * *

Další výročí

KALENDÁRIUM - ARCHIV

Akademik prof. Dr. Ivan Petrovič Pavlov
(160. výročí narození)

Ivan Petrovič Pavlov
(1849 - 1936)