Ing. František Knížek

KALENDÁRIUM

Výročí měsíce (květen 2010)

Univ. prof. PhDr. Jaroslav Šafránek
(120. výročí narození)

* 23. 5. 1890 Plzeň, † 22. 8. 1957 Praha (23.8.1957 Spálené Poříčí)

* * *

Obálka knihy "Televise" z roku 1947

Obálka knihy "Televise" z roku 1947

Univ. prof. PhDr. Jaroslav Šafránek

Univ. prof. PhDr. Jaroslav Šafránek

Legendární  československý TV přijímač TESLA 4002

Legendární československý TV přijímač TESLA 4002

* * *

Další informace:

Jaroslav Šafránek
(www.quido.cz)
Jaroslav Šafránek
(vedci.wz.cz)
Dr. Jaroslav Šafránek
(www.ok1uu.com)
Něco o technologii
(www.ansat.cz)
Technický vývoj televize v datech a souvislostech
(www.ceskatelevize.cz)
Plzeňský tvůrce první české televize
(iss.fsv.cuni.cz)
Historie televize v ČR - 1
(www.louc.cz, Milan Šmíd) Komerční formáty videa a TV
(www.tvfreak.cz)
Televize II.
(www.quido.cz)

* * *

 

Jaroslav Šafránek


Popularizoval rozhlas v dobách, kdy složitý přijímač byl ještě velkou událostí. Popularizoval televizi v letech, kdy tzv. kompetentní činitelé v její možnost nevěřili a říkali, že bude dobře počkat, až co svedou v cizině, a radili, abychom se jen tak nepouštěli do nákladných a předem už bezvýsledných pokusů. Snad všechna naše města projel se svými přednáškami, byl ve fyzikální sekci Spolku Národního technického muzea a tam chtěl uskutečnit svou zamilovanou myšlenku: fyzikobus, autobus, který by byl dokonale vybaven a mohl by ukázat v různých místech pokroky vědy.
(Vzpomínka V. Gurtwirtha k 70. výročí narození J. Šafránka. Technické noviny r. 8, 1960, č. 30, s. 12)
Tak zní jedna z dobových charakteristik českého fyzika a elektrotechnika, průkopníka rozvoje radia a televize u nás, Jaroslava Šafránka.


Narodil se v Plzni jako syn krejčího. Po studiích na českém gymnáziu v Plzni se r. 1909 zapsal na filozofickou fakultu pražské české univerzity ke studiu matematiky a fyziky. Vysokoškolská studia zakončil r. 1914 státní zkouškou způsobilosti vyučovat matematiku a fyziku na středních školách a doktorátem filozofie (disertace "Vliv světla na selenovou buňku"). V posledním ročníku studií, v říjnu 1913, se stal asistentem českého fyzikálního ústavu, v jehož čele stál tehdy prof. Č. Strouhal. Byl to pravděpodobně právě on, kdo v Šafránkovi probudil či podpořil zájem o lékařské aplikace fyziky, spadající do let první světové války, který vyústil mj. ve spisek "Elektřina ve službách lékařských. Výklad o fysikální podstatě užívaných zjevů a o technické úpravě přístrojů" (Praha 1918). Z existenčních důvodů působil Šafránek ve válečných letech zároveň jako středoškolský učitel.

Po první světové válce se opět vrátil k fyzice. V návaznosti na práce prof. V. Posejpala o studiu refrakce plynů Jaminovým refraktometrem změřil refrakci kyslíku. Ve školním roce 1922/23 se v duchu tehdejších zvyklostí vydal na zkušenou do zahraničí. Na doporučení P. Ehrenfesta byl přijat do magnetické laboratoře předního světového odborníka v oblasti elektromagnetismu, prof. P. E. Weisse ve Štrasburku. Po zasvěcení do problematiky studia magnetických vlastností slitin kovů (prověření magnetických vlastností slitin niklu a mědi, tj. kovu feromagnetického s diamagnetickým) dostal za úkol experimentální studium magnetických vlastností slitin niklu a chromu (tj. kovu feromagnetického s paramagnetickým), jehož náročnou součástí byla již sama příprava chemicky čistého, elektrolytického chromu. Výsledky publikoval v odborných francouzských i domácích časopisech. Na základě těchto prací se v r. 1924 podrobil na pražské české univerzitě habilitačnímu řízení obor magnetooptika. Habilitace však nebyla nakonec ministerstvem uznána, neboť magnetooptika zatím nefigurovala jako "autonomní obor". Habilitoval se teprve v r. 1927, a to z experimentální fyziky (r. 1937 rozšířeno i pro pražskou českou techniku).

Ve fyzikálním ústavu pražské české univerzity působil J. Šafránek až do uzavření českých vysokých škol v r. 1939; pod jeho vedením zde bylo mj. vykonáno několik doktorských disertací o magnetických vlastnostech vizmutu. Za války působil jako středoškolský profesor. K 1. 1. 1946 byl jmenován řádným profesorem lékařské fyziky na lékařské fakultě UK v Plzni, kde pak vybudoval reprezentativní ústav pro lékařskou fyziku. O dva roky později byl zvolen děkanem a v r. 1955 přešel na fakultu všeobecného lékařství UK do Prahy, kde se stal vedoucím katedry lékařské fyziky a přednostou tamního fyzikálního ústavu.

Šafránkovo vědecké dílo zahrnuje na 60 publikací a 15 patentových přihlášek. Vedle již zmíněné problematiky lékařské fyziky, optiky a elektromagnetismu zahrnuje četné práce z akustiky (prostorové, fyziologické i fonetiky - vybudování fonetické laboratoře na filozofické fakultě UK). Do historie naší techniky a každodenního života se nicméně zapsal především jako průkopník čs. radia a televize. V r. 1935 sestrojil se spolupracovníky první čs. kompletní televizní aparaturu pro vysílání a příjem mechanické televize (30řádkový systém, ještě s Nipkovovým kotoučem), určenou pro demonstrování a výklad principu přenosu obrazu na dálku. Je autorem první české "příručky" "Televize" (1936), které předcházely spisky "Radiotelegrafie a radiotelefonie" (1925) a "Co máme věděti o rozhlasu" (1934). Vykonal na 200 popularizačních přednášek a demonstrací o televizi po celé republice (včetně Podkarpatské Rusi); působil při organizaci hnutí čs. radioamatérů (založil Západočeský radioklub, radiotechnickou školu při Českém radioklubu v Praze, v r. 1924 stál u zrodu Československého radiosvazu, jehož se stal r. 1947 předsedou).

Jaroslav Šafránek je také autorem řady praktických přístrojů a metod: např. pro čs. armádu vypracoval v r. 1923 (spolu s bratrem Václavem) zvukový radar pro dělostřelecké účely, tzv. "fonometr", nebo r. 1929 naslouchací protiletadlový přístroj "směrojev". Ze školních pomůcek si zaslouží pozornost jeho mnohoúčelový demonstrační přístroj "rheofot" (úspěšně využitý Škodovými závody k regulaci velkých hydraulických lisů).

K popularizačním a osvětovým aktivitám J. Šafránka patří i angažování se v abstinenčním hnutí, k jeho zálibám např. působnost ve zpěváckém spolku "Hlahol".

* * *

Zdroj:
Emilie Těšínská (Archiv AV ČR): Jaroslav Šafránek (23. 5. 1890 Plzeň - 23. 8. 1957 Spálené Poříčí) 110. výročí narození
http://abicko.avcr.cz/cs/archiv/2000/4/obsah/jaroslav-safranek-23.-5.-1890-plzen-23.-8.-1957-spalene-porici-110.-vyroci-narozeni.html

* * *

     

Další výročí

     
1. května 1880 (130. výročí)
se ve Vídni narodil český malíř a syn prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka a Charlotty Masarykové, otec historičky Anny Masarykové Herbert Masaryk.
V roce 1882 se rodina přestěhovala do Prahy, kde od roku 1891 do roku 1896 studuje na reálném gymnasiu. Podle pamětníků ho studium příliš nebaví a je spokojenější, když si může malovat. Vzhledem ke svému zaměření z gymnasia odchází a navštěvuje UMPRUM, posléze je v přípravce na Akademii výtvarných umění, kterou navštěvuje v letech 1898 – 1900. Následuje období, kdy hodně cestuje a začíná se věnovat krajinářství. Hrozí sice vojna, na kterou v roce 1905 nastoupí, ale je z ní propuštěn ze zdravotních důvodů.
Byl velmi talentovaný, zabýval se malířstvím, které studoval v Praze, ve Florencii a v Antverpách. V roce 1911 se oženil s Milanou Slavíčkovou, vdovou po malíři Antonínu Slavíčkovi.
Zemřel v roce 1915 na tyfus, kterým se nakazil při práci v uprchlickém táboře v Haliči.
Zemřel 15. 3. 1915 v Praze.
Knihovna AV ČR - Kalendárium Květen 2002 (www.lib.cas.cz)
Herbert Masaryk (Wikipedia)
Herbert Masaryk (www.astrolozkajaga.com)
Alice a Herbert Masarykovi v roce 1900
Alice a Herbert Masarykovi v roce 1900
  Knihovna AV ČR
Lípa č. 1/2010
     
1. května 1890 (120. výročí)
byl v Čechách poprvé slaven Svátek práce.
1. května se slaví Svátek práce, výročí boje amerického proletariátu v roce 1886.
Slaví se od roku 1890 z rozhodnutí kongresu 2. internacionály.
V roce 1889 byl zakládajícím kongresem II. Internacionály v Paříži 1. máj označen za mezinárodní Svátek práce, původně na na protest proti popravě několika socialistů a anarchistů v USA v souvislosti s krvavými událostmi na chicagském Senném trhu (Haymarket) 1886. Odborové hnutí v Evropě tehdy přijalo za svůj požadavek zkrácení pracovní doby a na návrh předsedy Americké federace práce (AFL) S. Gomperse bylo pařížským kongresem rozhodnuto právě 1. máje "organizovat velkou mezinárodní demonstraci tak, aby se konala ve všech zemích a městech v jednom stanoveném dni, kdy pracující masy budou požadovat od představitelů států legální zkrácení pracovní doby na 8 hodin".
1. máj 1890 se takto slavil poprvé i v Praze na Střeleckém ostrově, oslav se zúčastnilo asi 35 000 osob. Ve Spojených státech ovšem například stávkové hnutí, jež proběhlo 1. 5. 1890, tradici podobných oslav nevytvořilo. V USA je dodnes Dnem práce první pondělí v září. Ve Francii se 1. máj stal státem uznávaným svátkem v roce 1947. V Čechách byl Svátek práce prohlášen památným dnem ČSR zákonem ze 14. 10. 1919. V Německu byly jeho oslavy uzákoněny v roce 1933, kdy jeho vlastní obsah byl zfalšován a zneužit v době, kdy ve skutečnosti došlo k rozbití německého odborového hnutí. V Sovětském svazu a zemích jeho bloku se 1. máj později stal jedním z hlavních oficiálních svátků.
Svátek práce (Wikipedia)
První máj a jeho tradice (www.blisty.cz)
Proč se slaví 1. máj jako svátek práce? (www.asistentka.cz)
1. máj v Praze
1. máj v Praze
  Kalendář historický národa českého
www.quido.cz
Lípa č. 1/2009
Lípa č. 1/2010
Knihovna AV ČR
     
1. května 1930 (80. výročí)
se v Praze narodila česká houslistka profesorka Nora Grumlíková.
Koncertovala jako sólistka s orchestry a v houslových recitálech.
Ivan Ženatý:
Když porovnáte svá studentská léta u Nory Grumlíkové s vaší nynější praxí pedagoga, v čem jsou hlavní odlišnosti výuky?

Myslím, že Nora Grumlíková pracovala více intuitivně a kromě techniky pravé ruky, v které byla u nás asi nejlepší, neanalyzovala tolik ostatní (řekněme fyzické) aspekty houslové hry. S tím dnes v Německu a vůbec ve světě už nelze uspět. Všichni očekávají rychlý progres bez komplikací, jasný návod a jasný cíl. Souvisí to bohužel s celkovou změnou tohoto světa, romantizující snění zajímá málokoho a university už dávno neposkytují vzdělání ve smyslu renesančním, ale produkují úzce zaměřené specialisty, kteří ztrácejí kontakty mezi sebou. Nora byla člověkem z toho krásného starého světa, kam se v myšlenkách rád vracím. Byl v tom ještě kus století devatenáctého. Na druhé straně (abych nebyl považován jen za staromilce) to, co bylo objeveno za posledních pár desítek let v oblastech takzvané stylové nebo poučené nebo autentické interpretace, nás všechny posunulo do netušených dimenzí. A v tomto smyslu lze určitě také vnímat výrazný rozdíl mezi mou drahou učitelkou a mnou.
Gabriela Demeterová:
Na koho z učitelů vzpomínáte?
Profesorka Nora Grumlíková se mnou prožila moje nejcitlivější léta, i tu holčičí pubertu. Dohromady jedenáct let. Je to osoba, která tady dokázala maximum. Jediná měla opravdové výsledky. I když dostávala dost velké rány od svých „konkurentů", především pedagogů mužského pohlaví, kteří byli zaslepení svou ješitností a dělali jí naschvály. Věnovala mi víc, než musela, a já jsem toho tehdy plně využila.
Zemřela v roce 2004.
Ivan Ženatý nejen o tom, kde se cítí doma (www.operaplus.cz)
Gabriela Demeterová (PROFIL) (www.gabrielademeterova.com, Vladimíra Hoštová)
Ivan Ženatý s Norou Grumlíkovou
Ivan Ženatý s Norou Grumlíkovou
  Český biografický slovník XX. století
     
1. května 1960 (50. výročí)
bylo nad územím Sovětského svazu sestřeleno americké špionážní letadlo U-2.
Americká zpravodajská služba CIA byla zděšena dosavadními sovětskými kosmickými úspěchy a byla připravena odhalit tajemství, vznášející se nad sovětským raketovým programem – ať to stojí, co to stojí. Nástrojem jí měl být letoun U-2, jehož prototyp vzlétl v srpnu 1955 a do služby byl zařazen o rok později.
Byl schopen provádět nepřetržité průzkumné lety ve dne v noci a za každého počasí až ve výšce kolem 20 kilometrů. Dost na to, aby pořídil podrobnou fotodokumentaci ruských raketových střelnic. Mělo to jen jedinou vadu. Nikde se tím nemohla pochlubit. Program byl tak tajný, že se o existenci letounu nesměla veřejnost dovědět. První průzkumný let nad evropskou částí Sovětského svazu proběhl 4. července 1956.
Datum nebylo vybráno náhodně. Američané si tak dali dárek ke Dni nezávislosti a určitě je mrzelo, že nemohli do Kremlu poslat fotografie Moskvy a Leningradu ve vysokém rozlišení. 1. května před 50 lety v 6:26 pilot Francis Gary Powers nastartoval motory k dalšímu průzkumnému letu. Před cestou odmítl od svého velitele „stříbrný dolar“, přívěsek s prudkým jedem. Tak moc si byl jistý, že je nesestřelitelný.
Sověti vypálili asi 14 raket, a přestože nebyl letoun přímo zasažen, blízké exploze mu poškodily stabilizátor a křídla. Pilot se katapultoval a po dopadu na zem byl zatčen. Zbytky letounu byly pečlivě prozkoumány a vystaveny veřejně v Moskvě jako triumf sovětské obrany a obžaloba americké politiky. Powers byl v Rusku odsouzen na deset let v pracovních táborech za špionáž. Po dvou letech byl na slavném berlínském mostě špiónů vyměněn za ruského agenta Rudolfa Abela.
Francis Gary Powers (Wikipedia)
Aféra U-2 (Wikipedia)
1. květen 1960 – Sestřelení špionážního letadla U-2
1. květen 1960 – Sestřelení špionážního letadla U-2
  Kalendárium ČT1
     
1. května 1990 (20. výročí)
v Praze zemřel český básník a prozaik Donát Šajner.
Jako básník inklinoval k jihočeským krajinným motivům a k sociální tématice spjaté s idejemi socialismu, výrazně reflektované poezii ze 70. a 80. let. Jako prozaik byl zprvu orientovaný na psychologii jedince, pak na společenské proměny venkova. Byl také autorem knih pro mládež, rozhlasový dramatik a publicista.
Vlastním jménem Jaroslav Šajner, Donát bylo křestní jméno otce. Šajnerovi rodiče zemřeli za první světové války (otec 1918 na jižní frontě), vychovávala ho babička; soběslavskou měšťanskou školu musel opustit po třetí třídě r. 1928. Živil se nádenickou prací, později se vyučil prodavačem textilu. V letech 1936–1939 sloužil v armádě (Šumperk, Zábřeh na Moravě). Tehdy se seznámil s Bedřichem Václavkem, s nímž literárně spolupracoval i za okupace. 1940 získal v Praze, kam se po vojně přestěhoval, místo redaktora Evropského literárního klubu (ELK); od r. 1943 toto nakladatelství vedl. Roku 1947 a znovu 1949, již po začlenění ELK do vznikajícího nakladatelství Československý spisovatel, redigoval klubový časopis Ruch. V letech 1950–1951 byl šéfredaktorem měsíčníku téhož nakladatelství Literární noviny. Roku 1951 dostal stipendium ministerstva zemědělství a žil jako volný spisovatel ve vsi Roudná poblíž Soběslavi. V letech 1955–1956 byl zaměstnán na ministerstvu vnitra jako kulturní referent Pohraniční stráže. Od 1957 byl redaktorem a od 1971 vedoucím literárně dramatické redakce Československého rozhlasu. Na konci téhož roku se stal tajemníkem přípravného výboru nově ustanovovaného Svazu českých spisovatelů, až po odchod do důchodu (1982) pak působil jako jeho vedoucí tajemník.  Od r. 1935 Šajner publikoval verše, později také prózu a publicistické texty v Haló novinách, Indexu, Národním osvobození, Rudém právu, Tvorbě, U Bloku, Našich zprávách, Lumíru, Kritickém měsíčníku, Lidových novinách, Literárních novinách, ELK, Růstu, Novém životě, Květech, Svobodném slově, od 70. let v Literárním měsíčníku, Tvorbě, Světě socialismu, Nové mysli aj. Pro Československý rozhlas psal nejprve literárně publicistické příspěvky, poté i hry a adaptace, mj. Tři postavy hledají Pirandella (1943), Jakub Kubata (1947), Večer plný hvězd (Olomouc 1967), Válka pokračuje (Brno 1970, podle Jiřího Muchy), Rychlík do Banské Bystrice (1971), Chalupa číslo 17 (1972). Šajnerovy verše vycházely též na gramofonových deskách (Chvála světla, 1979; Básně, 1980, s dalšími). Sám uspořádal mj. LP album k výročí „Vítězného února“ Z víry lidu všeho (1978).
V Literárních novinách užil zkratky -ša-.  Šajnerova básnická prvotina Červený kolotoč, vyplněná wolkrovskými motivy, vznikla na okraji snah o novou proletářskou poezii 30. let. V další autorově veršované tvorbě ustoupila industriální scenérie města emblematice krajiny, rolnické práce a věčného cyklu přírodního času. Tento obrazný rejstřík, blízký ruralismu, pak Šajner postupně kombinoval s ohlasy mnoha různých poetických tendencí, metrických vzorů a individuálních rukopisů, včetně vzdálených ozvěn poezie symbolistní. Sbírka Řečí země, apostrofující vlast a rodný jazyk, se přiblížila poezii času, ve Dni u pramene se momenty jinotajného protestu sešly s náznaky existenciální nejistoty. K vlně básnických reakcí na květen 1945 patřily Odkazy. Svůj kult země a plodnosti zde Šajner (mj. na pozadí Majakovského veršových stupínků) sblížil s programní rétorikou vlastních počátků. Počínaje sbírkou Kudy chodí dny básník jistotu přírodního koloběhu natrvalo a explicitně ztotožnil s vizí dějinného směřování ke komunismu. V takto vymezeném prostoru jednak hymnicky traktoval velké motivy reflexivní lyriky (čas, smrt, slovo), jednak v textech písňového ladění oslavoval radosti lásky a pozemského života vůbec. Pro částečně skeptické ohledávání slova a paměti se Šajnerova sbírka Upamatování stala jedním z titulů, jejichž prostřednictvím literatura tzv. normalizace deklarovala svou návaznost na předchozí pohyb.
V próze psané od počátku 40. let a vydané vesměs až po válce se Šajner včlenil do psychologizující vlny: dvojnický motiv spolu s psychózou hladu rozvedl v románu Minulý čas, v každé ze čtveřice povídek Žní marnosti sledoval okamžité zhroucení niterného života výjimečného jedince. Zájem o extrémní, naturalistický povahopis charakterizuje opět román Větev dobra, který je oproti autorovým starším prózám jednoznačný ve fabulačním řešení i v rozvržení postav, podřízeném mravně výchovnému poslání. Orientaci na utilitární funkčnost pak Šajner prohloubil s nástupem 50. let. V rámci úsilí o náhradu dřívější zábavné četby novou, hodnotnou a zároveň výchovnou dobrodružnou literaturou adaptoval zápisky světoběžníka 19. století Čeňka Paclta (Zpívající digger). V souboru Vláha znázornil na ploše žánrové povídky s agitační rozhodností třídní boj o kolektivizaci. Stylistického ozvláštnění (zejména monologickou hovorovostí) se výjevům ze života družstevní vesnice dostalo v pozdější Šajnerově próze Kdyby jen červenec...
Autorovými texty pro děti prolíná pedagogická tendence: jistou výjimkou je první vydání Pamětí uličníkových, epizodického pásma o chudobných klukovských hrách čtvera ročních dob, a rámcově komponovaný soubor přírodních črt Vyprávění na lavičce.
Narodil se 24. 1. 1914 v Soběslavi.  
Donát ŠAJNER (www.slovnikceskeliteratury.cz, Pavel Janáček)
Donát Šajner (Wikipedia)
Donát Šajner: Já jenom o tobě (diskuze.najdise.cz)
Donát Šajner
Donát Šajner
  Lexikon české literatury osobnosti, díla, instituce, díl 4/1
     
2. května 1940 (70. výročí)
se narodil v obci Břehy na Pardubicku český geolog a geochemik PhD. Petr Jakeš, CSc., docent Univerzity Karlovy, zabývající se mj. geochemickými a vulkanickými procesy na Zemi i na nebeských tělesech, výzkumem meteoritů a měsíčních hornin.
V letech 1957 až 1962 vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě Karlovy university. Poté pracoval v Geologickém ústavu ČSAV v Praze. V období částečného uvolnění na konci šedesátých let pokračoval od r. 1967 na Australian National University (ANU, Australská národní univerzita) v Canbeře v Austrálii a později též v Japonsku v postdoktorandském studiu, kde získal titul PhD. za práci o vulkanické činnosti v jihozápadním Pacifiku. V letech 1970 až 1972 pracoval jako vědecký pracovník v Lunar Science Institute (LSI, Ústav pro vědy o Měsíci, nyní LPI, Lunar and Planetary Institute) v texaském Houstonu v USA. Tato instituce, založená americkou Národní akademií věd (NAS, National Academy of Sciences) jako součást USRA (Universities Space Research Association), provozovala pro organizaci NASA mj. laboratoř LRL (Lunar Receiving Laboratory), v níž procházely vzorky hornin přivezené v rámci programu Apollo karanténou. V LSI se dr. Jakeš účastnil analýzy těchto vzorků, zejména pak těch, které byly získány na Měsíci v rámci expedic Apollo 14 a 15.
Po návratu do Československa v r. 1972 byl z politických důvodů propuštěn z ČSAV. Získal zaměstnání v Ústředním ústavu geologickém v Praze, nejdříve jako geolog mapér, pak jako vědecký pracovník, později jako náměstek ředitele pro geologický výzkum. Počátkem 90. let 20. stol. začal učit na Přírodovědecké fakultě UK (PřF UK) v Praze. Často se vracel také do LPI do Houstonu, kde byl členem jeho vědecké rady. Do r. 2001 byl členem vědecké rady mezinárodního programu IGCP (International Geological Correlation Programme) a předsedou jeho 3. pracovní skupiny pro ložiska minerálů, petrologii, vulkanologii a geochemii. Byl také jedním z šesti světových vědců, kteří navrhli uspořádání Mezinárodního roku planety Země (IYPE -International Year of the Planet Earth), který by se měl uskutečnit v roce 2008.
V poslední době pracoval jako vědecký pracovník Ústavu geochemie, mineralogie a nerostných zdrojů PřF UK.
Kromě mnoha desítek původních vědeckých prací z oboru geologie, vulkanologie, geochemie a planetologie je autorem řady populárněvědeckých a cestopisných knih. Někeré z nich byly přeloženy i do jiných jazyků.
V r. 1999 pojmenovali astronomové M. Tichý a Z. Moravec planetku (10170) 1999 DA1, objevenou na observatoři Kleť, na jeho počest jménem Petrjakeš. V r. 2000 mu byla udělena „Cena Akademie věd ČR za popularizaci vědy“.
Zemřel 29. 11. 2005 v Praze.
Petr Jakeš (Wikipedia)
Univerzita Karlova ztratila vynikajícího vědce Petra Jakeše (iforum.cuni.cz, Prof. RNDr. Zdeněk Pertold, CSc.)
Petr Jakeš - jediný Čech, který zkoumal horniny z Měsíce (www.radio.cz, Zdeňka Kuchyňová)
PhD. Petr Jakeš, CSc.
PhD. Petr Jakeš, CSc.
  Český biografický slovník XX. století
     
2. května
je Světový den ptačího zpěvu.
Ano, hned po svátku práce přichází svátek mnohem poetičtější: Světový den ptačího zpěvu. Co bylo zárodkem toho svátku?
Před třiceti lety, roku 1979, v tento den vydalo Evropské společenství směrnici o ptácích, a když se podíváme na některé zákony Evropské unie, zdá se, že mnohých „ptákovin“ ještě dost zažijeme. Ale vraťme se ke zpěvu ptačímu. Vítání zpěvu ptáků se údajně účastní desítky tisíc lidí, ale kdo by je počítal. Důležitější je, že lidé chtějí upozornit na to, že i našim opeřencům je třeba pomáhat. Jen se schválně zaposlouchejte, jak krásně ptačí zpěv zní… Jen na území Prahy bylo během mapování ptactva zjištěno více než sto ptačích druhů. Je to dáno mimořádně členitým reliéfem, velkou řekou s přítoky, rybničnými soustavami, světlými i hlubšími lesy, vlhkými loukami, pokud už na nich zrovna nestojí supermarkety. Jednou z nejohroženějších skupin ptactva jsou druhy hnízdící na zemi, kterým volně pobíhající psi nedovolí zahnízdit.
Zpátky k poetice – dokážete například rozlišit krásný zpěv kosa černého, drozda zpěvného či slavíka obecného? Pokuste se o to někdy. Stojí to za to.
Světový den ptačího zpěvu (skoly.praha-mesto.cz)
Proč ptáci mění své zvyky?
Proč ptáci mění své zvyky?
  Kalendárium ČT1
     
3. května 1890 (120. výročí)
se v San Francisco narodil americký spisovatel Bruno Traven (vl. jm. Berick Traven Torsvan).
Roku 1926 vyšla v nakladatelství Buechergilde Guttenberg kniha Loď mrtvých od neznámého autora, který si písemně vyhradil u nakladatele, že se ho nebude ptát po jeho totožnosti. Představil se jako Bruno Traven a jako adresu oznámil číslo poštovní schránky v mexickém přístavu Tampico. Příhody námořníka, který ztratil své doklady, stal se vyhnancem a podnikl pekelnou jízdu na lodi vezoucí bezcenný, ale vysoko pojištěný náklad, připomínal Jacka Londona. Kniha měla senzační úspěch, sedm miliónů výtisků v několika jazycích, sláva, úžas, závist. Čtenáři, kritici a literární detektivové se ptali: Kdo je Traven? Odpověděl stručně: Moje minulost se týká jen mne, chci si ji nechat pro sebe. Tím je vydráždil víc, než kdyby se přiznal k vraždě. Vyrazili po jeho stopách.
Traven mlčel a psal a psal – Česači bavlny, Poklad ze Sierra Madre, Most v džungli, V říši mahagonu, Bílá růže, Vzpoura pověšenců, Generál přichází z džungle ...
Zemřel asi v roce 1969.
Životopis: Traven Bruno (www.knihovnicka.net)
B. Traven (Wikipedia, anglicky)
Bruno Traven
Bruno Traven
  Lípa č. 1/2010
     
3. května
je podle OSN Dnem Slunce.
Ve vší své druhové, tvarové a funkční bohatosti vznikla prakticky celá biosféra Země ze sluneční energie. Současná civilizace postavená, v protikladu k zákonitostem přírody, na využívání docházejících a nebezpečných fosilních a jaderných energií, směřuje do slepé uličky. Lidé se mohou vymanit z této pasti, pokud včas mobilizují všechny síly k proměně stávajícího energetického systému. Přichází čas kdy se maximálně využitá sluneční energie a obnovitelné zdroje musí stát nezbytností. Pouze orientace na sluneční hospodářství změní zásadním způsobem hospodářskou logiku a tím i směr ekonomického rozvoje.
Sluneční světové hospodářství uspokojí světovou spotřebu energie a surovin slunečními energetickými zdroji a surovinami. Vedle fundamentálních ekologických a hospodářských důvodů hovoří pro nejširší zavádění slunečních zdrojů také mírové, politické, sociální a další společenské důvody. Sluneční energie a obnovitelné zdroje jsou cestou k pozitivní budoucnosti lidstva.
3. 5.
je Světový den svobody tisku, vyhlášen Valným shromážděním OSN v roce 1993, poprvé se slavil roku 1994.
3. 5. je Světový den alergie a astmatu, vyhlásila Globální iniciativa pro astma, v ČR se slaví od roku 1999.
Mezinárodní a světové dny (www.pis.cz)
eurosolar.cz
eurosolar.cz
  www.quido.cz
     
4. května 1890 (120. výročí)
se narodil v Praze český herec, režisér a dramatik Bedřich Vrbský, vlastním jménem B. Vrbka.
Vystudoval obchodní akademii a několik let byl úředníkem Městské spořitelny pražské. Do roku 1916 hrál amatérsky, spolupracoval s netradičními pražskými scénami: Lyrickým divadlem (1911), Volným divadlem, které sám r. 1912 založil, Uměním lidu (1914) a s Loutkovým divadlem Umělecké výchovy (1916).
Roku 1916 začal hrát profesionálně, zprvu na menších scénách, r. 1919 ho angažuje Karel Hugo Hilar do Městského divadla na Vinohradech, posléze přešel do Městských divadel pražských, kde pak prožil celý herecký i režisérský život, než roku 1961 odešel na odpočinek.
Uplatnil se zejména v komických postavách, v nichž uplatnil svůj civilní herecký projev, břitkost dialogu a společenské vystupování. Z rolí připomeňme Doolittlea (George Bernard Shaw, Pygmalion, r. 1931 a 1939) a lorda Goringa (Oscar Wilde, Ideální manžel, 1934). V padesátých letech pohostinský hrál ve dvou hrách (Živnost paní Warrenové, Ideální manžel) na prknech Národního divadla.
Napsal také několik divadelních výstupů a skečí, ale i dramatických adaptací a her (Transport č. 20 - společně se Zdeňkem Štěpánkem, Bloudění Jindřicha od věže - s V. Drnákem). Adaptací Jiráskova F. L. Věka byla stejnojmenná hra s pokračováním Václav Thám. Jeho komedie Zázračný lékař byla úspěšně zfilmována roku 1933 pod titulem Její lékař.
Ve filmu vytvořil v letech 1913-1964 vytvořil bezmála šedesát postav. Začínal ještě jako amatér filmem Pan profesor, nepřítel žen u společnosti Ilussion. V první filmové adaptaci Švejka hrál lékaře v blázinci. Roku 1918 byl spoluautorem námětu a spoluscenáristou filmu Láska si nedá poroučet, který se nedochoval. Do roku 1945 hrál převážně menší role podnikatelů (První políbení), důstojníků (Pobočník Jeho Výsosti) a policistů nebo policejních komisařů (Obrácení Ferdyše Pištory, Před maturitou, Záhada modrého pokoje, Král ulice, Harmonika). Byl jedním z našich prvních dabérů, když ve slavném filmu G. Machatého Extase přemluvil dialogy německého herce Leopolda Kramera.
Jeho filmové herectví dozrálo kvalitou pod zvláště pod vedením režiséra Václava Kršky v životopisných a historických postavách. Byl hrabětem Stadionem ve filmu Revoluční rok 1848, politikem Grégrem v Mikoláši Alšovi nebo hrabětem Harrachem ve filmu Z mého života. Diváci ho znají jako jihoafrického guvernéra z filmu Velké dobrodružství, katechetu ve Stříbrném větru, ale především jako MUDr. Grünsteina z Dobrého vojáka Švejka a vojenského soudce Fink von Finkensteina z pokračování Švejka (Poslušně hlásím). Jako předseda soudu se s diváky rozloučil ve filmu Čintamani a podvodník.
Spolupracoval i s Československým rozhlasem a Československou televizí. V roce 1957 byl poctěn titulem zasloužilý umělec.
Zemřel 23. 2. 1966 v Praze (je pohřben na Olšanských hřbitovech v úseku VI. oddělení 7 b, hrob číslo 52).
Bedřich Vrbský (Wikipedia)
Bedřich Vrbský (www.csfd.cz, Jarda „krib" Lopour)
Ecce Homo - Bedřich Vrbka (www.rozhlas.cz, Libor Vykoupil)
Bedřich Vrbský
Bedřich Vrbský
  Český biografický slovník XX. století
     
4. května 1980 (30. výročí)
zemřel v Lublani jugoslávský maršál a politik Josip Broz-Tito.
Za 2. světové války vedl jugoslávský národně osvobozenecký boj proti německým okupantům.
Josip Broz Tito byl prezident Socialistické federativní republiky Jugoslávie, předseda Svazu komunistů Jugoslávie, maršál Jugoslávie a vrchní velitel ozbrojených sil SFRJ a vůdce jugoslávského národněosvobozeneckého boje druhé světové války. Po válce patřil mezi zakládající členy kominformy, po roztržce se Sovětským svazem stál při zrodu Hnutí nezúčastněných zemí, jehož hlavním představitelem byl až do své smrti.
Pro část obyvatel někdejší Jugoslávie představoval Josip Broz Tito hrdinného partyzánského velitele, který osvobodil zemi od okupantů a po válce zajistil v mnohonárodnostní Jugoslávii jednotu i relativní blahobyt. Pro jiné byl především diktátorem, jenž své oponenty posílal do vězení, zatímco sám si plnými doušky užíval moci a luxusu. Rozporuplné reakce budí někdejší jugoslávský prezident Tito i po třech desítkách let.
Za druhé světové války se Tito stal vůdčí osobností ozbrojeného odboje proti německým a italským okupantům. A nejenom proti nim; v paralelně probíhající občanské válce sváděl boj se srbskými četniky i chorvatskými ustašovci. Vůdce osmisettisícové partyzánské armády Tito se na konci války těšil pověsti národního hrdiny a v březnu 1945 byl jmenován předsedou vlády. Ambiciózní politik jevící tendenci prosazovat na Balkáně vlastní vůli musel nevyhnutelně narazit na Stalinův odpor. Ten vyvrcholil v roce 1948 vyobcováním Jugoslávie z tábora komunistických zemí. Sovětský diktátor dokonce uvažoval o Titově vraždě, než však mohl atentát uskutečnit, dostihla smrt jeho samotného.
Na roztržku se Sovětským svazem a jeho satelity zareagoval Tito pragmaticky; nechal pozavírat představitele domácí opozice a kormidlo zahraniční politiky stočil o něco víc směrem k Západu. Jugoslávie se posléze postavila do čela Hnutí nezúčastněných zemí, a k socialismu, jenž i nadále zůstal jejím cílem, se vydala vlastní cestou.
K ideálu asketického partyzána a bojovníka za sociální spravedlnost, jak byl často líčen, měl Tito daleko. S oblibou pořádal hony a nákladné bankety, neodpíral si luxusní vozy a jeho 118 metrů dlouhou jachtou by zřejmě nepohrdl nejeden monarcha. Titův zájem o krásu se neomezoval pouze na věci, o čemž svědčí skutečnost, že jugoslávský vůdce byl třikrát ženatý a celkově měl pověst muže se slabostí pro opačné pohlaví.
Zatímco ostatní vojevůdci z druhé světové války jeden po druhém umírali, Tito stál v čele své země v různých funkcích až do 4. května 1980, kdy krátce před svými 88 narozeninami zemřel. Prezidentův pohřeb byl velkolepou akcí, na niž se kromě davů obyčejných lidí sjeli i významní představitelé řady zemí. Jugoslávský komunistický režim přežil smrt svého dlouholetého vůdce o necelých deset let. Záhy po jeho pádu se naplno projevily dlouho potlačované projevy nacionalismu, které v průběhu následujících let vyústily v postupný rozpad Jugoslávie.
Narodil se 25.(7.) 5. 1892 v obci Kumrovec (Chorvatsko).
Josip Broz Tito (Wikipedia)
Josip Brož TITO (www.totalita.cz)
Josip Broz Tito zůstává kontroverzní postavou i po své smrti (www.ct24.cz)
Josip Broz Tito
Josip Broz Tito
  Lípa č. 1/2010
     
5. května (dubna) 1890 (120. výročí)
se narodil v Praze český diplomat, politik a novinář Jiří Klecanda; syn Jana Klecandy.
Od roku 1909 byl knihovníkem carské akademie věd v Petrohradě a funkcionář českých krajanských spolků.
Krátce po vypuknutí války, dne 4. srpna 1914, car přijímá českou „krajanskou“ deputaci: zástupce fy Laurin & Klement v Kyjevě Otakara Červeného, Jiřího Klecandu z Petrohradu, Svatopluka Koníčka z Moskvy a Slováka Országha z Varšavy.
Po vypuknutí l. světové války je Klecanda jeden z hlavních organizátorů československého zahraničního odboje v Rusku; od roku 1915 tajemník Svazu českých spolků na Rusi, od roku 1917 první tajemník Odbočky Československé národní rady v Rusku; důvěrník T. G. Masaryka. V letech 1917 - 1918 vedl se sovětskou vládou jednání o evakuaci československých legií.
Zemřel náhle 28. 4. 1918 v Omsku cestou k legiím na Sibiř.
Klecanda Jiří (www.cojeco.cz)
Dobrovolci (www.militaria.cz)
Jaroslav Papoušek: Jiří Klecanda, bojovník za věc národa
Jaroslav Papoušek: Jiří Klecanda, bojovník za věc národa
  www.CoJeCo.cz
     
5. května 1930 (80. výročí)
se narodil Leonid Ivanovič Abalkin, sovětský ekonom a politik, stoupenec a propagátor ekonomické reformy v SSSR.
V letech 1989-1991 byl náměstkem předsedy rady ministrů SSSR, od roku 1991 poradce prezidenta Gorbačova.
Je autorem publikací Nový typ ekonomického myšlení (1988) a Cesty a problémy přestavby (1989).
Leonid Ivanovič Abalkin (www.osobnosti.net)
Abalkin Leonid Ivanovič / Tvorba autora (www.knihovnicka.net)
Leonid Ivanovič Abalkin
Leonid Ivanovič Abalkin
  http://cs.wikipedia.org/
     
5. května 1990 (20. výročí)
v Praze zemřel český novinář, publicista, filmový kritik, scénárista, spisovatel, prozaik a cestovatel Jaroslav Raimund Vávra.
Otec byl úředníkem pojišťovny, mladší bratr Otakar Vávra (* 1911) je filmovým režisérem. Vávra studoval na první české reálce v Brně (1914–1918), ale studia nedokončil a strávil rok jako volontér v brněnské strojírně. Později se vyučil zubním technikem. Roku 1924 odešel do Prahy, kde pracoval jako redaktor, postupně v nakladatelstvích Šolc a Šimáček, F. Topič, F. Borový, L. Mazáč a J. R.Vilímek. S Václavem Pekárkem, Gézou Včeličkou aj. založil na přelomu 20.–30. let Středisko proletářských spisovatelů a děldopů (dělnických dopisovatelů); patřil také mezi zakladatele skupiny Blok (1935). V letech 1938–45 byl spisovatelem z povolání, 1945–73 působil ve FS Barrandov, nejprve v knihovně, poté ve Filmovém klubu (který založil) a nakonec jako lektor. Ještě za studií zcestoval s otcem téměř celou Evropu. V letech 1931, 1937 a 1947 navštívil Afriku, r. 1956 Egypt, Sýrii a Libanon, r. 1969 Mongolsko.
Časopisecky debutoval ve 20. letech filmovými kritikami. Později přispíval do periodik: Lumír, Panoráma, Rozhledy po literatuře, Ra, Niva, Elán, Tvorba, Středisko, Magazín Družstevní práce, Kultura doby, Malý čtenář, U Blok, Čteme, Literární noviny, Národní osvobození, Rudé právo, Stráž socialismu, Socialistická budoucnost aj. Román Ahmed má hlad byl zdramatizován M. A. Motyčkou (rozmnož., 1958, s tit. Miriam). S režisérem Přemyslem Pražským napsal scénář k němému filmu Batalion (1926) a s Otakarem Vávrou scénář k filmu Krakatit (1948, podle Karla Čapka); zfilmován byl také román Posel úsvitu (1951, r. Václav Krška, sc. Jaroslav Klíma a K. F. Pečenka). Román Ohnivý samum vydal pod pseudonymem J. R. Cekota.
Pro Vávrovu námětově různorodou tvorbu je příznačná orientace na dobově aktuální události a inklinace k věcnému stylu. V románu s prvky literatury faktu Petrolejáři se inspiroval mezinárodními machinacemi petrolejářských trustů, v „saharském eposu“ Ahmed má hlad sociálními a náboženskými nepokoji v severní Africe. Atmosféru pražské meziválečné technické inteligence a umělecké společnosti měl postihnout klíčový román Prázdno mezi hvězdami a román Děti naší doby, v poválečné verzi s titulem Zhasněte! doplněný i o okupační téma. Na pomezí reportáže, cestopisu a literatury faktu stojí knihy o Africe, v nichž se Vávra zajímal zejména o dějiny, zvyky a způsob života berberského obyvatelstva (Tuareg, poslední Mohykán pravěkého člověka saharského, Zastřená tvář Afriky, Zde jsou lvi). V cestopisných reportážích Na březích NiluKdyž kamení promluvilo pak autor prokládá archeologické, historické, uměnovědné a politické výklady svými osobními zážitky z návštěvy Egypta, Libanonu a Sýrie. Odborný zájem projevoval Vávra o české sklářství, jemuž věnoval práci Pět tisíc let sklářského díla a dvě kronikářsky založené prózy (Huťmistr RücklPřípad skláře Egermanna). V tradičním biografickém románu o životních osudech konstruktéra a vynálezce Josefa Božka (Posel úsvitu) se pokusil o skloubení obrazu tvůrčího individua a dějinných událostí v době napoleonských válek a sílících českých obrozovacích snah.
Narodil se 8. 3. 1922 v Hradci Králové.
Jaroslav Raimund VÁVRA (www.slovnikceskeliteratury.cz, Sylva Bartůšková)
Tuaregové / Knihy v češtině (www.tuaregove.estranky.cz)
Jaroslav Raimund Vávra
Jaroslav Raimund Vávra
  Český biografický slovník XX. století
     
5. května 
je Významný den ČR, výročí Květnového povstání českého lidu v roce 1945.
je Den Evropy, výročí vzniku Rady Evropy v roce 1949, mezinárodní organizace evropských států se sídlem ve Štrasburku (60. výročí).
Dne 9. května 1950 představil Robert Schuman svůj návrh na vytvoření organizované Evropy jako nezbytné podmínky pro udržení mírových vztahů.
Tento návrh, známý pod názvem "Schumanova deklarace", se považuje za počátek budování toho, čemu se dnes říká Evropská unie.
Tento den, 9. květen (Den Evropy), se stal jedním z evropských symbolů, které spolu s vlajkou, hymnou, mottem a jednotnou měnou (eurem), tvoří identifikační znaky politického subjektu – Evropské unie. Den Evropy představuje příležitost pro aktivity a oslavy, které Evropu přibližují k jejím občanům a sbližují národy Unie.
Den Evropy (europa.eu)
Den Evropy (Wikipedia)
Schumanův Den Evropy (blog.aktualne.centrum.cz, Miloslav Bednář)
ESUO (Evropské společenství uhlí a oceli)
ESUO (Evropské společenství uhlí a oceli)
  www.quido.cz
Lípa č. 1/2009
     
6. května 1840 (170. výročí)
byla ve Velké Británii vydána první nalepovací poštovní známka na světě (Blac One-Penny) s černobílým portrétem královny Viktorie. Měla hodnotu jedné penny.
Označuje se jako den zrození filatelie. Toho dne vstoupily v platnost první dvě známky na světě. Černá jednopencová a modrá dvoupencová známka, obě s portrétem královny Viktorie. Jejich zrod provází roztomilá legenda.
Na počátku 19. století jste sice už běžně mohli poslat dopis komukoli kamkoli, ale provoz pošty byl drahý a poplatek za doručení zásilky velmi vysoký. Poštovné, které se složitě vypočítávalo podle vzdálenosti a počtu listů v obálce, navíc platil příjemce zásilky.
Poštovní úředník Rowland Hill byl při jedné ze svých cest svědkem dojemné scény. V malém irském městečku, kde odpočíval u piva v útulné hospůdce, viděl, jak listonoš doručuje dopis mladé krásné dívce. Ta ho smutně obracela v rukou a pak pošťákovi vrátila. Hill, dojatý tím, že dívka nemá na to, aby mohla převzít dopis od snoubence, poštovné zaplatil. Vděku se nedočkal. Dívka se rozplakala a pak přiznala, že v obálce je jen prázdný papír a že si se snoubencem stále dokola posílají stejný dopis, aby se ujistili, že jsou v pořádku. Tím, že Hill dopis vyplatil, její korespondenci se snoubencem přerušil. A tehdy Hill pochopil, že nemá-li pošta doplácet na triky takových filutů, musí se poštovné platit předem.
6. ledna 1837 podal britské poště návrh poštovní reformy. Byla prostá. Navrhl vydat cennou poštovní nálepku, kterou by odesílatel nalepil na zásilku hned vedle adresy a zavést jednotné poštovné ve výši jedné pence za dopis ve váze do 16 gramů bez ohledu na vzdálenost. Těžší zásilka měla stát dvě pence. Tři roky za ten nápad bojoval. V roce 1840 jeho reformu královna Viktorie uzákonila. Roland Hill byl přijat do státních služeb a začal poštovní reformu uskutečňovat. První známku s portrétem královny Viktorie navrhl sám podle medaile vydané na paměť její návštěvy na londýnské radnici. Známky sice vstoupily v platnost 6. května, ale nedočkavý poštmistr v Bathu tu první nalepil a orazítkoval už 2. května. A tak s první známkou vznikla hned také první kuriozita.
Poštovní známka (Wikipedia)
Poštovní známka (www.quido.cz)
První poštovní známce se říkalo Penny Black (www.ct24.cz)
6. květen 1840 – první známky
6. květen 1840 – první známky
  Kalendárium ČT1
Rok do kapsy
Lípa č. 1/2010
     
6. května 1890 (120. výročí)
se narodil český malíř František Janoušek.
Původně studoval na učitelském ústavu, pak na Akademii v Praze. Stal se členem SVU Mánes a přestěhoval se v roce 1926 do Prahy. Psal recenze výstav a články o výtvarném umění, publikoval básně pro děti a vyučoval ve Škole Mánesa. Zpočátku maloval ve stylu konvenčního poválečného neoklasicismu, pak byl ovlivněn plošnou lineární malbou lyrického kubismu. Roku 1929 podnikl cestu do Itálie, která dala jeho tvorbě nový impuls – začal malovat barevné arkadické krajiny, plné klidu a životní pohody. Kolem poloviny třicátých let však jeho kolorit ztemněl a malba se stala brutální a syrovou, s barevnými disonancemi a dramatickým pastózním rukopisem. Fantastické tvary a bytosti jeho obrazů se rozrůstají do chaotických podob a jeho dílo vyústilo v tragickou apokalyptickou vizi, v níž spojuje zánik světa s předtuchou konce vlastního života.
Zemřel 23. 1. 1943.
František Janoušek (www.moravska-galerie.cz)
František Janoušek: Větrná krajina I (1932)
František Janoušek: Větrná krajina I (1932)
  Lípa č. 1/2010
     
6. května 1950 (60. výročí)
se v Praze narodil český psycholog a psychiatr Doc. MUDr. Jiří Beran, CSc., přednosta Psychiatrické kliniky FN a LF UK v Plzni; autor článků v odborných časopisech, spoluautor několika monografií, autor dvou monografií.
Psychologickým základem vztahu mezi lékařem (a ostatními členy multidisciplinárního týmu) a pacientem je specifická vzájemná emoční vazba, která má být v zájmu obou stran pozitivně laděná a dostatečně silná. Vytvořit a udržovat takový vztah je velice náročným úkolem, kterému se nevyhýbají ani rizika nezdaru.
Lékařská psychologie v praxi - autor: Jiří Beran a kolektiv (kurzy.euniverzita.eu)
Jiří Beran: Acta psychiatrica postgradualia bohemica (www.lekarskeknihy.cz)
Pilotní model péče o duševně nemocné v Karlovarském kraji (www.cmhcd.cz)
Doc. MUDr. Jiří Beran - přednosta Psychiatrické kliniky FN Plzeň
Doc. MUDr. Jiří Beran - přednosta Psychiatrické kliniky FN Plzeň
  www.kps.zcu.cz/materials/cv
     
6. května 1950 (60. výročí)
v Oxfordu (Velká Británie) zemřela americká reportérka a prozaička Agnes Smedley.
V roce 1949 ji americká vojenská správa označila za špiónku a agentku SSSR, obvinění bylo odvoláno jako omyl.
Narodila se 23. 2. 1892 (1894) v Osgood (Missouri, USA).
Agnes Smedley (Wikipedia, anglicky)
Agnes Smedley (www.spartacus.schoolnet.co.uk, anglicky)
Agnes Smedley (www.pbs.org, anglicky)
Agnes Smedley
Agnes Smedley
  Slovník spisovatelů: Spojené státy americké
     
6. května 1970 (40. výročí)
Japonec Yuchiro Miura (nar. 12.10.1932) sjel na lyžích nejvyšší horu světa Mt. Everest.
Yuichiro Miura (Wikipedia, anglicky)
YUCHIRO MIURA (www.citwf.com, anglicky)
80-Year-Old Man to Summit Everest (blog.sierratradingpost.com, anglicky)
Yuichiro Miura
Yuichiro Miura
  www.iabc.cz
     
6. května 1970 (40. výročí)
byla podepsána Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a SSSR.
Československo-sovětských smluv bylo v historii Československa uzavřeno více.
Dvě „prozatímní“ smlouvy byly uzavřeny v roce 1922 (5. února s RSFSR a 5. června s USSR) a týkaly se vesměs „administrativních“ záležitostí (zřízení zastupitelství, spoje, pravidla pro obchodní operace).
Z důvodu obrany před vzrůstající agresivitou Německa byla 16. května 1935 uzavřena smlouva týkající se vzájemné pomoci v případě útoku Německa, která navazovala na smlouvu uzavřenou mezi Francií a Sovětským svazem (součást tzv. Malé dohody).
Další smlouva byla uzavřena během druhé světové války v Moskvě 12. prosince 1943. Navazovala na smlouvu anglicko-sovětskou z roku 1942 a týkala se vzájemné pomoci ve válce proti Německu i po válce. Smlouva také obsahovala položku o „nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu“, byla uzavřena na 20 let a roku 1963 byla prodloužena.
Za války byla ještě uzavřena smlouva 8. května 1944 o spolupráci mezi československými a sovětskými orgány na osvobozeném území, která nebyla dodržována.
Po Sovětské okupaci v roce 1968 byla 16. října v Praze podepsána smlouva o dočasném pobytu vojsk.
Československo-sovětská smlouva (Wikipedia)
Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik, podepsaná v Praze dne 6. května 1970 (www.psp.cz)
První strana Rudého práva z května 1970 informující o uzavření nové československo-sovětské spojenecké smlouvy
První strana Rudého práva z května 1970 informující o uzavření nové československo-sovětské spojenecké smlouvy
  Lípa č. 1/2010
     
6. května 2000 (10. výročí)
zemřel český lesník, přírodovědec, cestovatel, lovec a spisovatel Josef Vágner.
Vystudoval lesnickou fakultu a léta učil na střední lesnické škole. V roce 1965 byl jmenován ředitelem zoologické zahrady ve Dvoře Králové.
Jsou šťastlivci, kterým se sny plní. Ale Josef Vágner byl víc než jen cestovatel. Jeho cesty nebyly samoúčelné. Nový ředitel zoo ve Dvoře Králové se klikatými cestičkami dostal do Afriky, aby pro svou zoologickou získal nová zvířata. V Ugandě nějaká odchytil, ale neměl dost peněz na jejich transport do Čech a musel je pustit zpět do buše. Jeden výsledek cesta ale měla. Vágner se vrátil rozhodnutý vybudovat ve Dvoře Králové „malou Afriku“. Safari. A povedlo se. Na příští cestu už jel poučen. Nakonec během svých devíti výprav dovezl z Afriky rekordní dva tisíce kusů zvířat. Taková kolekce afrických zvířat, jakou mohli obdivovat návštěvníci safari ve Dvoře Králové, nebyla a dodnes není k vidění nikde jinde na světě. A o svých cestách napsal mnoho knih, které byly přeloženy do sedmi jazyků, a natočil spoustu dokumentů.
V roce 1983 odešel do ivalidního důchodu. Po několika záchvatech malárie, tropické žloutence a mnoha úrazech to nebylo divné. Třídil vzpomínky, psal knížky a vyráběl housle. Zemřel před deseti lety. Zahradu a především safari ve Dvoře Králové si však dodnes lidé spojují s jeho jménem.
Narodil se 26. 5. 1928 v bohem zapomenuté vísce Ždírnice na Trutnovsku.
Josef Vágner (Wikipedia)
Josef Vágner přivezl Afriku do srdce Evropy (www.ekolist.cz, Jana Fajfrová)
Zemřel Josef Vágner (portal.env.cz)
6. květen 2000 – † Josef Vágner (* 26. 5. 1928)
6. květen 2000 – † Josef Vágner (* 26. 5. 1928)
  Kalendárium ČT1
Lípa č. 1/2008
Knihovna AV ČR
     
7. května 1660 (350. výročí)
Isaack B. Fubine si nechal v Haagu patentovat makaróny.

  www.iabc.cz
     
7. května 1840 (170. výročí)
se ve Votkinsku narodil ruský hudební skladatel, hudební kritik a dirigent Petr Iljič Čajkovskij, jeden z nejvýznamnějších představitelů hudby 19. století.
V kompozičním díle spojoval prvky ruské lidové hudby s podněty klasické a romantické evropské hudby. Pro jeho sloh je příznačná lyrická subjektivní poloha a národní inspirace.
Zemřel 6. 11. 1893.

  Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot, díl 1.
Lípa č. 1/2010
     
7. května 1870 (140. výročí)
se v Náchodě narodil český filolog slovanských jazyků, bohemista, komeniolog a literární historik Stanislav Souček.
Zemřel 30. 12. 1935.

 

http://encyklopedie.brna.cz

     
8. května 1880 (130. výročí)
v Croisset zemřel francouzský prozaik Gustave Flaubert.
Studoval práva v Paříži, ale pro epileptické záchvaty školu nedokončil. Protože byl finančně zabezpečen, mohl si dovolit pracovat na venkově a každé dílo několikrát přepracovávat. Byl představitelem francouzského naturalismu.
Narodil se 12. 12. 1821.

  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Lípa č. 1/2010
     
8. května 1900 (110. výročí)
se v Dobrovicích narodil český lékař sexuolog Josef Hynie; zakladatel československé sexuologie.
Zabýval se hlavně odchylným pohlavním vývojem člověka, analýzou sexuálních poruch a jejich léčením.
Zemřel 23. 3. 1989 v Praze.

  Český biografický slovník XX. století
     
8. května 1970 (40. výročí)
zemřel v New Yorku český právník a československý politik Adolf Procházka.
Adolf Procházka byl manželem H. Koželuhové, neteře bratří Čapků. V letech 1928-36 provozoval advokátní kancelář v Praze, od roku 1936 až do uzavření českých vysokých škol nacisty 17. listopadu 1939 byl profesorem občanského práva na Masarykově univerzitě v Brně. Činný byl rovněž v Československé straně lidové a tuto stranu po březnu 1939 zastupoval v ilegální odbojové organizaci Politické ústředí. Když jej protektorátní ministr dr. Havelka upozornil, že mu hrozí zatčení, odešel do exilu. V letech 1942-45 byl předsedou správní rady československé vlády v Londýně.
Po roce 1945 byl jedním z předních představitelů Československé strany lidové a poslancem Národního shromáždění. Na rozdíl od váhavého J. Šrámka patřil k těm ve vedení strany, kteří věděli, že politický zápas o demokracii nemůže být vybojován způsobem neustálých ústupků komunistům a snahou o přežití "revoluční vlny".
V letech 1945-48 byl ministrem zdravotnictví. Prosazoval reformu péče o zdraví a byl ovlivněn některými zásadami, jež obsahoval zákon o anglické státní Národní zdravotnické službě z roku 1946.
V únoru 1948 byl jedním z dvanácti ministrů, kteří podali demisi. Brzy nato emigroval do USA, kde působil v Radě svobodného Československa. Od roku 1950 zastupoval Čs. lidovou stranu v exilu v Křesťansko-demokratické unii střední Evropy (zároveň byl předsedou této unie). V první polovině 50. let publikoval práce o středoevropské křesťanské demokracii a úvahy nad únorem 1948 v Československu.
Narodil se 5. 8. 1900 v obci Napajedla.
PROCHÁZKA Adolf (www.libri.cz)

  www.libri.cz
     
8. května 1980 (30. výročí)
v Londýně zemřel český lékař a biolog, účastník protinacistického odboje Jan Bělehrádek.
Jan Bělehrádek pocházel z pražské vlastenecké rodiny. Po maturitě na smíchovském gymnáziu studoval v letech 1916-22 na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kde se stal žákem E. Babáka. Od roku 1924 působil jako přednosta Biologického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Roku 1934 se vrátil na Univerzitu Karlovu. Ve druhé polovině 30. let vystupoval jako děkan lékařské fakulty proti fašistům a antisemitům mezi českými lékaři a mediky. Jako aktivní účastník odboje za 2. světové války (v Petičním výboru Věrni zůstaneme) byl vězněn nacisty. Roku 1945 se stal prvním poválečným rektorem pražské univerzity.
Roku 1949 odešel do emigrace. Poúnorový vývoj totiž byl v přímém rozporu s jeho přesvědčením, že věda jde kupředu podle své vlastní řehole, jejímž kánonem je heslo Nic než pravdu. Moderní člověk si žádá, aby totéž heslo ovládlo celou kulturu a celý veřejný život vůbec.
V rozsáhlé vědecké práci se zabýval především vlivem teploty na biologické děje, významem vody pro život, životními rytmy a mnoha problémy dědičnosti. České lékaře a přírodovědce nejvíce ovlivnil dvousvazkovou učebnicí Obecná biologie, kterou napsal ve spolupráci s Vladimírem Bergauerem a vydal v letech 1934-36. Koncepce díla vycházela z celostního přírodovědeckého pojetí holismu, zaměřeného na obecné vlastnosti živé hmoty, její projevy a formy.
Narodil se 18. 12. 1896 v Praze.
BĚLEHRÁDEK Jan (www.libri.cz)

  www.libri.cz
     
8. května 2000 (10. výročí)
v Itálii zemřel český lékař – gynekolog a porodník, vynikající operatér, František Macků.
Zabýval se hlavně urologickou gynekologií.
Narodil se 29. 11. 1919 v Hartmanicích.

  Český biografický slovník XX. století
     
8. května
je Mezinárodní den Červeného kříže, výročí narození Henriho Dunanta – zakladatele Červeného kříže, slaví se od roku 1955 z rozhodnutí Mezinárodní konference Červeného kříže.
8. května 1828 se narodil švýcarský spisovatel Jean Henri Dunant. Pod dojmem krvavé bitvy u Solferina (v roce 1859) založil roku 1863 Mezinárodní červený kříž. Stejně tak stál u zrodu Ženevské konvence, listiny, která určuje „pravidla války“ – uvádí takové základní věci jako, že nikdo nesmí na bitevním poli útočit na lékaře apod. Roku 1901 dostal Nobelovu cenu míru „za založení Mezinárodního Červeného kříže a zavedení Ženevské konvence“.
Zemřel 30. 10. 1910.
Henri Dunant (www.zdrav.cz)
Jean Henri Dunant (www.teepek.cz)
Rozhlasová hra: Snílek (Český rozhlas 2 - Praha, Jindra Jarošová)
8. května je Státní svátek ČR – Den osvobození od fašismu, Den vítězství, výročí kapitulace Německa v roce 1945.
Akt o bezpodmínečné kapitulaci Německa podepsán v hlavním stanu sovětského velitelství v berlínském předměstí Karlshorstu.
Bezpodmínečná kapitulace Německa vstoupila v platnost 9.5.1945; poslední fašistické jednotky se vzdaly 15.5.1945.

  www.quido.cz
Rok do kapsy
Knihovna AV ČR
Lípa č. 1/2010
     
9. května 1800 (210. výročí)
se narodil americký bojovník za svobodu černošských otroků John Brown.
Zemřel 2. 12. 1859.

  Rok do kapsy
     
9. května 1850 (160. výročí)
zemřel francouzský fyzik a chemik Joseph Louis Gay-Lussac.
V roce 1783 profesor slovutné pařížské Akademie věd Jacques César Charles předváděl vzlet a let balónu naplněného vodíkem. Stovkám nadšených Pařížanů balón zmizel za obzorem a přistál v nedaleké vesnici. Vesničané, přesvědčení, že se jedná o nestvůru seslanou ďáblem, balón ubodali vidlemi. Naštěstí v něm nebyl žádný vzduchoplavec.
„Člověk zvlášť zuřivě dupe po tom, čeho se bojí,“ tvrdil římský básník a – omlouvám se – filozof Lucretius. Francouzský fyzik a chemik Joseph Louis Gay Lussac se nebál. Ničeho. Ani balónů ne. Ani neznáma. Jako první vykonal v roce 1804 v koši balónu vzlet do atmosféry Země. A balonový výstup do výšky větší než sedm tisíc metrů byl tehdy velmi riskantní a vyžadoval velkou odvahu. Trvalo téměř půl století, než byl Gay-Lussacův výkon překonán. Jeho výška nezajímala. Byl tam, aby měřil teplotu, tlak vzduchu, lom světla, magnetismus i gravitaci. V přesně dohodnutou dobu vystřelili dole na zemi muži z děla a Gay-Lussac zjišťoval, jak rychle se zvuk šíří vzduchem. Někdo by řekl – blázen. Ale to Gay-Lussac nebyl. Byl to vědec. Zjistil například, že voda je tvořena dvěma díly vodíku a jedním dílem kyslíku. Izoloval bór. Ve spolupráci s Alexandrem von Humboldtem objevil zákon chemického slučování.
Když se dozvěděl, že roztok soli z popela chaluh naleptává měděný kotel, hloubal nad tím tak dlouho, až objevil nový prvek. Jód. V sedmatřiceti letech se oženil s mladičkou, chudou dívkou. Uklízela mu byt a on ji přistihl, jak si místo smýčení čte v jeho knížkách o chemii. Měl s ní pět dětí. Chemie má své zvláštní kouzlo…
Narodil se 6. 12. 1778.
9. květen 1850 – † Joseph Louis Gay-Lussac (* 6. 12. 1778)
9. květen 1850 – † Joseph Louis Gay-Lussac (* 6. 12. 1778)
  Kalendárium ČT1
     
9. května 1900 (110. výročí)
se v Praze narodila česká herečka Jarmila Májová; představitelka matek, starších žen z lidu, ale i panovačných žen z vyšší společenských vrstev, které vytvářela realistickými hereckými postupy a přesnou sociální charakteristikou.
Zemřela 23. 2. 1982.

  Český biografický slovník XX. století
     
9. května 1900 (110. výročí)
se v Praze narodil český lékař, internista-kardiolog, František Herles, zakladatel české elektrokardiografie a elektrokardiologie.
Zemřel 6. 3. 1991.

  Český biografický slovník XX. století
     
9. května 1930 (80. výročí)
v Praze zemřel český houslista Bohuslav Lhotský, zakladatel Ševčíkova kvarteta.
Narodil se 14. 1. 1879.

  http://www.libochovice.cz/
     
9.(10.) května 1970 (40. výročí)
bylo zahájeno vysílání druhého programu ČST.
10. 5. 1970 bylo zahájeno televizní vysílání z areálu ČST na Kavčích horách, vybudovaného v letech 1962 - 1975.
1. 5. 1953 zahájila Československá televize z Ústředního televizního studia v Měšťanské besedě ve Vladislavově ulici zkušební provoz a do provozu byl uveden televizní vysílač na Petříně. Pravidelné vysílání začalo 25. 2. 1954. Postupně vznikala studia Ostrava (1955), Bratislava (1956), Brno (1961) a Košice (1962). ČST byla zakládajícím členem Intervize, spolupracovala s Eurovizí. Pořádala televizní festival Zlatá Praha.
9. 5. 1973 zahájila ČST pravidelné barevné vysílání.
4. 9. 1990 došlo ke změně koncepce a federálním programem byl pouze 1. program pod názvem F1. Dosavadní 2. program se rozdělil na český okruh ČTV a slovenský S1.
14. 5. 1990 začal vysílat třetí český program OK, na Slovensku od 6. 6. 1991 podobný program TA3 na okruhu dříve blokovaném sovětským vysíláním. K 1. 7. 1991 zřídila Slovenská národní Rada svým zákonem Slovenskou televizi. 30. 10. 1991 schválilo Federální shromáždění ČSFR Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který rozlišil dvě kategorie vysílatelů: veřejnoprávní a soukromé (komerční). 4. 2. 1994 na frekvenci programu ČT2 zahájila vysílání soukromá televize TV NOVA.
Československá televize zanikla k 31. 12. 1992 s rozdělením československé federace. Česká televize (ČT) byla zřízena zákonem České národní rady k 1. 1. 1992 a zákonem č. 36/1993 zajištěn převod majetku a autorských práv z Československé televize na Českou televizi. Archiv ČT je členem Mezinárodní organizace televizních archívů, od 1992 je ČT členem Evropské vysílací unie, od 1994 členem Evropského sdružení šiřitelů digitálnícho obrazového signálu DVB.
Knihovna AV ČR - Kalendárium Květen 2003 (www.lib.cas.cz)

  www.quido.cz
Knihovna AV ČR
Lípa č. 1/2010
     
10. května 1900 (110. výročí)
se v obci Přívozec narodil český novinář, právník a redaktor Lidových novin Zdeněk Bořek Dohalský, účastník protinacistického odboje.
Spolu s bratry Antonínem a Františkem pocházel i Zdeněk z proslulého a vlasteneckého šlechtického rodu Bořků Dohalských. Působil jako redaktor Lidových novin a byl přesvědčeným demokratem, stoupencem Masarykových ideálů humanity a státní ideje československé. O jeho novinářských schopnostech svědčí i fakt, že si ho velice vážil E. Bass. Dohalského statě z období ohrožení Československa hitlerovským Německem pak patří k tomu nejlepšímu, co na tomto poli česká žurnalistika přinesla.
Dohalský zároveň náležel mezi nejbližší spolupracovníky prezidenta Beneše, kteří s ním po Mnichovu 1938 projednávali v Sezimově Ústí další taktiku. Souhlasil i s jeho názorem, že Mnichov je jen počátkem nové velké války, kterou Německo nakonec prohraje. Hned po okupaci se zapojil do odboje a sehrál v něm nezanedbatelnou roli. Byl ve spojení jak s Politickým ústředím (PÚ), tak s Ústředním vedením odboje domácího (ÚVOD) a jako zvláštní "pověřenec" E. Beneše udržoval kontakt se špičkami protektorátní vlády - státním prezidentem E. Háchou a předsedou vlády A. Eliášem. Získané informace předával V. Krajinovi, který depeše zasílal do Londýna přímo na zpravodajské oddělení F. Moravce.
Po jmenování R. Heydricha zastupujícím říšským protektorem a jeho příchodu do Prahy Dohalského odbojová činnost skončila. Po vyhlášení stanného práva a zatčení generála Eliáše zatklo gestapo i jeho (21. října 1941) a až do roku 1945 byl uvězněn na Pankráci. Krátce před koncem války byl na příkaz samotného Himmlera převezen do Malé pevnosti v Terezíně, kde byl mučen a zastřelen.
Jeho bratr Antonín, kancléř pražského arcibiskupství, byl gestapem zatčen 5. června 1942 a umučen 3. září téhož roku v Osvětimi. Další bratr František přežil útrapy koncentračního tábora v Dachau a po válce - do roku 1948 - působil jako vyslanec v Rakousku. Jeho jediný syn Jiří byl po únoru 1948 zatčen a uvězněn. I když po vzniku Československa byly veškeré šlechtické tituly a výsady zrušeny - a rod Bořků Dohalských ve svém upřímně demokratickém cítění se s tím ztotožnil - nikdo jim nemůže upřít, že to byli skuteční aristokraté ducha i cti.
Zemřel 7. 2. 1945 v Terezíně (popraven).
DOHALSKÝ Zdeněk Bořek (www.libri.cz)

  http://ona.idnes.cz/ z 26. března 2010 Jak žijí princezny…
www.libri.cz
     
10. května 1910 (100. výročí)
se narodil český malíř, grafik a ilustrátor Antonín Strnadel.
Zemřel 31. 10. 1975.

  Lípa č. 1/2010
     
10. května 1920 (90. výročí)
se v Čáslavi narodil český scénograf, architekt a pedagog profesor Josef Svoboda.
Jako výtvarník s divadlem spolupracuje J. Svoboda už od roku 1943 (Divadlo ve Smetanově muzeu). Po třech letech v Divadle 5. května (1945-48) se stal scénografem Národního divadla (ND) v Praze, v jehož svazku je dodnes. Od roku 1973 je také nepřetržitě uměleckým šéfem Laterny magiky. Spolupracoval s předními domácími operními a činoherními režiséry (A. Radok, V. Kašlík, O. Krejča). Přispěl k modernizaci jevištní mašinérie, nejen ND, řadou technických vynálezů a objevů. Ve snaze dosáhnout odpovídajícího dramatického prostoru mu není cizí využití jakéhokoliv podnětu z jiných oblastí lidské činnosti (laser, holografie, hi-fi audiovideotechnika atd.) Základem jeho scénografické práce je však vždy herec-člověk. Jeho měřítku přizpůsobuje a podřizuje veškerou techniku jeviště. Jako architekt buduje prostor, používá k tomu různých prostředků, ryze architektonických (Sofoklés: Oidipús vladař), světelných (Tyl: Drahomíra a její synové), dynamických (Shakespeare: Romeo a Julie), polyekranových (Topol: Jejich den) a kombinuje je s cílem dosažení nejúplnějšího účinku ve vystižení toku dramatického času a proměn dramatického prostoru. Uskutečnění jeho vizí napomáhá technický a vědecký rozvoj a možnost aplikovat ho na práci v divadle. Podílel se spolu s A. Radokem na zrodu uměleckého systému polyekranu, Laterny magiky, čs. expozic na světových výstavách Expo 58 v Bruselu a Expo 68 v Montrealu a na dalších zahraničních výstavách. Je stále zván ke spolupráci se zahraničními scénami. Uspořádal řadu výstav vlastních prací po celém světě. Je řádným profesorem architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a nositelem řady zahraničních vyznamenání a čestných doktorátů. Od roku 1977 je rytířem Řádu umění a literatury, udělovaného francouzským ministrem kultury. Po roce 1989 byl v tisku označen za agenta StB, ale soud jej tohoto nařčení (jako řadu dalších na základě nedostatečnosti důkazů) zprostil.
Svobodova scénografie je pokračováním české meziválečné vyspělé scénografické tvorby reprezentované dílem V. Hofmana a F. Tröstra a syntetizuje ve své tvorbě objevy umění i techniky, zkušenosti svých předchůdců i vlastní poznatky s cílem prosadit scénografii jako samostatnou disciplínu, jež je schopna anticipovat vývoj výtvarného umění.
SVOBODA Josef (www.libri.cz)

  www.libri.cz
     
10. května 1940 (70. výročí)
byl zahájen útok německých vojsk proti Belgii, Holandsku a Lucembursku a severní Francii (operace Fall Gelb).

  Lípa č. 1/2010
     
10. května 1960 (50. výročí)
americká ponorka Nautilus dokončila první plavbu pod hladinou moře kolem světa.

  www.iabc.cz
     
10. května 1980 (30. výročí)
zemřel v Katovicích v Praze český herec Jan Pivec.
V roce 1907 se majiteli malého nožířství na pražských Vinohradech Janu Pivcovi a jeho ženě Františce narodil synek. Po tatínkovi zdědil jméno a lásku k divadlu. Se jménem maminka souhlasila, divadlo se jí moc nezamlouvalo.
„Moje milá maminka chtěla, abych byl inženýrem…“ Jan Pivec se nakonec hercem přece jen stal. K radosti všech českých paní a dívek, které čekávaly na jeho podpis u zadního vchodu Národního divadla po představení a plnily sály biografů.
K herecké kariéře Janu Pivcovi pomohl tatínek, který maminku přesvědčil, aby na sen o synkovi inženýrovi zapomněla. Deskriptivní geometrie pro něho byla španělskou vesnicí. Vypomáhat rodině ale Jeník musel. Přes den pracoval v papírnické firmě jako účetní a vytoužené divadlo hrál po večerech. Nakonec k němu utekl. Pár let se toulal s kočovnými společnostmi, pak se přihlásil ke zkouškám na operní oddělení Státní konzervatoře v Praze. Byl přijat. Na dramatické oddělení. První angažmá po absolutoriu získal ve Slovenském Národním divadle v Bratislavě. Tam ho objevil Karel Hugo Hilar a v roce 1934 se sedmadvacetiletý Jan Pivec stal členem Národního divadla v Praze. A filmaři objevili milovníka.
Velký milovník českého filmu byl až do jednapadesáti let starý mládenec a žil s matkou. Pak potkal svou ženu Věru. Kde jinde než v Národním divadle. Pracovala tam jako účetní. I v soukromí prý někdy býval popudlivý a nerudný. Nesnášel odpor, nesnášel zesměšňování a v herecké profesi už vůbec ne. Když hrál on, hrál naplno. Možná sám sebe.
Když před třiceti lety odešel do hereckého nebe, jeho přítel Miroslav Horníček napsal: „Řekli mi, že zemřel Jan Pivec. Bylo to stejné, jako by mi řekli, že přes noc zmizela hora Říp, anebo že Vltava už neprotéká Čechami. Přijal jsem tuto zprávu, ale dodnes ji odmítám jako fakt.“ Není sám.
Pivcova cesta do Národního divadla v Praze trvala od roku 1926 plných osm let a vedla přes cestující společnosti, konzervatoř a Slovenské národní divadlo (1930-34). Režisér K. H. Hilar Pivce angažoval pro jeho živelné, emotivní herectví plné komediálnosti a osobitého humoru. V ND začal hrát milovníky, které naplnil nekomplikovanou vitalitou, kamarádstvím (Beneš, Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, 1940; Vítek, Klicpera: Zlý jelen, 1942). Poté přešel k charakterním rolím. Hrál sluhy komicky nahlouplé (Harpax, Plautus: Lišák Pseudolus, 1942) nebo mrštně veselé (Truffaldino, Goldoni: Sluha dvou pánů, 1950). Vedle těchto v podstatě lidových typů dokázal i skvěle zahrát postavy šířící zlo pod maskou lidové bodrosti (Mefisto, Goethe: Faust, 1939; Jago, Shakespeare: Othello, 1951). Hlavní rysy obou povahových typů sloučil ve svém vrcholném výkonu - v roli rytíře Jana Falstaffa (Shakespeare: Veselé paničky windsorské, 1962), jenž byl v Pivcově podání směšný, ješitný, zlomyslný, ale i politováníhodný a zranitelný člověk. Přestože mnohdy jeho projev působil dojmem improvizovanosti, byl vždy promyšlený a pevně fixovaný. Pivcův sytý, hutný baryton byl schopný mnoha nuancí. Výrazným charakterizačním prostředkem byl i Pivcův nakažlivý smích, hra očí a bohatá mimika obličeje.
Ve filmu hrál zprvu ve společenských komediích (Muži nestárnou, Minulost Jany Kosinové), poté v historických filmech (Filosofská historie, Rozina sebranec, Jan Žižka). Příklad svého zralého herectví podal po boku J. Šejbalové v televizním filmu o hašteřivých, ale milujících se starých lidech Láska jako trám.
Narodil se 19. 5. 1907 v Praze.
PIVEC Jan (www.libri.cz)
10. květen 1980 – † Jan Pivec (* 19. 5. 1907)
10. květen 1980 – † Jan Pivec (* 19. 5. 1907)
  Kalendárium ČT1
www.libri.cz
Lípa č. 1/2010
     
11.(12.) května 1720 (290. výročí)
se narodil německý důstojník baron Karl Friedrich von Münchhausen, známý svými neuvěřitelnými vojenskými, loveckými a jinými historkami.
Časem mu byly připsány ještě další dobrodružné příhody. U nás je znám pod jménem baron Prášil.
Zemřel 22. 2. 1797.

  Rok do kapsy
www.iabc.cz
     
11. května 1860 (150. výročí)
Garibaldi přistál v Marsale na Sicílii, aby vedl boj proti neapolskému vojsku.

  Lípa č. 1/2010
     
11. května 1870 (140. výročí)
se v Úhonicích na Kladensku narodil český pedagog Otakar Kádner.
Zabýval se zprvu logikou, později experimentální psychologií a pedagogikou. Byl odpůrcem naturalistického determismu. Prosazoval pedagogiku jako samostatnou vědu na základě psychologie.
Zemřel 6. 5. 1936.

  Český biografický slovník XX. století
     
11. května 1930 (80. výročí)
se v Praze narodila česká prozaička, filmová a televizní scénáristka, signatářka Charty 77, Eva Kantůrková.
Eva Kantůrková pochází z rodiny komunistického novináře Jiřího Síly a spisovatelky Bohumily Sílové. Po studiích na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde prošla horlivou svazáckou érou (absolvovala 1956), pracovala v Praze jako funkcionářka v aparátu Svazu mládeže (1956-58) a poté do roku 1967 v Čs. ústředí knižní kultury. Od roku 1967 se věnovala psaní, v roce 1968 pracovala na několika filmových scénářích, z nichž jen jeden, adaptace jejího románu Smuteční slavnost (režisér Zdeněk Sirový), byl v roce 1968 realizován - ovšem promítán mohl být až po roce 1989.
Knižním debutem Kantůrkové byla sbírka psychologických povídek Jen si tak maličko povyskočit (1966). Román Smuteční slavnost z roku 1967 je baladickým příběhem zarámovaným do tématu násilné kolektivizace v 50. letech. Další dva romány psané v 60. letech (Nulový bod a Pozůstalost pana Ábela) již nemohly v Praze vyjít. V 70. a 80. letech nesměla publikovat a její prózy vycházely v ineditní edici nebo v zahraničí.
Pokusem vyrovnat se s tou fází života, která byla spojena s vírou v komunistickou ideologii, je román Černá hvězda (Kolín nad Rýnem, 1982), v němž Kantůrková zpodobnila postavu levicového novináře prožívajícího okamžik deziluze a rozpadu hodnot. V 70. letech také vznikal ambiciózní román Pán věže (samizdat 1979), inspirovaný evangelickým příběhem Ježíše Krista. Podobně ojedinělým projektem je obsáhlá románová studie Jan Hus: příspěvek k národní identitě (samizdat 1986).
Kantůrková se zvláště po podpisu Charty 77 výrazně - i se svým manželem, televizním novinářem Jiřím Kantůrkem - angažovala v disidentském hnutí. V červnu 1981 byla v souvislosti s tzv. aférou francouzského kamiónu vezoucího české knihy zatčena a téměř rok strávila v ruzyňském vězení. Literárním výtěžkem této zkušenosti se stala zřejmě nejznámější Kantůrkové kniha Přítelkyně z domu smutku (Kolín, 1984), podle níž byl v roce 1993 natočen televizní seriál. V roce 1985 byla mluvčí Charty 77.
Po listopadu 1989 vykonávala za Občanské fórum jedno volební období funkci poslankyně v České národní radě. Toto období ztvárnila v knize Památník (1994). Po M. Jungmannovi stanula na jaře 1994 v čele Obce spisovatelů.
KANTŮRKOVÁ Eva (www.libri.cz)

  Český biografický slovník XX. století
www.libri.cz
     
12. května 1820 (190. výročí)
se v Praze narodil český malíř a kreslíř, zakladatel a klasik českého novodobého umění Josef Mánes.
Jeden z největších evropských umělců své doby, pro nás navíc malíř bytostně národní. Umělec, ke kterému se bez výjimky hlásily všechny generace výtvarníků moderního českého umění.
Josef Mánes pocházel z rozvětvené malířské rodiny. K významným umělcům patřil jeho otec Antonín, strýc Václav, mladší bratr Quido i sestra Amálie. Základy získal u svého otce, ve studiích pak pokračoval na pražské Akademii u profesora Tkadlíka. Roku 1844 odjel Mánes do Mnichova, tehdy významného centra evropského malířství, a setrval tu takřka tři roky bez jakékoli hmotné podpory z domova.
Po návratu byly životní osudy umělce po dvě desítiletí spojeny s přízní hraběte Bedřicha Sylva-Tarouca, na jehož zámku Čechy pod Kosířem na Hané po dlouhá období pobýval. Odtud také podnikal své národopisné poutě po Moravě, Slovensku i Polsku, kde čerpal inspiraci v lidových krojích a slovanském koloritu.
Živě se účastnil národního společenského dění jako činitel Umělecké besedy, navrhl sokolský kroj a prapory pro pražský Sokol a četné zpěvácké i čtenářské vlastenecké spolky.
Z Mánesova díla nelze opomenout ilustrace k Rukopisům, výtvarnou výzdobu staroměstského orloje a snad nejslavnější jeho portrét Josefína z roku 1855.
Roku 1867 se Mánes vypravil do Ruska, o tři roky později pak i do vytoužené Itálie. Postupující duševní choroba malířova však tuto cestu zabarvila již tragicky.
Mánesovi současníci přijímali jeho dílo chladně a s nepochopením. To mělo samozřejmě tíživý dopad i na jeho hmotnou situaci. A přece dosáhl Mánes ve výtvarném umění stejných výšin jako ostatní buditelé v jiných oblastech vědy a kultury.
Význam osobnosti Josefa Mánesa pro české malířství je nedocenitelný. Překlenul svou tvůrčí silou obrovskou propast času - vždyť posledními českými malíři evropského formátu před ním byli barokní mistři Škréta a Brandl - a uvedl české výtvarné umění opět na přední místo.
Jeho dílo významně ovlivnilo rozvoj české malby; v duchu romantismu zformoval klasický ideál slovanského hrdiny a národní minulosti. Zároveň předjímal vývoj moderního realismu.
Zemřel 9. 12. 1871 v Praze.
MÁNES Josef (www.libri.cz)

  Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot, díl 3.
www.quido.cz
www.libri.cz
Lípa č. 1/2010
     
12. května 1850 (160. výročí)
se v Hudlicích narodil český novinář Petr Cingr.
Pocházel z jedné z nejchudších rodin. Číst a psát se naučil na vojně. Ve své roli socialisty, odborového předáka a novináře prošel téměř celými Čechami, neboť z důvodu svého politického smýšlení neustále ztrácel zaměstnání. Dlouhá léta působil v řadě odborových funkcí na Teplicku a Duchcovsku. Koncem 19. století odchází na Ostravsko. Na sklonku života se stal poslancem revolučního národního shromáždění.
Zemřel 4. 11. 1920.

  P. Koukal: Hudlický; Revue Teplice, č. 6, rok 1980, s. 17.
     
12. května 1860 (150. výročí)
zemřel anglický architekt Charles Barry, autor novogotické přestavby parlamentu v Londýně.
Narodil se 23. 5. 1795.

  Lípa č. 1/2010
     
12. května 1930 (80. výročí)
v Praze zemřel Josef Štolba; autor veseloher, frašek a dramat, povídek, humoresek a cestopisů, překladatel z francouzštiny, španělštiny a angličtiny a publicista.
Narodil se 3. 5. 1846.

  Lexikon české literatury osobnosti, díla, instituce, část 4/1
     
13. května 1840 (170. výročí)
se v Nimes narodil francouzský spisovatel, prozaik a dramatik Alphonse Daudet, čelný představitel naturalismu a autor divadelních her.
Narodil se v rodině obchodníka s hedvábím. Po nepokojích roku 1848 přestal obchod jeho otce prosperovat a roku 1849 se rodina přestěhovala do Lyonu. Již v průběhu studia na gymnáziu projevoval Alphonse Daudet intenzivní zájem o literaturu – svůj první (nedochovaný) román napsal v roce 1855. Po maturitě roku 1856 byl nucen z důvodu nedostatku finančních prostředků pro další studium nastoupit jako pomocný učitel v Ales. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu pro nešťastnou lásku jej rodiče poslali za starším bratrem Ernestem do Paříže kde Alphonse Daudet ihned nastoupil dráhu spisovatele. Kromě svého pařížského bytu pobýval často i v blízkém Champrosay kde brzy zakoupil dům. Od roku 1860 pracoval také jako sekretář knížete z Morny, a to až do jeho smrti v r. 1865; poté se už věnoval výlučně tvůrčí činnosti. 23. ledna 1867 se oženil s Julií Allard, s níž pak prožil mnoho let šťastného manželství a rostoucí literární slávy.
Od roku 1880 trpěl Daudet postupně čím dál více neznámou a nevyléčitelnou nemocí míchy. Přes opakované ozdravné pobyty v Alpách se jeho zdravotní stav dále zhoršoval a během 90. let 19. století jeho literární aktivita postupně slábla. Zemřel náhle na zástavu srdce 16. prosince 1897.
Po prvních literárních a společenských úspěších se stal tajemníkem významného soudobého politika vévody de Morny, což mu umožnilo plně se věnovat literatuře. Poslední léta života mu ztrpčovala těžká nervová choroba.
Zemřel 15.(16.) 12. 1897 v Paříži (Champrosay).
Alphonse Daudet (Wikipedia)
Alphonse Daudet: Tartarin de Tarascon / Tartarin z Tarasconu (knihy.cpress.cz)
Alphonse Daudet
Alphonse Daudet
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Lípa č. 1/2010
     
13. května 1930 (80. výročí)
v Lysakeru (Oslo) zemřel norský polární badatel, průzkumník, cestovatel a oceánograf, vědec a diplomat, od roku 1897 univerzitní profesor, Fridtjof Nansen.
Zkoumal polární oblasti. Po 1. světové válce si získal velké zásluhy za to, že se zastával utlačovaných národů.
Od mládí se věnoval sportu, v 17 letech se stal mistrem v běžeckém lyžování. Přírodní vědy studoval na univerzitě v Oslu, první polární zkušenosti získal jako student zoologie na tuleňářské lodi, s níž zamrzl v Dánském průlivu. Po návratu pracoval jako laborant v begenském přírodovědeckém muzeu, kde také psal své první vědecké práce. Zoologické znalosti si odjel prohloubit v roce 1886 do italské Pavie a Neapole. Dlouhodobě se však zajímal o výzkum polárních oblastí. Připravoval zejména přechod Grónska na lyžích, neboť v průzkumu největšího ostrova na světě do té doby nikdo neuspěl. Nansen se rozhodl přejít jižní část Grónska od západu k východu. Výprava čtyř Norů (mezi nimi i O. Sverdrup) a dvou Laponců se v červenci vylodila na východním pobřeží a po 560 km dlouhém a 40 dnů trvajícím pochodu na lyžích vyčerpána dorazila k západogrónskému fjordu. Nansen dojel do 100 km vzdáleného Godthábu na kajaku pro pomoc. Přechodem výprava vyvrátila domněnku o bezledném vnitrozemí ostrova. 1893–96 podnikl na lodi Fram plavbu Sev. ledovým oceánem. 1895 se neúspěšně pokusil dosáhnout sev. pólu se psím spřežením. V roce 1905, když došlo k rozdělení Švédska a Norska, využil Nansen svého diplomatického talentu a prestiže k tomu, aby zajistil uznání Norska na mezinárodní úrovni. V roce 1920, kdy bylo vytvořeno Společenství národů, se svět ještě nevzpamatoval z následků první světové války a politických a sociálních nepokojů, které ji následovaly. Nansen viděl v této nové světové organizaci možnost nastolení míru a práce na rekonstrukci zdevastované Evropy. V průběhu následujících tří let převzal odpovědnost za čtyři humanitární akce. Prvně, pod hlavičkou Společenství národů, zorganizoval návrat půl miliónu válečných zajatců z 26 zemí, hlavně z jihovýchodní Evropy a SSSR. Po zničujícím hladomoru, který zasáhl SSSR během zimy roku 1921, Mezinárodní výbor Červeného kříže a vlády mnoha zemí Nansena požádaly, aby dohlížel na realizaci programu pomoci přibližně 30 miliónům mužů, žen a dětí, kterým hrozilo, že zemřou hlady. V červnu roku 1921 ho Společnost národů pověřila vedením vysokého komisariátu pro uprchlíky. Tuto funkci pak vykonával až do své smrti. Jedním ze základních problémů, se kterými se uprchlíci a osoby na útěku setkávali, byla absence mezinárodně uznávaných dokladů totožnosti. Nový Vysoký komisař proto v roce 1922 představil tzv. "Nansenův pas", který byl předchůdcem současného uprchlického pasu. Byl to zvláštní dokument pro identifikaci osob bez státní příslušnosti, který byl respektován více než padesáti státy. Nansen výrazně ovlivnil zásady zacházení s uprchlíky a přispěl k formování pojmů repatriace, vysídlení, emigrace nebo integrace běženců. V roce 1922 za svoji práci pro uprchlíky a osoby na útěku obdržel Nobelovu cenu míru.
Narodil se 10. 10. 1861 ve Store-Froen.
Knihovna AV ČR - Kalendárium Květen 2006 - Nansen Fridtjof (www.lib.cas.cz)
Fridtjof Nansen (Wikipedia)
Fridtjof Nansen (www.noramb.cz)
Nansenův pas
Nansenův pas
  Slovník severských spisovatelů
Knihovna AV ČR
     
13. května 2000 (10. výročí)
v Praze zemřela česká lyrická básnířka a překladatelka, Jarmila Urbánková, provdaná Galandauerová.
Otec byl evangelickým farářem, syn Jan Galandauer (* 1936) je historikem. První dvě třídy gymnázia vychodila Urbánková v Třebíči, další v Přerově (maturita 1930). Roku 1935 vystudovala češtinu a angličtinu na FF v Brně, kde žila i následující léta. Po zatčení manžela, komunisty Maxe Galandauera (sňatek 1936, zahynul 1943 v koncentračním táboře Buchenwald), nejprve Urbánková krátce učila na soukromé obchodní škole Josefy Chleborádové v Brně a poté se živila překládáním. Roku 1948 se přestěhovala do Prahy, kde nastoupila do odboru pro kulturní styky angloamerického oddělení ministerstva informací. V letech 1951–1953 zde pracovala v publikačním oddělení, poté byla dva roky redaktorkou Státního nakladatelství dětské knihy, 1955–1957 redaktorkou v Literárních novinách a po jednoleté přestávce pracovala v roce 1959 v Čs. rozhlase (v pořadu Zrcadlo kultury). Od r. 1960 byla spisovatelkou z povolání.
Debutovala r. 1927 básní v Obzoru (Přerov), dále publikovala opět většinou básně v periodikách: Lidové noviny, Rozpravy Aventina, České slovo, Listy pro umění a kritiku, Rudé právo, Nový život, Literární noviny, Tvorba a Večerní Praha (v obou počátkem 60. let také recenze poezie), Obrana lidu, Vlasta, Literární měsíčník aj.
V prvních letech tvorby užívala pseudonymů Jurka Baranáková, Marina Kraftová. Užívala šifer: ju, J.U., u, urb., urb, Urb.
Urbánková knižně debutovala ve 30. letech; již v její druhé básnické sbírce, kterou nejen tématem plynoucího času ovlivnil Josef Hora, se objevuje příznačný rozkyv její melodické poezie mezi dvěma krajními polohami: okouzlením a hořkostí (Větrný čas). Za války psala básně mateřské něhy i úzkosti (Slunečnice) a v motivické jednotě s nimi rovněž pro děti nápadité básně o květinách a rostlinách (Vonička). Souzvuk přírodních dojmů s osobními citovými proměnami a zklidňující harmonizační gesto však charakterizují celou tvorbu Jarmily, především ústřední milostné téma. Tvárnou oproštěnost její poezie do extrému vystupňovaly více méně epické básně z 50. let, do jejichž hrdinek autorka promítala tehdejší politicko-společenský optimismus (K jitřnímu prameni). Objektivizující charakter zůstává vlastní i cestopisným a přírodním motivům v knize sonetů Krůpěje a vrcholí v autorčiných pozdních sbírkách bolestně laděnými portréty starých žen z velkoměstského sídliště (Kotvy a stébla, Ve stínu viklanu). V protikladu k samotě, teskným vzpomínkám a smířenému očekávání smrti se zde vrací opět dětský motiv, tentokrát v podobě lásky k vnoučeti.
Urbánková rovněž překládala verše a prózy z angličtiny, ale také z němčiny a ze slovenštiny (pro děti), za jazykové spolupráce i z dalších jazyků, zejména jihoslovanských.
Psala impresionisticky laděnou poezii, inspirovanou milostnou a mateřskou něhou i úzkostí, přírodními dojmy a posléze též opuštěností a vyrovnaností stáří.
Narodila se 23. 2. 1911 v obci Horní Vilémovice na Třebíčsku.
Jarmila Urbánková (Wikipedia)
Jarmila  URBÁNKOVÁ (www.slovnikceskeliteratury.cz, Přemysl Blažíček)
Jarmila Urbánková (www.spisovatele.cz, Marie Baboráková)
Jarmila Urbánková (Foto Petr Kotyk)
Jarmila Urbánková (Foto Petr Kotyk)
  Český biografický slovník XX. století
     
14. května 1610 (400. výročí)
zemřel v Paříži francouzský král Jindřich IV. Navarský, zakladatel dynastie Bourbonů, syn Jany III. ďAlbert.
Jindřich IV. byl francouzský král v letech 1589 až 1610. Zároveň od roku 1572 (1562) vládl jako Jindřich III. Navarrskému království. Od 1589 vládl oběma zemím v personální unii.
Byl prvním králem z Bourbonské dynastie, která pak ve Francii vládla až do roku 1830 (resp. skrze poboční linii Bourbon-Orléans do roku 1848).
Vyrůstal v hugenotském prostředí, od roku 1569 se stal vůdcem hugenotů. V období dočasného smíru mezi katolíky a hugenoty byl zasnouben s Markétou z Valois, sestrou francouzského krále. Po jejich svatbě došlo k hromadnému vraždění předních hugenotů shromážděných v Paříži (bartolomějská noc ). Jindřich IV. Navarský byl nucen přestoupit ke katolicismu a byl držen na francouzském dvoře. Roku 1576 uprchl, přestoupení odvolal a v čele hugenotů válčil na jihu Francie.
Podle salického zákona byl od roku 1584 nástupce francouzského trůnu, proti jeho nárokům vystupovali zejména Guisové (Katolická liga) a Španělsko. Po smrti Kateřiny Medicejské uzavřel dohodu s Jindřichem III. a spojil se s ním proti Guisům. Roku 1589 porazil vojska Katolické ligy u Arque-la-Bataille, v roce 1590 u Ivry. Aby docílil všeobecného uznání své královské moci, přestoupil roku 1593 ke katolicismu a roku 1594 byl uznán katolickou Paříží a korunován.
Prosadil náboženskou toleranci, v roce 1598 vydal edikt nantský. Provedl finanční, správní a soudní reformy, podporoval ekonomický rozvoj a koloniální expanzi (roku 1608 byl založen Quebeck v Kanadě).
V roce 1609 se dostal do konfliktu s habsburskou politikou, evropskou válku oddálilo jeho zavraždění katolickým fanatikem.
Narodil se 13. 12. 1553 na zámku Pau (Navarra).
Jindřich IV. Francouzský (Wikipedia)
Jindřich IV. Navarrský (www.cojeco.cz)
Jindřich IV. Navarrský - životopis (www.seminarky.cz, Michal Petrášek)
Jindřich IV. Navarrský
Jindřich IV. Navarrský
  Lípa č. 1/2010
     
14. května 1930 (80. výročí)
se v Šahách narodila slovenská sochařka Klára Patakiová.
Od roku 1978 členka předsednictva ÚV SČSVU, autorka blokových figurativních sousoší se zjednodušenou lyrizující modelací. Monumentální realizace: fontána pro Bardejov a Žiar nad Hronom, plastika pro nemocnici v Košicích, pro areál SAV v Bratislavě.
Študovala na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave v oddelení monumentálneho sochárstva u prof. Jozefa Kostku a prof. Fraňa Štefunku. Do umeleckého života vstupovala s kompozíciami s tematikou mladých dievčat, detí a detských hier. Neskôr sa venovala plošným kompozíciám a využívala kameň, bronz a drevo. K jej významným dielam patrí Pamätník obetiam fašizmu v Nemeckej. Žije a tvorí v Bratislave.
Patakiová Klára (www.cojeco.cz)
Osobnosti regiónu / Patakiová Klára (www.kniznicalevice.sk)
Klára Patakiová
Patakiová Klára
  Lípa č. 1/2010
     
14. května 1930 (80. výročí)
se v Praze narodil český sbormistr Milan Malý.
Po absolutoriu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy vystudoval obor dirigování na Akademii múzických umění. Obor řízení sboru na Hudební fakultě tehdy vyučoval Jan Kühn, který Milana Malého přivedl k Českému pěveckému sboru. Odtud vedla přímá cesta do Národního divadla, kde začal pracovat jako sbormistr opery v roce 1956. Citově nejbližší mu byla česká hudba, především dílo Smetany, Dvořáka, Janáčka, Foerstra, Fibicha a Martinů, ale nesmírně si vážil i kompozic soudobých Jeho vztah k české sborové tvorbě dokládá i pětadvacetiletá činnost v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Jeho sbormistrovské umění je vysoce ceněno i v zahraničí. Třicet let působil jako sbormistr na operních festivalech v Bayreuthu, kde spolupracoval s takovými veličinami, jako jsou J. Levin, D. Barenboim, P. Domingo a další. Ovšem patřil ke generaci, která vždy dávala přednost interpretaci české hudby v českém prostředí. Od svého nástupu do Národního divadla nastudoval sborové party téměř všech operních premiér; zvláště v inscenacích smetanovských, dvořákovských a janáčkovských byl naprosto nezastupitelný. I po svém odchodu do důchodu (k 31.12.2001) pokračoval Milan Malý ve spolupráci s operou Národního divadla až do své smrti.
Zemřel 28. 11. 2004.
Milan Malý (www.narodni-divadlo.cz)
Milan Malý (www.ucps.cz)
Operní sbor Národního divadla v Praze (www.opernisbornd.cz)
Milan Malý
Milan Malý
  Český biografický slovník XX. století
     
14. května 1990 (20. výročí)
vláda ČSFR schválila časový harmonogram hospodářské reformy - postupné transformace ekonomiky do tržního hospodářství.
Vláda projednala časový harmonogram hospodářské reformy a rozhodla o jejím radikálním urychlení (prosazeno stanovisko ministra financí V. Klause, jemuž oponoval především tehdejší místopředseda vlády a zastánce "třetí cesty" V. Komárek); současně mělo dojít k 1. lednu 1991 k uvolnění tvorby cen a k volné vnitřní směnitelnosti československé koruny.
V prosinci 1989 se V8clav Klaus stal československým ministrem financí, nominován OF do vlády Mariána Čalfy.
Pod jeho vedením, zpočátku jako ministra financí, později jako premiéra, proběhla transformace socialistického plánovaného hospodářství k tržní ekonomice. Významnou částí tohoto procesu byla privatizace, největší část státního majetku byla privatizována „kupónovou metodou“ (Klaus je proto někdy označován jako „otec kuponové privatizace“).
F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech / XIII. Od totality k demokracii - 14. května 1990 (www.libri.cz)
Václav Klaus (Wikipedia)
Václav Klaus
Václav Klaus
  Lípa č. 1/2010
     
15. května 1880 (130. výročí)
se v Novém Městě na Moravě narodil český sochař, jeden ze zakladatelů českého moderního sochařství, profesor AVU Jan Štursa.
Zpočátku byl ovlivněn secesním symbolismem. Po roce 1908 se přiklonil ke smyslovému uchopení plného tvaru zralého ženského těla.
Kámen provázel tohoto velkého českého sochaře doslova celý život. Pocházel z Vysočiny, vystudoval kamenickou a sochařskou školu v Hořicích, pracoval jako kameník.
Na Akademii byl jeho učitelem J. Myslbek. Učitelem přísným, pod jehož nesmlouvavou kritikou Štursa většinu svých žákovských prací zničil. Národní obrozenecké myšlenky předchozí generace nenalezly u Štursy už odezvu, vydává se vlastní cestou, hledá nové hodnoty, formuje svůj osobní i umělecký názor. Materiálem je mu nejen kámen a bronz, ale i sádra, vosk.
Na rozdíl od mnoha svých souvěkovců nebylo jeho dílo zpočátku ovlivněno Rodinem. Úmyslně se snažil vymanit z rodinovské mánie mezi českými sochaři a hledal vlastní originální projev pohybující se mezi hranicemi secesního symbolismu a klasicismu, přesto však se s ním musel z vlastních pozic vypořádat. Z doby před 1. světovou válkou pochází celá řada vynikajících plastik (Před koupelí, Melancholické děvče, Sedící Eva, Odpočívající tanečnice ad.) i jeho nejzávažnější monumentální dílo - skupiny Humanita a Práce pro pilony Hlávkova mostu v Praze.
Tragickým mezníkem, se kterým se lidsky i umělecky jen těžce vyrovnával, se pro Štursu stala 1. světová válka. Z krutých osobních zážitků z fronty vykrystalizovalo později jedno z nejvýznamnějších děl moderního českého sochařství - Štursův Raněný.
Štursovo dílo je umělecky souměřitelné s tvorbou jeho velkého učitele Myslbeka. Stejně tak i odkaz Štursův zůstává trvalým vysokým měřítkem hodnot i podnětem pro české sochařství.
Jedna socha ho stála život. Do exotické tanečnice Sulamit Rahu se vášnivě zamiloval. Zasypával ji růžemi tak dlouho, až svolila stát mu modelem. Nezůstalo jen u toho. O pár let později sochař zjistil, že trpí nevyléčitelnou nemocí. Třináct dní před svými pětačtyřicátými narozeninami ve svém ateliéru na Akademii spáchal sebevraždu.
Zemřel 2. 5. 1925 v Praze.
ŠTURSA Jan (www.libri.cz)
Jan Štursa (Wikipedia)
Ecce Homo - Jan Štursa (www.rozhlas.cz, Libor Vykoupil)
Jan Štursa
Jan Štursa
  Kalendárium ČT1
Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot, díl 4.
www.libri.cz
Lípa č. 1/2010
     
15. května 1940 (70. výročí)
se v Liberci narodila česká spisovatelka, textařka a překladatelka Aida Brumovská.
Od roku 1967 publikuje časopisecky povídky, pohádky reportáže a fejetony. Věnuje se překladatelské a textařské činnosti, napsala řadu písňových textů, mimo jiné i pro Evu Olmerovou.
Z díla: Splněné sny, Satan je můj, Když stromy rostly do nebe, Krátký sen o Superstar, Život bez psa - život pod psa.
Aida Brumovská (www.databazeknih.cz)
Aida Brumovská: Láska má jméno Satan (www.pemic.cz)
Aida Brumovská: Krájení snů (www.kosmas.cz)
Aida Brumovská: Láska má jméno Satan
Aida Brumovská: Láska má jméno Satan
  A. Brumovská: Kdo by věřil Leontýně
     
15. května 1960 (50. výročí)
Sovětský svaz vypustil první kosmickou loď typu Vostok na oběžnou dráhu kolem Země.
Program Vostok byl sovětský vesmírný program letů jednomístných kosmických lodí Vostok po oběžné dráze Země. Byl zaměřen na ověřování letových zařízení, prověřování spojení, na lékařský výzkum při postupném prodlužovaní kosmického letu v stavu beztíže. Všech 6 lodí typu Vostok startovalo z kosmodromu Bajkonur. Byl proveden i skupinový let lodí Vostok 3 a Vostok 4, a poté Vostok 5 s lodí Vostok 6.
Samotným pilotovaným letům předcházelo nejméně 5 nepilotovaných testů, které formálně spadaly do programu Sputnik. Data uvádí datum startu.
  • Sputnik 4 (Korabl-Sputnik 1) - 15. května 1960
  • Sputnik 5 (Korabl-Sputnik 2) - 19. září 1960
  • Sputnik 6 (Korabl-Sputnik 3) - 1. prosince 1960
  • Sputnik 9 (Korabl-Sputnik 4) - 9. března 1961

Program Vostok (Wikipedia)
Raketa Vostok, Sojuz, Molnija (mek.kosmo.cz)

Model kosmické lodi Vostok
Model kosmické lodi Vostok
  Lípa č. 1/2010
     
15. května
je Mezinárodní den rodiny, slaví se z rozhodnutí OSN od roku 1993.
V roce 1993 Valné shromáždění OSN rozhodlo, že počínaje rokem 1994 bude každoročně 15. květen vyhrazen Mezinárodnímu dni rodin (Rezoluce 47/237 z 20. září 1993).
Mezinárodní den rodin (www.rodiny.cz, J. Jamborová)
Mezinárodní den rodiny (www.skolapredslav.info)
Mezinárodní den rodin
Mezinárodní den rodin
  www.quido.cz
Lípa č. 1/2010
     
16. května 1850 (160. výročí)
se v Hradci Králové narodil Karel Štípák, původně knihkupec a poté horník na Duchcovsku.
Nechvalně proslul jako udavač v anarchistickém hnutí. V květnu 1885 byl postřelen neznámým pachatelem a tomuto zranění 22. 5. 1885 podlehl.
Duchcov (Wikipedia)
Muzeum města Duchcova (web.telecom.cz)
Duchcov (prapor)
Duchcov (prapor)
  P. Koukal: Vražda udavače; Severočeský deník č. 123 z 27. 5. 1995, s. 9
     
16. května 1870 (140. výročí)
se v obci Mirošov u Rokycan narodil římskokatolický teolog a duchovní, 21. biskup královéhradecký (1921–1931) a 32. arcibiskup pražský (1931–1941) Karel kardinál Kašpar.
Karel Kašpar studoval filosofii a teologii v Římě, kde byl roku 1893 vysvěcen na kněze a stal se doktorem teologie. Po dalším studiu na papežské univerzitě získal roku 1898 doktorát práv.
Po návratu do Čech působil v duchovní správě, roku 1907 se stal kanovníkem kapituly u sv. Víta v Praze, od roku 1920 byl světícím a od roku 1921 sídelním biskupem v Hradci Králové. Po vzniku Československa se účastnil hnutí katolických duchovních požadujících od kurie různé reformy a výsady pro církev v novém státě, ale později se stal důsledným obhájcem kuriální politiky. V listopadu 1931 po odstoupení arcibiskupa Kordače byl jmenován arcibiskupem pražským a roku 1935 byl jako první Čech občanského původu jmenován kardinálem (16. prosince 1935). To výrazně posílilo jeho autoritu i popularitu v církvi.
Jako vysoký církevní hodnostář kladl důraz na otázky pastorační, kázeň kněžstva a sepětí s věřícími. V období Mnichova usiloval o pokojné řešení státní krize a po Mnichovu a okupaci Československa podporoval národně vlastenecké projevy a akce. Po jeho smrti zůstal stolec pražského arcibiskupa neobsazen až do roku 1946, kdy na něj byl jmenován J. Beran.
Zemřel 21. 4. 1941 v Praze, je pochován v svatovítské katedrále.
KAŠPAR Karel (www.libri.cz)
Karel Kašpar (Wikipedia)
Kardinál Karel Kašpar (arcibiskupem 1931-1941) (www.hamelika.cz)
Karel kardinál Kašpar
Karel kardinál Kašpar
  www.libri.cz
     
16. května 1870 (140. výročí)
se v Praze narodil český malíř, krajinář Antonín Slavíček, vůdčí osobnost generace 90. let 19. století a přední představitel českého impresionismu v krajinomalbě, malíř, který za celý svůj život neprodal jediný obraz.
Vyšel z náladového realismu Mařákovy školy, a též navázal na dílo A. Chittussiho.
Na Akademii výtvarných umění studoval u profesora Julia Mařáka krajinomalbu. V jeho obrazech sledujeme vývoj od raného impresionismu až k verismu. Verismus je směr, který vychází ze slova vero, tedy pravdivý. V jeho dílech se objevila hmotnost, barvy se ztlumily a on se snažil vystihnout ducha české krajiny i lidí. „Viděl jsem, jak ti lidé místo potahů orají těžkou kamenitou půdu. To jsou dojmy, které člověku stahují srdce.“
Po návratu do rodné Prahy se věnoval výhradně městským motivům. Od podzimu 1908 začal pracovat na obraze Svatovítské katedrály v Praze, který však již nedokončil, neboť ho postihla celá řada osobních potíží.
Nejdříve onemocněla jeho žena a on byl nucen přerušit práci a odjet s ní na léčení do Dubrovníku. Tam si na skalách zlomil ruku. Když se mu zahojila, odjel s rodinou na pozvání přítele na faru do Německé Rybné v Orlických horách. Při koupání v říčce Zdobnici ho v létě roku 1909 ranila mrtvice a ochrnul na pravou polovinu těla. Jeho temperamentní povaha to neunesla. 1. února následujícího roku dobrovolně ve svých 40 letech ukončil svůj život.
Zemřel 1. 2. 1910 v Praze.
Antonín Slavíček (Wikipedia)
Antonín Slavíček (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Antonín Slavíček (1870-1910) (www.e-architekt.cz, Dominik Herzán)
Antonín Slavíček
Antonín Slavíček
  Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot, díl 4.
Lípa č. 4/2009
Lípa č. 1/2010
Kalendárium ČT1
Viz Kalendárium ČT1 - Únor 2010 (1.2.)
     
16. května 1920 (90. výročí)
v Praze zemřel český učitel, novinář a spisovatel Jan Klecanda.
V letech 1883-1887 působil jako ředitel matiční školy v Teplicích a byl předním aktivistou českého menšinového hnutí v Podkrušnohoří. Jeho povídky a romány, vyznačující se dějovou poutavostí, laskavým humorem i národně výchovnou tendencí, se ve své době těšily značné čtenářské oblibě.
Napsal řadu převážně sentmentálních románů s neskrývanou mravně výchovnou tendencí, které byly ještě ve 20. a 30. Letech oblíbenou lidovou četbou, zejména na venkově. Nejznámější z jeho románů Páter Vojtěch byl dvakrát zfilmován Martinem Fričem (1929 - němý, 1936 - zvukový). Dále byly pro film využity tyto Klecandovy literární předlohy: Adjunkt Vrba, Prach a broky, Starý hřích a Šest mušketýrů.
Narodil se 5. 3. 1855.
Jan Klecanda (www.fdb.cz)
Google knihy - Jan Klecanda (books.google.cz)
Spisy Jana Klecandy (knihynainternetu.cz)
Spisy Jana Klecandy
Spisy Jana Klecandy
  Český biografický slovník XX. století
     
16. května 1940 (70. výročí)
německé vojsko prorazilo Maginotovu linii ve Francii, generál Giraud, velitel 7. francouzské armády, se štábem zajat.
Linie, pojmenovaná podle André Maginota, ministra války v letech 1929–1932, který prosadil její financování, chránila hranice s Belgií, Lucemburskem, Německem, Švýcarskem a Itálií a také některé oblasti ostrova Korsika ve Středozemním moři.
Oproti původním plánům však byly některé úseky vybudovány ve výrazně skromnější podobě, především pokud jde o jejich vybavení dělostřelectvem, což se negativně projevilo při bojích v roce 1940.
Němečtí útočníci prošli slabě bráněným pohořím Vogézy, prorazili přes slabou obranu u belgických hranic, čímž odřízli britské a francouzské jednotky na belgickém území a později úspěšně překročili Rýn, jehož účinnou obranu znemožnilo odsunutí francouzských jednotek na sever. Ty úseky Maginotovy linie, které se svým stavem alespoň blížily plánované podobě, bez výjimky obstály. Dělostřelecké tvrze efektivně bránily své úseky proti útokům, ačkoli ty byly vedeny většinou z týlu, tedy ze směru, kde byla jejich obrana slabší a to za situace, kdy byly téměř všechny polní jednotky a posádky menších objektů odsunuty na sever. Přesto všechny silné pevnostní sektory zůstaly v rukou Francouzů až do kapitulace. V Alpách odrazila opevnění bez problémů všechny italské útoky. Použitá technická řešení se plně osvědčila a objekty prokázaly vynikající odolnost proti těžkým dělům a leteckým pumám. Pokud však nebyla linie chráněna dělostřelectvem v důsledku úsporných opatření při jejich výstavbě a odsunu polního dělostřelectva na jiné úseky, stávaly se osamělé objekty snadno obětí přímé palby protitankových a protiletadlových děl, vedené proti střílnám a pancéřovým zvonům.
17. května 1940 německá vojska obsadila bez boje hlavní město Belgie Brusel.
Německá 4. armáda pronikla k řece Oise v prostoru východně od St. Quentin.
Reorganizace francouzské vlády (premiér Reynaud převzal též funkci ministra války, jeho zástupcem jmenován Pétain, dosavadní vyslanec v Madridu).
Maginotova linie (Wikipedia)
10. května - 22. června 1940 - Bitva o Francii (www.svetvevalce.ic.cz)
1940 / KVĚTEN (www.warshipsww2.eu, Ladislav Kosour)
Dělostřelecký srub B3 tvrze Hochwald. Tři rozměrné střílny byly vyzbrojeny kanóny ráže 75 mm, na stropnici jsou vidět pancéřové zvony.
Dělostřelecký srub B3 tvrze Hochwald. Tři rozměrné střílny byly vyzbrojeny kanóny ráže 75 mm, na stropnici jsou vidět pancéřové zvony.
  Lípa č. 1/2010
     
17. května 1510 (500. výročí)
zemřel ve Florencii italský malíř Sandro Botticelli (vl. jm. Alessandro di Mariano Filipepi), autor kreseb k Dantově Božské komedii a fresek v Sixtinské kapli.
Byl synem koželuha Mariana di Vanni Filipepi, jenž se usadil se svou ženou a šesti dětmi nedaleko kostela d´Ognissanti (Všech svatých) ve Florencii. Přezdívka jednoho z jeho starších bratrů Giovanniho, který našel smysl života ve světě financí, Botticeli (Soudek) se později přenesla na Sandra. Existuje také verze, že jeho přezdívka pochází z italského "battigello" - tedy zlatotepec. Tu pravděpodobně získal během několika let práce ve zlatotepecké dílně svého již zmíněného bratra.
Jeho umělecká dráha začala patrně ve zlatnické dílně jeho bratra Antonia, později byl rodinou svěřen do péče Filippa Lippiho, uznávaného malíře a zběhlého mnicha.
Jako významný umělec získal přátele a mecenáše v nejvýznamnějších florentských rodinách. Pracoval především na zakázku rodu Medicejských. Roku 1481 byl společně s dalším významným florentským malířem Domenicem Ghirlandaiem povolán do Říma, aby se podílel na výzdobě Sixtinské kaple. Roku 1491 byli oba jmenováni do poroty, která měla rozhodnout o zakázce na výstavbu průčelí florentského dómu.
Na konci svého života pracoval zřejmě pod vlivem Savonarolových plamenných kázání výhradně na obrazech s křesťanskými tématy. Sandro Botticelli umřel 17. května 1510 a byl pohřben v kostele d´Ognissanti (Všech svatých). Jeho dílo brzy upadlo v zapomnění. Znovuobjeveno bylo až na konci 19. století.
Své příjmení získal díky pobytu u svého bratra, který byl pro svou enormní tloušťku nazýván "botticelli", to znamená bečka. Poté, co se krátce učil u druhého ze svých bratří, zlatotepce, odešel roku 1465 na dva roky do učení k Filippu Lippimu. Krátce nato pracoval nějaký čas v dílně Andrey del Verrocchia. Od roku 1470 měl Botticelli vlastní dílnu, ve které se učil syn někdejšího učitele, Filippino Lippi.
První doložená Botticelliho malba vznikla v roce 1470 pro Sala della Mercanzeria ve Florencii, pravděpodobně podle návrhu Pollaiuola. Představuje Statečnost a dnes se nachází v galerii Uffizi ve Florencii. Ve stejné době vznikla také, Sacra Conversazione, která je dnes rovněž v galerii Uffizi ve Florencii a na níž měli ještě zřetelný vliv Lippi a Verocchio.
Kolem roku 1477 namaloval Botticelli obraz Primavera, který mu přinesl slávu, a spolu se Zrozením Venuše z roku 1482 ho lze počítat k jeho mistrovským dílům. Oba obrazy se nacházejí ve Florencii v galerii Uffizi a jsou pokládány za vrchol evropského malířství.
Zrození Venuše se během posledních sto let stalo jedním z nejslavnějších pláten světa. Plátnem tak běžným, že je obtížné dívat se na něj z nového hlediska.
Narodil se 1. 3. 1445 ve Florencii.
Knihovna AV ČR - Kalendárium Květen 2002 (www.lib.cas.cz)
Sandro Botticelli (Wikipedia)
Sandro Botticelli (www.artmuseum.cz, Martina Glenn) 
Auportrét – výřez z obrazu Klanění králů
Auportrét – výřez z obrazu Klanění králů
Galerie Uffizi, Florencie
  Knihovna AV ČR
Lípa č. 1/2010
     
17. května 1860 (150. výročí)
se v obci Jasenová narodil slovenský prozaik, publicista, dramatik a překladatel Martin Kukučín.
Kukučín, vlastním jménem MUDr. Matej Bencúr, patří k nejvýznamnějším slovenským realistickým spisovatelům. Prožil neklidný život, když téměř neustále měnil místo svého pobytu. Po absolvování učitelského ústavu se stal učitelem v rodné Jasenové a začal publikovat první povídky. Roku 1884 však odešel do Prahy studovat medicínu. Aktivně se přitom účastnil života slovenského vysokoškolského spolku Detvan. Po absolutoriu se stal jeho prvním působištěm ostrov Drač v Dalmácii, tehdy součást Rakouska-Uherska. Odtud se vydal do Jižní Ameriky, kde se nakonec usadil mezi chorvatskými vystěhovalci v Punte Arenas. Na Slovensko se vrátil krátce roku 1922, ale brzy odešel znovu do Jugoslávie. Roku 1925 podnikl ještě roční cestu do Jižní Ameriky a teprve pak se usadil v lázeňském městečku Lipik, kde po třech letech zemřel. Kukučínova tvorba je bohatá a velmi rozmanitá: psal četné povídky a črty z venkova, črty cestopisné, založil tradici slovenského venkovského románu, psal romány sociální (Mať volá) i historické a divadelní hry. Obohatil slovenskou literaturu jak po stránce žánrové, tak i kompoziční a stylistické. Nejvýznamnějším dílem je román Dom v stráni. Kukučín také první postavil do středu zájmu lidového hrdinu, stojícího dosud na okraji literatury.
Zemřel 21. 5. 1928 Pakrac, Chorvatsko (asi Lipik v Jugoslávii).
KUKUČÍN Martin (www.libri.cz)
Martin Kukučín (Wikipedia)
Martin Kukučín (www.spisovatele.cz, Ilona Baboráková)
Martin Kukučín
Martin Kukučín
  Lípa č. 1/2010
www.libri.cz
     
17. května 1860 (150. výročí)
se v Teplicích narodil český klavírista, patřící k malé skupince posledních žáků Ference Liszta, profesor August Stradal.
Zároveň studoval ve Vídni práva, když F. Liszt zemřel, nastoupil koncertní dráhu klavíristy. Po 1. světové válce opustil Vídeň a usadil se jako učitel hudby v Krásné Lípě. I v tomto období se věnoval vlastní koncertní činnosti.
V Krásné Lípě (u sportovního areálu) je zřízen památník profesora a hudebního skladatele Augusta Stradala (1860 - 1930). Památník tvoří pískovcová plastika představující alegorii piána.
Zemřel 13. 3. 1930 v Krásné Lípě.
Památník Augusta Stradala (www.kamzajit.cz)
August Stradal (Wikipedia, anglicky)
August Stradal short biography (everynote.com)
Památník Augusta Stradala v Krásné Lípě
Památník Augusta Stradala v Krásné Lípě
  Viz Kalendárium Březen 2010 (13.3.)
Revue Teplice č. 12, rok 1981, s. 16; B. Plevka: Kdo byl August Stradal?
     
17. května 1910 (100. výročí)
se v Chrudimi narodil český básník a spisovatel JUDr. Ilja Bart, vlastním jménem Julius Bartošek.
Vystudoval na gymnáziu v Duchcově, kde vznikly jeho první básně a kde začal také publikovat. I později, jako novinář, často navštěvoval severní Čechy. Především v souvislosti s hornickými stávkami. Za 2. světové války byl nějakou dobu vězněn gestapem. Je také autorem několika divadelních her, které byly uváděny na scéně teplického divadla.
Syn středoškolského učitele. Roku 1928 absolvoval gymnázium v Duchcově. V Praze vystudoval práva (JUDr. 1933) a pracoval postupně v několika advokátních kancelářích. Roku 1934 obdržel stipendium k pobytu do SSSR (do r. 1935) odměnou za literární cenu v mezinárodní soutěži proletářských spisovatelů. V letech 1936–1938 byl válečným zpravodajem Rudého práva ve Španělsku; po návratu získal stálé zaměstnání v Živnobance. V letech 1940–1943 byl vězněn, pak totálně nasazen v zemědělství. Po válce působil v kulturním a propagačním oddělení ÚV KSČ, později ve Svazu protifašistických bojovníků, r. 1946 byl na uhelné brigádě, od r. 1947 pracoval v oblastní úřadovně ministerstva kultury a informací v Ústí nad Labem, v letech 1949–1950 v redakci Rudého práva v Praze. Pak se věnoval literatuře, přitom byl r. 1952 zaměstnán v ČTK, v letech 1961–1968 v ústředním výboru Svazu zaměstnanců pro hornictví a energetiku a do jara 1969 v Úřadu pro tisk a informace.
Debutoval r. 1925 ve Studentském časopise; od 30. let publikoval v Levé frontě, Činu, Lidové kultuře, Právu lidu, Rudém právu, Tvorbě, Haló novinách, Kultuře doby aj.; po válce v Novém životě, Práci, Plameni, Literárních novinách aj. Překládal z ruštiny (hlavně sovětskou poezii) a ze španělštiny. Užíval pseudonymu Ilja Hlučák.
Největší část Bartovy tvorby představuje politická poezie (zvláště Písně s náhubkem), která se vyrovnává s aktuální historickou problematikou z hlediska třídního zápasu proletariátu. Tematicky nejzajímavější jsou protimilitaristické básně z meziválečného období a básně reagující na španělskou občanskou válku. Po řečnickém patosu a bojovném optimismu této poezie přišel zlom. V pozdních Bartových verších, počínaje sbírkou Vráska, si autor zčásti podržel důvěřivě dychtivý vztah ke světu, ztlumil jej však pocitem smutku a životního zklamání. Převládla milostná a intimní tematika, ve výrazném protikladu k předchozímu údobí se uplatňuje formální sevřenost a metaforičnost těchto básní. – Bartovy prózy mají dokumentární charakter, ať už jde o knihy vzpomínek, o zpracování zážitků ze Španělska (Kráter se otevírá), či o reportáže.
Zemřel 11. 11. 1973 v Praze.
Ilja  BART (www.slovnikceskeliteratury.cz, Přemysl Blažíček)
Ilja BART (www.knihovna-teplice.cz, Pavel Koukal, Monika Helclová)
Ilja Bart (www.databazeknih.cz)
JUDr. Ilja Bart
JUDr. Ilja Bart
  P. Koukal: Básník severu, Revue Teplice č. 5, rok 1980, s. 23
     
17. května 1950 (60. výročí)
se v Praze narodila česká překladatelka z portugalštiny a francouzštiny, vysokoškolská pedagožka PhDr. Marie Havlíková.
Do 1987 publikovala překlady pod příjmením Adámková. Středoškolská studia absolvovala částečně v Belgii (navštěvovala lyceum v Bruselu), maturovala r. 1969 na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze. V letech 1970-75 studovala portugalštinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy; roku 1987 získala titul PhDr. V letech 1976-78 pracovala jako překladatelka v zahraničním oddělení Ústavu sociálního lékařství a organizace zdravotnictví v Praze, 1978-83 byla překladatelkou a tlumočnicí ve svobodném povolání, 1983-93 vyučovala (zejména portugalštinu) v centru postgraduální jazykové výuky (JASPEX) na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1993 přešla na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vyučovala francouzskou fonetiku a od r. 1995 se věnuje výuce portugalské a brazilské literatury. Publikuje články a studie o portugalské literatuře, je autorkou a spoluautorkou učebních textů. Těžiště její překladatelské práce tvoří překlady portugalské a brazilské beletrie, přeložila také několik brazilských filmů (Barva tvého osudu, 1990, Tigipió, 1991, Byl chutný, ten můj Francouz, 1994). Odborné texty překládá z portugalštiny a z francouzštiny do češtiny i z češtiny do portugalštiny.
Havlíková Marie (www.obecprekladatelu.cz)
Marie Havlíková, Carlos Alves: Portugalština pro samouky (www.kosmas.cz/knihy)
Portugalské centrum Praha (www.institutocamoes-praga.cz)
Portugalské pohádky a pověsti (Přeložila Marie Havlíková)
Portugalské pohádky a pověsti (Přeložila Marie Havlíková)
  http://www.obecprekladatelu.cz/H/
     
17. května 1970 (40. výročí)
začala plavba lodi Ra II.
V 60. letech minulého století zaujaly norského mořeplavce a etnografa Thora Heyerdahla archeologické objevy na New Foundlandu. Dokazovaly, že na severu Ameriky kdysi pobývali Vikingové. Napadlo ho, že podobně dlouhé plavby mohly absolvovat i starověké středomořské národy, například Féničané. A rozhodl se to vyzkoušet.
Fénické lodi byly vyrobeny z papyru neboli šáchoru. A tak Heyerdahl vyhledal stavitele schopné tradiční metodou vyrobit papyrové plavidlo. Byli to Egypťané od Čadského jezera. Člun, který mu postavili, dostal na počest egyptského boha Slunce jméno Ra. Loď však Heyerdahlova očekávání nenaplnila. Po padesáti čtyřech dnech plavby v nevídaně bouřlivém oceánu se poškodilo kormidlo a posádka se musela vzdát. Pro Heyerdahla to ale neznamenalo konec. V následujícím roce mu jihoameričtí indiáni postavili novou loď. Tentokrát katamaran. Ra II vyplula 17. května 1970 z Maroka. 12. července přistála u břehů Barbadosu. Během sedmapadesáti vzrušujících dnů, kdy se potápěla záď lodi, Ra II překonala vzdálenost 6 100 kilometrů.
Přestože se jeho teoriím mnozí posmívali a říkali, že je blázen, nakonec se smál Thor Heyerdahl. Prokázal, že pradávné spojení mezi „starým“ a Novým světem bylo možné. Kdysi řekl: „Když jste o něčem přesvědčeni, nesmíte se nechat odradit, i když je celý svět proti vám.“ Věčný hledač a dobrodruh znovu uspěl.
Na lodi Ra přes Atlantik (relax.lidovky.cz, Markéta Jirková)
Kdo skutečně objevil Ameriku? (www.frohlich.eu)
17. květen 1970 – začala plavba lodi Ra II
17. květen 1970 – začala plavba lodi Ra II
  Kalendárium ČT1
     
17. května
je Světový den telekomunikací a informační společnosti (OSN).
17. 5. Světový den telekomunikací.
Slaví se na výročí založení Mezinárodního poradního výboru pro telegrafii a telefonii roku 1865 (roku 1993 byla založena Mezinárodní telekomunikační unie jako nástupce), slaví se od roku 1965 z rozhodnutí Mezinárodní telekomunikační unie (ITU).
17. 5. Světový den informační společnosti. Tento den byl vyhlášen Valným shromážděním OSN v březnu 2006. Cílem je zvýšit povědomí o možnostech a výhodách, které ekonomikám a společnostem přináší využívání internetu a dalších komunikačních technologií.
17. 5. Mezinárodní den boje proti homofobii. Vznik tohoto významného dnu inicioval francouzský akademik a aktivista Luis-Georges Tin. Lidé poprvé slavili tento den roku 2003 jen v Kanadě, o dva roky později (2005) si ho připomínali lidé ve 40 zemích světa. Až roku 2008 se u nás uskutečnil v rámci tohoto dne Běh proti homofobii. Od roku 2009 se používá i název Mezinárodní den proti homofobii a transfobii (transfobie je strach či nepřátelství vůči transsexuálům či bisexuálům). A proč zrovna 17. 5.? Tohoto dne byla homosexualita vyškrtnuta z Mezinárodní klasifikace nemocí WHO (Světové zdravotnické organizace).
17. květen 2005 - Světový den telekomunikací (www.telefonie.cz)
Významné dny v měsíci květnu (www.kromeriz.cz)
Co slavíme v květnu / 17.5. (www.vasedeti.cz)
17 May, World Telecommunication and Information Society Day
17 May, World Telecommunication and Information Society Day
  www.quido.cz
       
18. (6.) května 1800 (210. výročí)
zemřel v Petrohradě slavný ruský vojevůdce a vojenský teoretik Alexander Vasiljevič Suvorov.
Proslavil se především svým přechodem Alp.
Alexandr Vasiljevič Suvorov, ruský maršál, vítěz na polskými, tureckými a francouzskými vojsky i nad povstalci ve vlastní zemi, přichází na svět buď v Moskvě nebo ve východním Finsku někdy v letech 1725 až 1730 (nejpravděpodobněji v roce 1729).
Údaje o Suvorovově dětství a mládí jsou skoupé – ví se ale, že jako dítě je Suvorov často nemocný a že ve věku třinácti let vstupuje do ruské armády, kde až do roku 1754 slouží jako řadový voják.
V roce 1754 je Suvorov povýšen na důstojníka a slouží jako nižší důstojník v sedmileté válce proti Prusům. V roce 1760 se pak účastní obsazování Berlína – za svoji statečnost a vynikající velitelské schopnosti je pak povýšen na plukovníka.
V roce 1762 zavádí A. V. Suvorov ve svém pluku nové výcvikové metody, metody, které pak budou typické pro celou jeho vojenskou kariéru – zjednoduší složitý dril a zdůrazní potřebu fyzické výdrže pro rychlé přesuny. Zároveň umožní svým podřízeným jednat při manévrech s jednotkami nezávisle. Zároveň se Suvorov staví proti tehdy typické obléhací taktice, razí teorii, že vojsko utrpí menší ztráty při okamžitém útoku – je zastáncem těsné, zuřivé srážky…
V dubnu roku 1773 má Alexandr Vasiljevič Suvorov možnost své teorie a nové metody vedení výcviku vyzkoušet v praxi při útoku na pevnost Turtukai v počátku první rusko-turecké války – za hrdinství a statečnost je pak povýšen na generálporučíka.
Následující rok pak Suvorov přemůže díky svým metodám obránce pevnosti Kozloduj, přestože mají početní převahu pět ku jedné – jeho vojáci se jak při této bitvě, tak i v bitvách budoucích, chovají ke svému veliteli s velkou úctou a vynikají skvělou morálkou a na oplátku dostávají od Suvorova vždy včas svůj žold, nejlepší dostupné potraviny a výzbroj. Také jeho sklon stavět se v boji do čela svých vojsk a dávat najevo své lidské vlastnosti (tehdy u důstojníků dost nezvyklý postoj), mu získává lásku jeho mužstva.
Po návratu z Turecka nechává Suvorov vybudovat řadu vojenských zařízení známých jako Kubáňská linie – tato zařízení slouží jako obranná linie jižních ruských teritorií.
V roce 1783 Suvorov potlačuje krvavým tažením povstání na Krymu, tažením, v němž jeho vojáci nedávají svým rebelujícím krajanům prakticky milost.
Po vypuknutí druhé rusko-turecké války vítězí Suvorov v roce 1787 v úvodní bitvě střetu u Kinburnu. Poté zvítězí v červenci roku 1789 u Fokani a o dva měsíce později porazí osmanskou armádu, převyšující tu jeho v poměru čtyři ku jedné, v bitvě u Rimniku.
Po těchto vítězstvích je Suvorov opět vyznamenán za statečnost a je mu udělen titul hraběte a znak, v němž je šipka ve tvaru blesku mířícího na turecký půlměsíc.
V roce 1790 se pak Suvorov vydává proti turecké pevnosti Ismail – jeho útok způsobí Turkům ztrátu šestadvaceti tisíc mužů a otevře ruským vojskům cestu k Dunaji a do Konstantinopole. Pád Ismailu je pak vlastně faktickým koncem této rusko-turecké války, i když mírová smlouva bude uzavřena až za tři roky.
V roce 1793 vede A. V. Suvorov vojsko do Rusy okupovaného Polska, kde potlačuje rolnické povstání – jeho armáda poráží vzbouřence v bitvě u Maciejowiců 10. října roku 1794 a o dva týdny později Suvorov obsazuje Varšavu. Po návrau je Suvorov Kateřinou Velikou povýšen na polního maršála a jsou mu darovány rozsáhlá panství a mnohem širší velitelské pravomoci než doposud.
V roce 1795 odchází Suvorov na částečný odpočinek, během nějž píše své názory na vedení války – výsledkem je kniha „Umění vítězství“.
O dva roky později se Suvorov ocitá ve výslužbě docela a je vypovězen z Ruska – důvodem je smrt Kateřiny Veliké: její následník car Pavel I., nevěří lidem z Kateřinina okolí a vyměňuje všechny vojenské velitele.
V roce 1798 se může Suvorov vrátit do Ruska a jsou mu vráceny jak hodnost, tak výsady – car, který se spojil s Anglií a Rakouskem proti Napoleonovi, ho povolává zpět do služby.
Suvorov ihned po návratu shromáždí a vycvičí spojenou rusko-rakouskou armádu, která má za úkol vypudit Napoleonova vojska ze severní Itálie. Na jaře a v létě roku 1799 pak poráží Francouze u Cassana, Trebbie a u Novi – po této sérii vítězných bitev, během nichž je jen nevalně podporován rakouskými jednotkami, se pak Suvorov na příkaz Pavla I. (který spojenectví s Rakušany ruší) vrací domů.
Tady jej car, který má strach z jeho popularity, opět zbavuje velení a odebírá mu hodnost  – o několik měsíců později, 18. května roku 1800, pak Alexandr Vasiljevič Suvorov umírá v St. Peterburgu: podle carova nařízení je pak jeho pohřeb soukromý, bez státních poct a bez přítomnosti jediného z jeho velitelů…
Narodil se 24. (13.) 11. 1729 (1730). v Moskvě.
Alexandr Vasiljevič Suvorov (Wikipedia)
Alexandr Vasiljevič Suvorov (suvorov.sweb.cz, Roman Fila)
Alexandr Vasiljevič Suvorov: Velitel, který nikdy neprohrál bitvu (zivotopisyonline.cz)
Alexander Vasiljevič Suvorov
Alexander Vasiljevič Suvorov
  Lípa č. 3/2009
Lípa č. 1/2010
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Listopad 2009 (24.11.)
     
18. května 1920 (90. výročí)
se v polském městě Wadowice narodil Jan Pavel II., vlastním jménem Karol Józef Wojtyla; od 16. října 1978 až do své smrti papež a suverén Vatikánu.
Byl zvolen jako první neitalský papež od roku 1522 a nejmladší papež od roku 1846, jeho pontifikát byl třetím nejdelším v historii.
V dětství mu říkali Lolek. 16. října 1978 o půl šesté odpoledne se stal dvoustým šedesátým čtvrtým papežem po Petrovi, prvním po Kristu.
Apoštolským heslem Karla Wojtyly, od října 1978 papeže Jana Pavla II., bylo „Totus tuus“, „Zcela tvůj“. Dvacet šest let, pět měsíců a 17 dnů, po které působil v nejvyšším pontifikátu katolické církve, znamenalo renesanci křesťanské víry na celém světě. Jan Pavel II., od dob Pia IX., tedy od roku 1846, nejmladší papež, druhý syn a nejmladší ze tří dětí armádního důstojníka a příležitostné švadleny, básník, herec, vášnivý sportovec, doktor teologie a filozofie, člověk velkého daru řeči a nevídaného jazykového nadání, rozuměl bolestem tohoto světa jako nikdo jiný. Budoval mosty mezi náboženstvími. Omluvil se za křivdy, spáchané církví za dvě tisíciletí její existence. Vykonal mnoho poutí a navštívil tolik zemí, jako žádný papež před ním. Pro trpící a utiskované se stal symbolem lásky a naděje. Bojoval za svobodu, pravdu a lidskou důstojnost. Probouzel v lidech hodnoty, které sám vyznával. Lásku, úctu a toleranci.
Ale také nenávist. V roce 1981 se ho pokusil zabít Turek Ali Agca. O rok později v portugalské Fátimě španělský kněz Juan Fernandéz Krohn. Tvrdil, že Jan Pavel je komunista a agent KGB, který se snaží církev rozvrátit zevnitř. Vytáhl na papeže nůž, ale jen ho zranil na ruce. Tento atentát církev dlouho tutlala.
Papež Jan Pavel II. odešel z tohoto světa 2. dubna Léta Páně 2005, ve 21 hodin a 37 minut. Jeho pohřeb provázela zvláštní událost. Náhlý poryv větru zavřel otevřené evangelium, ležící na jeho rakvi. Jako by se tak uzavřel i jeho život, který čítal čtyřiaosmdesát let, 10 měsíců a 15 dní.
Zemřel 2.(3.) 4. 2005 ve Vatikánu.
Jan Pavel II. (Wikipedia)
Jan Pavel II. (www.panovnici.cz, Luděk Žatečka)
Papež Jan Pavel II - informace, odkazy (www.vira.cz)
Jan Pavel II.
Jan Pavel II.
  Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot, díl 2
Kalendárium ČT1
     
18. května 1930 (80. výročí)
se v Průhonicích narodil český houslista Jiří Baxa; zakládající člen Dvořákova kvarteta (1957-1971).

  Český biografický slovník XX. století
     
18. května 1960(1990) (50/20. výročí)
v Praze zemřel český divadelní kritik a teoretik Jindřich Černý.
V 70. letech měl zákaz působení v kultuře. Zabývá se zejména současným herectvím a režií a moderní zahraniční dramatikou. Má blízký vztah k našemu regionu, vyrůstal na Teplicku, studoval na Gymnáziu v Duchcově.
Narodil se 6. 4. 1905.

  Český biografický slovník XX. století
     
18. května
je Mezinárodní den muzeí.
Mezinárodní den muzeí, pravidelně vyhlašovaný ICOM, bude letošní rok poprvé slaven nejen ve stovkách muzeí po celém světě, ale i ve světě virtuálním - globálním virtuálním prostředí Second Life.
V neděli 18. května oslaví muzea na celém světě svůj mezinárodní svátek. Od roku 1977 se připomíná z podnětu Mezinárodní rady muzeí (ICOM), která působí při UNESCO. Do oslav se zapojí přes 10 000 institucí na všech kontinentech.
Mezinárodní den muzeí ve virtuálním světě (www.emuzeum.cz)
V Česku již počtvrté Mezinárodní den muzeí (www.novinky.cz)

  www.quido.cz
     
19. května 1890 (120. výročí)
se v Kim-lien narodil vietnamský revolucionář, politik a státník, činitel mezinárodního komunistického a národně osvobozeneckého hnutí Ho Či Min, vlastním jménem Nguyen-tat-Thanh, pseudonym Nguyen-ai-Quoc (ve významu přibližně „Ten, kdo je osvícený“ nebo „Ten, kdo osvětluje cestu“).
V letech 1911–1916 pracoval jako námořník, 1916–1919 žil v USA a Velké Británii, od roku 1919 ve Francii. Na pařížské mírové konferenci (1919–1920) předložil memorandum s požadavkem poskytnutí nezávislosti národům Indočíny. Od roku 1920 působil jako člen Francouzské komunistické strany, roku 1924 se účastnil práce 5. kongresu Komunistické internacionály. V roce 1925 organizoval Společnost revoluční mládeže Vietnamu, roku 1930 byly pod jeho vedením sjednoceny vietnamské komunistické organizace a založena Komunistická stana Indočíny (od roku 1930 byl jejím předsedou). Býval často vězněn, roku 1929 v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. V letech 1934–1938 studoval a pracoval v Moskvě, roku 1941 se vrátil do Vietnamu, kde byl z jeho iniciativy založen Viet Minh. V roce 1943 zahájil guerillu proti Japoncům, po abdikaci Bao Daje vyhlásil dne 2.9.1945 Vietnamskou demokratickou republiku a stal se jejím prezidentem (1945–1969) a předsedou vlády (1945–1955).
1. května 1978 přejmenovali k jeho poctě Saigon, bývalé hlavní město jižního Vietnamu, na Ho Či Minovo město. Protože Ho Či Min vedl Severní Vietnam až do konce svého života, Vietnamci ho chovají ve velké úctě a je také proto vyobrazen skoro na všech vietnamských bankovkách.
Zemřel 3.(2.) 9. 1969.
Ho Či Min (Wikipedia)
Ho Či Min (www.cojeco.cz)
Ho Či Min - neúnavný bojovník za nezávislý Vietnam (www.ceskenoviny.cz)
Ho Či Min (1946)
Ho Či Min (1946)
  Viz Kalendárium Září 2009 (3.9.)
Malá československá encyklopedie, sv.2
Lípa č. 2/2009
Lípa č. 1/2010
     
19. května 1910 (100. výročí)
se v Cerhenicích na Kolínsku narodila česká herečka Blanka Waleská, vlastním jménem Blanka Wedlichová.
Z představitelky jemných lyrických dívek vyrostla v charakterní herečku psychologické hloubky, nostalgie a citlivosti.
Studovala gymnázium, ale v tercii propadla z matematiky. Nešťastný tatínek ji poslal do rodinné školy, ale ani tu nedokončila. Odešla z domova a živila se sama. Jako služka a vychovatelka. Tančila ve sboru ve smíchovské Aréně a statovala ve filmu. Statistkou však dlouho nezůstala.
Film Matka Kráčmerka natočil režisér Vladimír Slavínský v roce 1934. V době, kdy šel film do kin, měla Blanka za sebou studium na pražské konzervatoři. Nastoupila tam poněkud pozdě, až ve dvaceti, ale nelitovala. Zkušenosti, které získala, se jí hodily. Prošla řadou scén, od roku 1948 až do odchodu do penze v roce 1976 byla členkou Národního divadla v Praze.
V divadle dostávala krásné role. Byla Johankou z Arku, Rosavou ve Strakonickém dudáku, matkou Kapuletovou v Romeovi a Julii. Filmaři ji zvali před kameru jen výjimečně. Největší šanci jí – kromě Alfréda Radoka ve filmu Daleká cesta – dala televize. Přesněji, režisér František Filip, který ji obsadil do televizní inscenace Lístek do památníku.
Blanka Waleská byla zvláštní a velmi zajímavá žena. Přestože jí film mnoho možností nenabídl a v televizi dostávala příležitost jen výjimečně, na rozdíl od drtivé většiny herců se cílevědomě vyhýbala účasti v televizních seriálech. Byla ochotna táhnout Thespidovu káru do úmoru, toužila hrát, ale ne vše dokázala skousnout.
Zemřela 6. 7. 1986 v šestasedmdesáti letech.
19. květen 1910 – * Blanka Waleská († 6. 7. 1986)
19. květen 1910 – * Blanka Waleská († 6. 7. 1986)
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 1/2010
Kalendárium ČT1
     
20. května 1860 (150. výročí)
se v Mnichově  narodil německý chemik a biochemik profesor Eduard Buchner.
Narodil se v rodině lékaře. Studoval na univerzitě v Mnichově techniku, chemii na univerzitě u Baeyera a botaniku u C. W. Nägeliho, pracoval v laboratoři organické chemie u A. Bayera, kde se zabýval vlivem kyselin na kvašení. U Baeyera pak po skončení studia pracoval v laboratoři organické chemie, působil jako soukromý docent, později jako profesor v Kielu, v Tübingen a na zemědělské škole v Berlíně. V roce 1897 uveřejnil výsledky svého dlouholetého výzkumu alkoholického kvašení bez kvasinkových buněk. Vyřešil spor mezi L. Pasteurem a J. Liebigem o podstatě fermentačního kvašení. Zjistil, že příčinou kvašení je neživá chemická látka-enzym nazvaný zymáza, který izoloval z kvasinek, a že vyvolává alkoholické kvašení cukrů i bez přítomnosti živých buněk. Tento enzym byl objeven jako vůbec první a Buchner jej izoloval z kvasinek. Dokázal tak, že kvašení vyvolávají sice chemické látky, ne však laboratorní, ale ty, které jsou vytvářeny živými organismy. Jeho objev se stal základem nového samostatného vědního oboru-biochemie. Jeho výzkumy enzymů pomohly objasnit některé dosud nevysvětlitelné chemické reakce probíhající uvnitř bunky a obrátily pozornost vědců na výzkum chemických procesů v živém organismu. Buchnerův objev enzymu alkoholového kvašení vedl ke vzniku samostatného vědního oboru biochemie a jeho výzkumy dokázaly vysvětlit takové reakce probíhající v buňkách, které byly až do této doby připisovány tajuplným silám. Jejich výsledky pak potvrdily důležité argumenty pro hypotézu o platnosti fyzikálních a chemických zákonů v živých organismech.
V roce 1898 se stal profesorem na zemědělské vysoké škole v Berlíně.
V roce 1907 dostal Nobelovu cenu za chemii za biochemické výzkumy, především za objev bezbuněčného kvašení (za práce o fermentaci a objev nebuněčné fermentace).
Zemřel 13.(12.) 8. 1917 v rumunském Focşani na následky válečného zranění.
Knihovna AV ČR - Kalendárium Květen 2008 - BUCHNER EDUARD (www.lib.cas.cz)
Profesor Eduard Buchner
Profesor Eduard Buchner
  Knihovna AV ČR
     
20. května 1940 (70. výročí)
v Bratislavě zemřel slovenský prozaik, dramatik, novinář a publicista Jozef Gregor-Tajovský.
Za 1. světové války byl příslušníkem československých legií v Rusku, pracoval v redakci Československých hlasů a Slovenských hlasů. Byl výraznou osobností slovenského literárního realismu.
Narodil se 18. 10. 1874.

  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 1/2010
     
21. května 1860 (150. výročí)
se v Semarangu na Jávě narodil a holandský fyziolog profesor Willem Einthoven.
Medicínu vystudoval na univerzitě v Utrechtu, ale lékařem se po vzoru svého otce být nechtěl. Ve dvaceti pěti letech se stal profesorem fyziologie a histologie na univerzitě v Leydenu, kde působil až do své smrti a zabýval se elektrofyziologií. Do této doby fyziologové studovali srdeční činnost po všech stránkách a zvýšenou pozornost věnovali vodivému systému v srdci.
První popis tohoto systému vytvořil v roce 1845 J. E. Purkyně. V roce 1907 A. Keith a M. Flack popsali sinový uzel v srdci významný pro přenos impulsů z předsíně do komory. Ukázalo se, že srdeční automace je závislá právě na tomto převodním systému a že v srdečním svalu vzniká při vztahu tzv. akční elektrický proud, při namáhavé a komplikované práci dokonce celá řada akčních proudů, jejichž součet dává velmi složitou křivku. Einthoven se rozhodl tuto křivku, zvanou elektrokardiogram zaregistrovat a současně ji také analyzovat. Využil k tomu svých matematických, fyzikálních a fyziologických znalostí a analýzou proudů pomocí kapilárního elektroměru, zpřesnil a rozluštil elektrické reakce srdce. K registraci elektrokardiogramu v roce 1903 sestrojil strunový galvanometr, zavedl končetinové svody, tzv. Eithovenův trojúhelník a během pěti let provedl více než 5 000 záznamů elektrické aktivity srdečního svalu. Tímto položil základy nového oboru - elektrokardiografie.
V roce 1924 získal Nobelovu cenu za medicínu a fyziologii.
Zemřel 28. 9. 1927 v Leydenu v Holandsku.
Knihovna AV ČR - Kalendárium Květen 2008 - EINTHOVEN WILLEM (www.lib.cas.cz)
Profesor Willem Einthoven
Profesor Willem Einthoven
  Knihovna AV ČR
     
21. května 1940 (70. výročí)
zemřel v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg český právník, politik a publicista Ivan Sekanina.
Ivan Sekanina studoval práva na Univerzitě Karlově. Ve 20. letech byl funkcionářem Ústředního svazu čs. studentstva. V letech 1923-25 byl členem Vrbenského Nezávislé socialistické strany dělnické a s touto stranou roku 1925 přešel do KSČ.
V letech 1929-39 byl právním zástupcem Rudého práva. Byl znám jako obhájce v procesech s komunistickými předáky nejenom v Československu, ale i v zahraničí - v Bulharsku, Maďarsku, Německu a Rumunsku. V letech 1933-34 byl předním činitelem v mezinárodním hnutí za záchranu Jiřího Dimitrova v době lipského procesu (původně měl obhajovat jednoho z obžalovaných německých komunistů).
Ve 30. letech byl spoluzakladatelem a funkcionářem mnoha levicových a antifašistických organizací - Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení se SSSR, Levé fronty, Svazu přátel SSSR, Výboru na pomoc demokratickému Španělsku, Ligy pro lidská práva, Šaldova komitétu a Socialistické akademie. Roku 1938 se stal jedním z organizátorů petiční akce čs. inteligence na obranu republiky před hitlerovskou agresí Věrni zůstaneme. Spolu s filosofem a sociologem Josefem Fischerem koncipoval definitivní text této vlastenecké a antifašistické výzvy.
Jako všeobecně známý antifašista byl už 16. března 1939 zatčen gestapem. Po věznění na Pankráci a v Berlíně byl deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, kde byl umučen.
Narodil se 31. 10. 1900 v Novém Městě na Moravě.
SEKANINA Ivan (www.libri.cz)

  www.libri.cz
     
21. května
je Světový den kulturního rozvoje (UNESCO).
Encyklopedie říkají, že kultura je bytostně lidská reflexe vlastního bytí. Zrcadlí mezilidské vztahy i vztah člověka k přírodě a světu. Její název je odvozen od slova kultivace, což znamená tvoření, obdělávání a zušlechťování. Dobře víme, že kultura jde s námi od počátku. Už naši zarostlí dávní předkové kreslili na stěnách jeskyní výjevy ze života, vytvářeli obřadní tance a písně a vypravovali si pradávné báje u nočních ohňů. Pro český národ byla kultura pilířem a jistotou již v 9. století. Pomohla nám překonat pobělohorskou krizi a dovedla nás až k národnímu obrození. Když o její rozvoj nepečovali osvícení vládcové, udržela se živá ve skrytu i v diktaturách 20. století.
Den kulturního rozvoje (Český rozhlas Plzeň, Eva Klausnerová) 
Významné dny v měsíci květnu (www.kromeriz.cz)
Jeskynní malby v Chauvet
Jeskynní malby v Chauvet
  www.quido.cz
     
22. května 1570 (440. výročí)
Abraham Ortelius vydal v Belgii první moderní atlas, který obsahoval na 70 map.

  www.iabc.cz
     
22. května 1920 (90. výročí)
se v Praze narodila česká novinářka a spisovatelka Alena Bernášková.
Jako novinářka a členka spisovatelských a parlamentních delegací procestovala většinu Evropy, řadu asijských zemí i USA a Kanadu.

  Český biografický slovník XX. století
22. dubna 1960 (50. výročí)

  www.libri.cz
     
22. května 1990 (20. výročí)
v Praze zemřel český sociolog Jiří Linhart.
Zabýval se otázkami životního způsobu a sociální struktury.
Narodil se 11. 10. 1942.

  Český biografický slovník XX. století
     
23. května 1860 (150. výročí)
v Trutnově zemřel český spisovatel a revolucionář Uffo Horn.
Svou představou o spolupráci Čechů a Němců se výrazně zapsal do politických a literárních dějin 19. století.
Narodil se 19. 5. 1817 v Trutnově.

  www.trutnov.cz
     
23. května 1930 (80. výročí)
se v Jihlavě narodil český spisovatel Stanislav Vácha.
Jeho prózy jsou z velké části inspirovány vlastními životními zkušenostmi. V 90. letech nabyla jeho tematická orientace na pracovní prostředí podoby detektivní prózy.
Zemřel 16. 3. 2000.

  Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 2.
     
23. května 1930 (80. výročí)
se v Jičíně narodil český meteorolog Jaroslav Kopáček.
Zabývá se synoptickou a leteckou meteorologií a problematikou transportu znečišťujících látek v atmosféře. Věnuje se pedagogické a popularizační činnosti v oblasti leteckého sportu.

  Český biografický slovník XX. století
     
23. května 1960 (50. výročí)
se v Praze narodil český violoncellista Michal Kaňka.
Spolupracuje s českými i zahraničními orchestry, koncertoval v evropských zemích i v USA.

  Český biografický slovník XX. století
     
24. května 1790 (220. výročí)
zemřel český kněz a osvícenecký historik německého původu Gelasius Dobner.
Job Felix Dobner, známý jako "otec kritického dějezpytu českého", byl členem piaristického řádu, kde přijal řádové jméno Gelasius. Vyučoval na řádových školách ve Vídni, Mikulově, Kroměříži, Slaném a od roku 1752 v Praze, kde bylo jeho zásluhou zřízeno piaristické gymnázium.
V roce 1757 se ujal úkolu napsat kritický komentář k latinskému překladu Kroniky české od Václava Hájka z Libočan a neúnavně se mu věnoval více než dvacet let. V historické práci kladl důraz na studium pramenů, zejména listin, a probádal proto všechny dostupné archivy a knihovny. Shromáždil při tom velké množství dosud neznámých rukopisů a listin. V letech 1761-68 pak vydal v šesti dílech část Hájkovy kroniky (do roku 1198), provázenou kritickým komentářem, jehož rozsah přesáhl Hájkův text. Odhalil v něm nepodložené a smyšlené Hájkovy údaje a nahradil je historickými fakty a "konec učinil hájkování (tj. lhaní) v českých dějinách", jak s uspokojením napsal František Palacký. V letech 1764-85 publikoval také šest svazků dosud nevydaných pramenů k českým dějinám, které doplnil odborným komentářem. Oběma díly i řadou samostatných kritických studií položil základy novodobé české historiografii.
Dobner, vedoucí osobnost českého osvícenství v šedesátých letech 18. století, byl někdy nazýván i "největším Čechem" své doby. Je zajímavé, že tento čestný přívlastek byl přisouzen muži, jenž byl původem Němec a česky se naučil až za svých gymnazijních studií. Cítil se však Čechem a k češtině se hlásil jako ke svému mateřskému jazyku, i když své práce psal, jak to bylo v té době obvyklé, latinsky.
Gelasius Dobner ovšem vždy stál na katolickém stanovisku a odmítal uplatňovat kritickou metodu na oblast víry. To se projevilo zejména v jeho obhajobě Jana Nepomuckého, jednoho ze sloupů protireformační katolické ideologie.
Narodil se 30. 5. 1719 v Praze.
DOBNER Gelasius (www.libri.cz)

  www.libri.cz
     
24. května
je Evropský den národních parků, slaví se od roku 1999.
24. května slaví všechna chráněná území v Evropě svůj svátek – Evropský den parků.
Dne 24. května 1909 bylo ve Švédsku vyhlášeno prvních devět národních parků najednou - prvních národních parků na evropském kontinetu. Z iniciativy Federace evropských parků (EUROPARC) se od roku 1999 tento den slaví jako Evropský den parků.
Historie národních parků začala v roce 1872, kdy americký kongres přijal zákon zřizující na území států Wyoming a Montana Yellowstonský národní park, první národní park na světě.
Evropský den parků v Národním muzeu - 2007 (www.enviweb.cz)
Evropský den parků (portal.env.cz)
Evropský den parků (www.europarc.cz)
The European Day Of Parks
The European Day Of Parks
  www.quido.cz
     
25. května 1810 (200. výročí)
vypuklo povstání v Buenos Aires, k moci se dostala kreolská junta, počátek hnutí za nezávislost proti Španělům.

  Lípa č. 1/2010
     
25. května 1920 (90. výročí)
se v Dačicích narodil český hudební skladatel Vladimír Fuka.
Napsal četné taneční skladby a operety. Mimo to sbírá a upravuje krajové skladby.
Zemřel 22. 11. 1996.

  Česko-slovenský hudební slovník osob a institucí
www.dacice.info
     
25. května 1950 (60. výročí)
se v Praze narodil český hudební skladatel a rozhlasový pracovník Otomar Kvěch.
V letech 1976-1980 působil jako hudební režisér a v letech 1989-1990 jako dramaturg Československého rozhlasu v Praze.

  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 1/2010
     
25. května
je Den Afriky - výročí založení Organizace africké jednoty roku 1963.
Společnost přátel Afriky (www.afrikaonline.cz)
Den Afriky v Semilassu (www.brnopolis.eu)
Den Afriky v Semilassu 2006
Den Afriky v Semilassu 2006
  www.quido.cz
     
26. května 1900 (110. výročí)
se v Biskoupkách u Moravského Krumlova (u Třebíče) narodil český básník, dramatik a překladatel Vítězslav Nezval.
V. Nezval byl tvůrcem nevyčerpatelné produktivnosti, úžasné lehkosti formy a těkavé eklektičnosti. Jeho dílo neobyčejným způsobem obohatilo českou poezii; zasáhl prakticky všechny její formy a žánry, především pak lyrické, zdokonalil techniku verše, osvobodil ho od zajetí lumírovské a symbolické stylizace. Jeho improvizační překotnosti se stejně lehce dařilo jak v nezávazně salónním žargonu hlasatele proletářské revoluce, v hravé metodě poetismu, v surrealistické imaginativnosti, tak i v socrealistických ódách v dobách vítězné komunistické totality.
Narodil se jako syn venkovského učitele. Gymnázium vystudoval v Třebíči (1911 až 19) a roku 1920 odešel na studia do Prahy, jež však nedokončil. Rok byl zaměstnán jako tajemník Masarykova naučného slovníku a pak - s výjimkou let 1928-29, kdy pracoval jako dramaturg Osvobozeného divadla, a let 1945-51, kdy vedl na ministerstvu informací filmový odbor - žil jako svobodný spisovatel.
Do literatury vstoupil ve stejné době jako J. Wolker a J. Seifert, jako příslušník generace opojené mírovými perspektivami i vizí sociální revoluce. Velmi na něho zapůsobila četba anarchistických autorů, umravněná později "výchovným" působením Z. Nejedlého. Pro umělecký vývoj bylo podstatné setkání s Čapkovými překlady francouzské poezie, zvláště Jeana Arthura Rimbauda a Guillauma Apollinaira, stejně jako přátelství s J. Mahenem. Po básnické prvotině Most (1922) bylo skutečnou událostí vydání sbírky Pantomima (1924), představující - i díky typografické podobě K. Teigeho - jakýsi programový manifest poetismu, stylu, jenž začal krystalizovat během přednášek uměleckého sdružení Devětsil (K. Teige, J. Seifert), kterého byl od roku 1922 významným členem. Sbírka volně spojovala několik textů na sobě vcelku nezávislých (Podivuhodný kouzelník, Abeceda, Depeše na kolečkách) a také programový text Papoušek na motocyklu, proklamující způsob tvorby: organický a fyziologický růst formy z představ a jejich reprodukčních zákonů, tedy úsilí o maximum emocí za vteřinu, o spoléhání se na básnickou sílu a svěžest metafory a asociace.
Ve sbírkách, jež následovaly po Pantomimě (Menší růžová zahrada, 1926; Akrobat, 1927 a Blíženci, 1927), se poetika Nezvalova mládí již spíše vyčerpávala: převládá zde poněkud dětinská hravost a překotná metaforičnost. Naproti tomu mistrovskou formu Nezval osvědčil v syntetických skladbách Akrobat a Edison (obě 1927), v jejichž kaskádovitých kompozicích spojuje kult noci s oslavou technické civilizace i se smutkem, steskem a úzkostí. Poetistické období uzavřela sbírka Básně noci (1930), dedikovaná zemřelému Otokaru Březinovi a svou tvarovou disciplínou, užitím klasických básnických útvarů i oživením otázek lidské tragiky vytyčila (spolu se sbírkami V. Závady, F. Halase a J. Seiferta vydanými ve stejné době) nové směřování české poezie.
V první polovině 30. let vychází několik Nezvalových sbírek poznamenaných improvizačním chvatem a okázalou - ovšemže jen literární - protiměšťáckou vzpourou (Pět prstů, 1932; Skleněný havelok, 1932; Zpáteční lístek, 1933). Velkého čtenářského úspěchu dosáhla sbírka Sbohem a šáteček (1934), vzniklá po návratu z cesty do Francie.
Novou etapu Nezvalova básnického vývoje představovalo převzetí surrealistické básnické metody: inspiruje se Freudovou teorií o rozhodujícím vlivu podvědomí na básnickou fantazii, svobodou snu nezatíženého kontrolou logiky. Značný význam mělo i Nezvalovo osobní přátelství s francouzskými surrealisty Paulem Eluardem, André Bretonem aj. Z této tvůrčí etapy pocházejí sbírky Žena v množném čísle (1936), vyznačující se jistou "upírovitostí" a démoničností, a surrealistické vyznání svému městu, sbírka Praha s prsty deště (1936). Sbírka Absolutní hrobař (1937) toto období završuje. Šlo o pokus o naplnění paranoicko-maniakálního programu hlásaného Salvadorem Dalím. Poté Nezval tuto poetiku opouští (nebyl jí ostatně bezvýhradně věrný: svědčí o tom tři anonymně vydané knihy balad Roberta Davida) a zároveň se v březnu 1938 rozchází se surrealistickou skupinou, u jejíhož zrodu v roce 1934 stál. Svou významnou roli tu sehrály spory "na levé frontě" mezi zastánci avantgardního umění a stoupenci stalinského socialistického realismu. Nezval se přidal na stranu nekritických zastánců SSSR.
Jasným příklonem ke "klasickému" pojetí básníka, spojenému i s vědomím naléhavosti historické chvíle, byla sbírka Pět minut za městem (1940). Po avantgardní "přestávce" tu jsou přítomny znaky české národní existence navazující na emblematiku 19. století. Význam těchto návratů byl samozřejmě jinotajný - i tak jde o jednu z "nejodvážnějších" knih vyšlých za okupace. Uvědomovací a posilovací význam měla i prévostovská adaptace Manon Lescaut (1940).
Po válce se Nezval jasně přiklání ke klasicizující estetice socialistického realismu, vytváří freskovité oportunní poémy Stalin (1950) a Zpěv míru (1950), dále formou i obsahem zcela tradicionalistickou knihu Z domoviny (1951) a angažovanou hru Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956). Přesto není možné Nezvala beze všeho zahrnout mezi loajální chvalopěvce, a už vůbec ne mezi sektářské dogmatiky, byť se kolem něho točili (L. Štoll, V. Kopecký).
Mnohorozměrný a nevyčerpatelný Nezvalův talent se projevoval i v próze a dramatu. Patří sem například jen velmi málo dějové a komentáři přeplněné prózy (Kronika z konce tisíciletí, 1929; Dolce far niente, 1931 a Pan Marat, 1932) nebo trilogie "ideových" procházek po městech (Neviditelná Moskva, 1935; Ulice Git-le-Coeur, 1936, Pražský chodec, 1938) a "černý román" Valerie a týden divů (1945).
Zemřel 6. 4. 1958 v Praze.
NEZVAL Vítězslav (www.libri.cz)
26. květen 1900 – * Vítězslav Nezval († 6. 4. 1958)
26. květen 1900 – * Vítězslav Nezval († 6. 4. 1958)
  Český biografický slovník XX. století
www.libri.cz
Lípa č. 1/2010
Kalendárium ČT1
     
26. května 1910 (100. výročí)
se v Přerově narodil český básník a publicista Oldřich Mikulášek.
Jeho tvarově rozmanitá poezie, sahající od lyrických poloh k epické drobnokresbě, a bohatý rejstřík výrazových prostředků představuje autora jako osobitý zjev české poezie, syntetizující inspirační zdroje předchozích generací.
Vedle mladšího J. Skácela byl Oldřich Mikulášek druhým významným moravským básníkem "mezigenerace" spjaté v 60. letech s brněnským kulturním měsíčníkem Host do domu (zde pracoval v letech 1957-64). Mikuláškova poezie vyniká intenzitou básnického obrazu, rozpětím mezi prožitkem ztráty, vyprázdněním smyslu a hledáním integrity a sjednocujícího řádu. Zdeněk Kožmín napsal: Velikost Mikuláškovy poezie spočívá v tom, že je tu sváděn zápas jakoby o nemožné - ale právě síla tohoto tvůrčího zápasu, jeho naléhání na ty nejpodstatnější otázky lidské existence všemi silami české řeči vytvořily, paradoxně řečeno, osobitý antimýtus velké mytické prvotnosti.
Předtím než se Mikulášek usadil v roce 1937 v Brně a začal pracovat jako redaktor v Lidových novinách, vystřídal řadu manuálních a podružných profesí. To již však dlouhou dobu psal poezii - jeho debut Černý bílý ano ne (1930) ještě stačil zachytit poetismus. Za svůj skutečný vstup do literatury však považoval až lyrické sbírky vytištěné za Protektorátu (Marné milování, Křídlovka, Tráva se raduje). V poválečném období, kdy pracoval v brněnském deníku KSČ Rovnost, vyšla sbírka Pulsy, blízká halasovské expresívní tónině. Mikuláškova tvorba z 50. let (sbírky Divoké kačeny, 1955; Krajem táhne prašivec, 1957; Ortely a milosti, 1958) spojuje intelektuální vnímání světa s prožitkem přírody jako fundamentu existence a s přihlášením se k osobitosti Moravy. Ve sbírkách ze 60. let (Albatros, 1961; Svlékání hadů, 1963; To královské, 1966; Šokovaná růže, 1969; Kam létají labutě, 1970) se ještě výrazněji objevuje existenciální tón, jeho jazyk je artistnější a zároveň "vznešenější".
Po normalizačním desetiletí je Mikuláškovi (v té době již 13 let po těžkém úrazu v invalidním důchodu) umožněno vytisknout sbírku Žebro Adamovo (1981). Zde je vyhrocena Mikuláškova polarita muže a ženy až do jakéhosi eroticko-biblického mýtu. V exilu však předtím vyšly básně z přelomu 60. a 70. let Agogh (1980), mimořádně hořká, rezignaci a marnost evokující poezie. V Československu stačily do básníkovy smrti ještě vyjít sbírky kontemplativní lyriky Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt (1981) a Čejčí pláč (1984), v nichž je pesimismus jakoby nahrazován nostalgickým smiřováním a pokorným loučením. Posmrtně ještě vyšly básně z posledních let Druhé obrázky (1986) a A trubky zlatý prach (1991).
Zemřel 13. 7. 1985 v Brně.
MIKULÁŠEK Oldřich (www.libri.cz)

26. květen 1910 – * Oldřich Mikulášek († 13. 7. 1985)
26. květen 1910 – * Oldřich Mikulášek († 13. 7. 1985)

  Český biografický slovník XX. století
www.libri.cz
Lípa č. 1/2010
Kalendárium ČT1
     
26. května 1940 (70. výročí)
začal boj o Dunkerque; 28.5.1940 Angličané evakuovali své jednotky bojující ve Francii. Evakuace 338 tisíc mužů skončila 4.6.1940.

  Lípa č. 1/2010
     
27. května 1840 (170. výročí)
zemřel italský houslový virtuos a skladatel Niccolo Paganini.
Narodil se 27. 10. 1782.

  Lípa č. 1/2010
     
27. května 1910 (100. výročí)
zemřel německý lékař, mikrobiolog Robert Koch, Nobelova cena za lékařství a fyziologii 1905.
Německý lékař a bakteriolog Robert Herman Heinrich Koch se svými lékařskými objevy na sklonku 19. století zařadil mezi vědecké velikány. Dokázal totiž, a to bez jakékoli finanční pomoci, odhalit původce některých smrtelných nemocí. 24. března 1882 zveřejnil objev tuberkulózního bacilu, který měl na svědomí každé sedmé úmrtí v Evropě a Americe. 24. březen se později stal Světovým dnem proti tuberkulóze a tuberkulózní bacil byl na počest svého objevitele nazván Kochův bacil.
Po absolvování Lékařské univerzity v Gőttingenu se chtěl stát lodním lékařem. Založením rodiny jeho romantické představy vzaly poněkud za své a on přijal místo venkovského lékaře. Deprimován tím, že některým svým pacientům nemůže pomoci, začal zkoumat drobné a nebezpečné tvorečky, kteří zabíjejí. Aby uživil rodinu, pracoval stále jako venkovský lékař a své pokusy prováděl po nocích. Od pobavených venkovanů kupoval myši, které infikoval pomocí dřevěné třísky namočené v čerstvé krvi uhynulého dobytka. Aby mohl udržovat při životě kolonie bakterií v živném roztoku, sestrojil si například inkubátor z petrolejové lampy a svoji ordinaci postupně změnil ve zvěřinec.
Po svém prvním vystoupení v roce 1882 sklidil od starších kolegů posměch. O pět let později již patřil mezi nejváženější vědce své doby. Roku 1905 obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Zemřel právě před sto lety na srdeční příhodu.
Narodil se 11. 12. 1843.
27. květen 1910 – † Robert Koch (* 11. 12. 1843)
27. květen 1910 – † Robert Koch (* 11. 12. 1843)
  Lípa č. 1/2010
Kalendárium ČT1
     
27. května 1920 (90. výročí)
se v Písku narodil český organický chemik a technolog Vladimír Bažant.
Zabýval se chemií organokřemičitých sloučenin a heterogenní katalýzou.
Zemřel 3. 7. 1973.

  Český biografický slovník XX. století
     
28. května 1910 (100. výročí)
se v Hořicích narodil český kronikář, historik, vypravěč a spisovatel Alois Jilemnický.
Byl středoškolským profesorem a velkým znalcem sochařské výzdoby kraje. Celý život zasvětil rodnému kraji.
Zemřel 29. 11. 1986 v Praze.

  http://knihovna.jicin.cz
     
28. (27.) května (čtvrté pondělí/úterý v květnu)
je Mezinárodní (Světový) den mléka. Vyhlášen Mezinárodní mlékařskou federací (IDF), poprvé se slavil v roce 1957.
Den mléka 2006 (www.crestcom.cz)
Světový den mléka 2008 (www.sbernice.net)
Významné dny v měsíci květnu (www.kromeriz.cz)
28. května
je Mezinárodní den počítačů.
Přesně 28. května 1936 publikoval tehdy čtyřiadvacetiletý anglický matematik dr. Alan Mathison Turing článek „On Computable Numbers, with an Application to the Entscheidungsproblem“. To je také důvod, proč byl později tento den vyhlášen za Mezinárodní den počítačů.
Ve své práci navrhl matematik abstraktní stroj označený jako Turingův počítač. Ten měl mít schopnost odpovědět na jakoukoliv logickou otázku
.
K výpočtu používá konečnou řadu tabulek instrukcí a schopností zapisovat a mazat určité symboly na a z nekonečné pásky. Symboly představovala posloupnost znaků jako dekadické vyjádření reálných čísel. Přístroj se pak rozhoduje na základě posloupností výpočtů algoritmů zapisovaných jako základní operace právě na zmíněnou pásku. Byly tak dány základy počítačové vědy.
Mezinárodní den počítačů (www.vesmir.cz)
Mezinárodní den počítačů (www.mgvsetin.cz)
Svátek mléka
Svátek mléka
 

www.quido.cz

     
29. května 1500 (510. výročí)
zemřel u mysu Dobré naděje portugalský mořeplavec Bartolomeo Diaz.
V roce 1486 portugalský král Jan II. pověřil 36letého šlechtického správce královských sýpek a kapitána válečné lodě Bartolomea Diaze nelehkým úkolem. Najít novou obchodní cestu do Asie, která by nevedla přes pevninu.
Po deseti měsících příprav se Diazova flotila tvořená dvěmi ozbrojenými karavelami a jednou zásobovací lodí vydala z lisabonského přístavu na cestu. Kolem 29. stupně jižní zeměpisné šířky ji přepadla silná bouře, která trvala 13 dní. Jakmile se vrátilo dobré počasí a oceán se uklidnil, stočila svůj směr o něco severněji a nedlouho nato se před ní objevila pevnina. Bartolomeo Diaz ji nazval Mysem Bouří. Jméno „Dobré naděje“ tomuto místu udělil portugalský král Jan II., aby neodradil další objevitele od hledání stále ještě nenalezené cesty do Indie.
Z Mysu Bouří se brzy stal postrach všech námořníků. Proplout kolem něj ve zdraví vyžadovalo notnou dávku umění i štěstí. Námořník, který to dokázal, měl právo nosit v uchu náušnici a taková náušnice už něco znamenala. Náušnice u námořníků měla ale i jiný význam. V případě ztroskotání lodi měla sloužit jako platidlo na vystrojení křesťanského pohřbu. To byl důvod, proč námořníci investovali velké peníze do zlatých náušnic.
Obyvatelé Kapska tvrdí, že na dně oceánu je pohřbeno nejméně třiadvacet ztroskotaných lodí, včetně trosek lodi Bludného Holanďana, námořního kapitána, který byl proklet a za trest odsouzen k celoživotnímu boji s kapskými bouřemi. Smrt tu našel i sám Bartolomeo Diaz. Jako padesátiletý zmizel beze stopy i s polovinou svého loďstva při jedné z dalších výprav v roce 1500, přímo u Mysu Bouří.
Narodil se roku 1450.
Bartolomeo Diaz (Wikipedia)
Bartolomeo Diaz kapitán Dobré naděje (www.ocestovani.cz, Jana Poledniková)
Bartolomeu Diaz (www.hunarovi.com)
Vyobrazení obeplutí Mysu dobré naděje z r. 1902
Vyobrazení obeplutí Mysu dobré naděje z r. 1902
  Kalendárium ČT1
     
29. května 1910 (100. výročí)
zemřel ruský skladatel, klavírista, dirigent a hudební pedagog Milij Alexejevič Balakirev.
Narodil se 2. 1. 1837.

  Lípa č. 1/2010
     
29. května 1920 (90. výročí)
se v Brně narodil český režisér, herec a pedagog Milan Pásek.
Milan Pásek, významná osobnost brněnského divadla, spoluzakládal s R. Waltrem Svobodné divadlo (1945), byl režisérem činohry Státního divadla (1945-53) a později (1967-90) Divadla bratří Mrštíků. V Brně učil i na konzervatoři a na JAMU. Představoval režiséra experimentujícího, hledajícího postupy a výrazové prostředky, které by pomohly učinit z divadla silnou a vzrušující podívanou, vrývající se do paměti diváka. V Hradci Králové (1954-67) spolu se scénografem Jiřím Fialou patřil k prvním českým režisérům (obdobně v Českých Budějovicích postupoval scénograf Joan Brehms) zkoušejícím nové uspořádání vztahu jeviště-hlediště. Páskovo úsilí přispělo k oslabení dogmaticko-realistického pojímání divadla i dramatického prostoru a k "návratu" principů epického divadla Bertolta Brechta a podnětům meziválečné, hlavně sovětské divadelní avantgardy. Myšlenky, které prověřoval na přelomu 50. a 60. let, se u nás prosadily až v prostředí divadel studiového typu 70. a 80. let.
Zemřel 27. 12. 1990 v Brně.
PÁSEK Milan (www.libri.cz)
Milan Pásek (www.brna.cz)

  www.libri.cz
     
29. května 1930 (80. výročí)
zemřel v Českých Budějovicích československý generál Stanislav Čeček.
Za 1. světové války vstoupil S. Čeček v srpnu 1914 do České družiny v Rusku a zúčastnil se pak mnoha bojových akcí čs. legií, mimo jiné u Zborova (1917) a Bachmače (1918). Po protibolševickém vystoupení čs. legií byl na jejich sněmu v květnu 1918 v Čeljabinsku spolu s kpt. Gajdou a pplk. S. Vojcechovským zvolen jedním z hlavních velitelů legií. Velel, tehdy ještě jako poručík, penzenské skupině vojsk, která se probojovala až k Volze. Roku 1918 byl povýšen na generála a v letech 1919-1920 byl jmenován velitelem čs. vojsk na Dálném východě.
V roce 1923 absolvoval Vysokou válečnou školu v Paříži a pak až do roku 1929 byl náčelníkem Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Odtud byl převelen do Českých Budějovic jako velitel pěší divize. Patřil k nejvýznamnějším účastníkům ozbrojeného boje za vznik Československa.
Narodil se 13. 11. 1886 v obci Lišno.
ČEČEK Stanislav (www.libri.cz)
Stanislav Čeček (Wikipedia)
Div. gen. Stanislav Čeček (www.valka.cz, Pavel Jaroslav Kuthan)
Generál Stanislav Čeček
Generál Stanislav Čeček
  www.libri.cz
     
29. května 1990 (20. výročí)
v Praze zemřel český fyzik Jaromír Brož.
Zabýval se magnetickou defektoskopií, výzkumem magnetických a jiných fyzických vlastností čistého železa a magnetickými a elektrickými vlastnostmi feritů.
Narodil se 2. 3. 1908.
Jaromír Brož: Moderní problémy feromagnetismu
Jaromír Brož: Moderní problémy feromagnetismu
  Český biografický slovník XX. století
     
30. května 1220 (790. výročí)
se narodil novgorodský velkokníže Alexandr Něvský.
Nikolaj Čerkasov musel být nesmírně hrdý na to, že směl zosobnit jednoho z největších panovníků a vojevůdců ruské historie. Že se směl díky režisérovi Sergeji Ejzenštejnovi převtělit v legendu, v muže, který byl už v roce 1547 prohlášen za svatého.
Novgorodský kníže Alexandr Jaroslavič vládl severozápadní Rusi v době, kdy byla ohrožena ze tří stran. Tatarský chán Bátú, vládce Zlaté hordy, bezostyšně plenil ruská knížectví na východě. Oslabení „matičky Rusi“ využili Švédové a zaútočili přes jezero Ladoga ze severu. Němečtí rytíři také vycítili šanci a vrhli se na Rus ze západu. Alexandr se utkal se Švédy a neohroženě se postavil i obávanému Řádu německých rytířů. Z obou bitev vyšel jako vítěz. V roce 1240 porazil Švédy u ústí řeky Něvy. Tehdy získal přízvisko Něvský. O dva roky později, v tzv. „ledové bitvě“, porazil na Čudském jezeře i německé rytíře.
A vyslal světu vzkaz. V podání Nikolaje Čerkasova zněl takto: „Jděte a řekněte všem, že Rus žije a bude žít. Kdo v dobrém přijde, bude přivítán chlebem a solí jako host. Kdo však přitáhne se zločinnými úmysly, mečem zahyne.“
Historici ovšem tvrdí, že legendární „ledová“ bitva byla jen drobná šarvátka. Livonská větev Řádu německých rytířů neměla víc než několik stovek mužů. Podle záznamů řádu jich v bitvě padlo dvacet a šest rytířů bylo zajato. A bitva se Švédy prý také nebyla nic víc než malá pohraniční šarvátka. Ale co na tom?
Alexandrův kult se rychle rozšířil po celé zemi. Vrcholu dosáhl v 18. století, kdy car Petr I. Veliký po svém vítězství nad Švédy povýšil Alexandra Něvského do role ochránce ruského impéria a spolu s apoštoly Petrem a Pavlem ho učinil patronem nově založeného hlavního města Rusi Sankt-Petěrburgu.
Na to, že se vítěz od Ladogy a Čudského jezera posléze pokořil před tatarským chánem Bátúem a dosud svobodný Novgorod podřídil Zlaté hordě, se zapomnělo. V roce 2008, v anketě „Jméno Ruska“, skončil velkokníže Alexandr Něvský na prvním místě.
Zemřel 14. 11. 1263.
30. květen 1220 – * Alexandr Něvský († 14. 11. 1263)
30. květen 1220 – * Alexandr Něvský († 14. 11. 1263)
  Kalendárium ČT1
     
30. května 1640 (370. výročí)
zemřel v Antverpách vlámský barokní malíř Peter Paul Rubens, mnoha považovaný za jednoho z největších světových malířů v historii, mistra barokního stylu a nejdůležitějšího vlámského malíře 17. století.
Rubens se narodil v rodině úspěšného Antverpského protestantského advokáta, který uprchl z Antverp před náboženským útlakem. V roce 1589, dva roky po otcově smrti se Rubens a jeho matka vrátili do Antverp, kde přestoupil ke katolické víře. Náboženské motivy patřily v jeho pozdější práci k nejvýznamnějším. V Antverpách jej jeho matka dala do učení k nejlepším místním malířům.
V roce 1600 odjel do Itálie, kde pracoval jako dvorní malíř pro mantovského vévodu Vincenza Gonzaga. Navštívil Benátky, Řím a Janov, studoval zde antické umění a učil se kopírováním děl italských mistrů. Jeho styl byl v té době silně ovlivněn Tizianem.
Po smrti jeho matky v roce 1608 se Rubens vrátil do Antverp. O rok později se oženil s Isabellou Brantovou. Jeho obrazy Stavění kříže (1610) a Snímání z kříže (1611 - 1614) pro místní katedrálu panny Marie ho zařadili mezi nejuznávanější vlámské malíře.
Mnoho zakázek obdržel od francouzského královského dvora, mezi nimi i na sérii alegorických obrazů ze života Marie Medicejské (nyní jsou umístěny v Louvru). Pro zpracování velkého množství zakázek, které dostával, vytvořil v Antverpách dílnu, ve které s ním pracovali jeho žáci z nichž mnozí se později proslavili jako například Anthonis van Dyck.
V letech 1621 až 1633 se aktivně účastnil mnoha diplomatických jednání. Španělský král Filip IV. ho pověřil úkolem dosáhnout sblížení Španělska s Anglií. Rubensovou zásluhou byla skutečně 15. listopadu 1630 podepsána mírová smlouva mezi Anglií a Španělskem. Anglický král Karel I. ho za toto úsilí pasoval na rytíře a bohatě obdaroval.
V roce 1630 čtyři roky po smrti své první ženy se znovu oženil s šestnáctiletou Helenou Fourmetovou. Rubens měl tři děti se svoji první ženou Isabellou a pět dětí s Helenou. Nejmladší dítě se narodilo osm měsíců po jeho smrti. Rubens zemřel ve věku 63 let a je pochován v kostele sv. Jakuba v Antverpách.
Narodil se 28. 6. 1577 ve Vestfálsku v městě Siegen.
Peter Paul Rubens (Wikipedia)
Peter Paul Rubens (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Peter Paul Rubens
Peter Paul Rubens
  Lípa č. 1/2010
     
30. května 1770 (240. výročí)
zemřel v Paříži francouzský malíř François Boucher.
Narodil se v roce 1703 v rodině vyhledávaného návrháře krajek. Malovat ho učil otec. Byl velmi talentovaný, a tak není divu, že si brzy vydobyl pozornost vlivných lidí.
Už v jednatřiceti letech se stal členem Akademie. A co bylo ještě lepší, povšimla si ho králova metresa madame de Pompadour. Ona nad ním držela ochrannou ruku a on ji vděčně portrétoval a učil ji kreslit. Díky ní se stal prvním malířem u dvora krále Ludvíka XV. a ředitelem Akademie. Královský dvůr ho přímo zasypával objednávkami. Byl všestranně nadaný. Maloval nádherné obrazy, vypracoval bezpočet překrásných návrhů na gobelíny pro královské manufaktury v Beauvais a v Paříži i na sévreský porcelán. Navrhoval divadelní dekorace i kostýmy pro představení, jimiž krásná markýza bavila svého krále.
Jenže pak markýza zemřela a vzápětí Denis Diderot vyhlásil, že rokoko je povrchní a vypověděl mu boj. A sláva malíře, který prohlašoval, že „příroda je na jeho vkus příliš zelená a špatně osvětlená“, pohasla.
Narodil se 29. 9. 1703 v Paříži.
François Boucher (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
François Boucher / The Complete Works (www.francoisboucher.org)
François Boucher
François Boucher
  Kalendárium ČT1
     
30. května 1960 (50. výročí)
zemřel v Peredělkino v Moskevské oblasti ruský básník, prozaik a překladatel Boris Leonidovič Pasternak; nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1958.
Narodil se v umělecké rodině. Jeho matka Rosalia Isidorovna Pasternaková (rozená Kaufmanová) byla klavíristka a otec Leonid Osipovič Pasternak akademický umělec na Petěrburgské akademii umění. Boris Pasternak měl dvě sestry a bratra. Častými hosty Pasternakových rodičů byli různí ruští umělci, mezi ty nejznámější patřil například Lev Nikolajevič Tolstoj.
Roku 1908 skončil Pasternak gymnázium a pokračoval ve studiu práv na Moskevské univerzitě, roku 1912 studoval krátce i v Marburgu v Německu. Za román Doktor Živago byl vyloučen ze svazu spisovatelů, hrozilo mu odebrání sovětského občanství a vyhnání na Sibiř. Na jeho obranu vystoupila světová inteligence i on sám, listem ruskému prezidentovi. Roku 1958 obdržel Nobelovu cenu, které se na nátlak sovětských orgánů zřekl potom, co ji telefonicky přijal. Cenu po jeho smrti přebral jeho syn Jevgenij.
Pohřben je při Moskvě v spisovatelském městečku - Peredelkině, kde žil v druhé polovině života. Jeho pohřeb se stal demonstrací lásky a úcty k svobodné tvorbě.
Narodil se 29. 1. (10. 2.) 1890 v Moskvě.
Boris Leonidovič Pasternak (Wikipedia)
Boris Pasternak (ld.johanesville.net)
Boris Leonidovič Pasternak (www.spisovatele.cz, Marie Baboráková)
Boris Leonidovič Pasternak
Boris Leonidovič Pasternak
  Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů
Lípa č. 1/2010
Viz
Kalendárium Leden 2010 (29.1.)
     
31. května 1920 (90. výročí)
v Praze zemřel jeden z největších českých herců, Eduard Vojan; zakladatel moderního českého herectví, založeného na hlubokém psychologickém prožití ztvárňované postavy.
Vojan pocházel z pražské měšťanské rodiny, s divadlem se setkal už jako šestnáctiletý v malostranském ochotnickém spolku Thálie. Profesionální dráhu začínal snad jako každý herec té doby u kočovných společností. Od roku 1881 působil už v "kamenném" divadle v Plzni, v Praze hrál v populární "Pištěkárně" i ve smíchovské Aréně Pavla Švandy ze Semčic.
Když se stal roku 1888 členem Národního divadla, byl už vyzrálým hercem. Zpočátku se na jevišti Národního divadla nemohl prosadit. Jeho civilní herectví, vycházející spíše z pochopení psychologie postavy než z vnějšího efektu, bylo v příliš velkém rozporu s vžitou tradicí.
Teprve v J. Kvapilovi nalézá Vojan svého režiséra. Spolu s H. Kvapilovou tvoří skvělou dvojici. V Kvapilově shakespearovském cyklu nese Vojan tíhu hlavních rolí, vyniká v hrách Ibsenových, jeho Cyrano z Bergeracu, kterého hraje ještě v značně pokročilém věku, zůstává nezapomenutelný.
Zářivý vzor celých generací herců žije už jen ve vzpomínkách hrstky pamětníků, jeho herectví odešlo s ním, protože nikdy nebylo zachyceno filmem, kterému se záměrně vyhýbal.
Narodil se 5. 5. 1853 v Praze.
VOJAN Eduard (www.libri.cz)
Eduard Vojan (Wikipedia)
Eduard Vojan (www.osobnosti.cz, PhDr. Jaromír Kazda)
Eduard Vojan - reliéf
Eduard Vojan - reliéf
 

www.libri.cz
http://zivotopisyonline.cz/

     
31. května 1930 (80. výročí)
se v obci Jitkov na Havlíčkovobrodsku narodil český historik doc. PhDr. František Janáček, ředitel Památníku odboje Historického ústavu ČAV a později Armády ČR, mj. editor kritického vydání Fučíkovy Reportáže, psané na oprátce (1995). Manželka Jaroslava  Janáčková (rozená Musilová) je literární historička a editorka. Syn Pavel Janáček (* 1968) je literární kritik a historik.
V 60. letech se významně podílel na práci Čs. výboru pro dějiny protifašistického odboje a na připravované syntéze dějin druhého čs. odboje; na tuto činnost navázal svou aktivitou v Památníku odboje začátkem 90. let.
Zemřel 12. 12. 1995.
Jitkov (turistickypruvodce.cz)
Jaroslava  JANÁČKOVÁ (www.slovnikceskeliteratury.cz, Alice Jedličková)
Pavel JANÁČEK (www.slovnikceskeliteratury.cz, Kateřina Bláhová)

Jitkov
Jitkov

  Český biografický slovník XX. století
     
31. května 1930 (80. výročí)
se v San Franciscu (USA) narodil americký herec, režisér a producent Clint Eastwood (vl. jm. Clinton Eastwood). Proslavil se jako Muž beze jména v sérii spaghetti westernů italského režiséra Sergia Leoneho ze 60. let.
Clinton Eastwood Jr. se narodil v rodině knihkupce. S příchodem velké hospodářské krize byl ale jeho otec, aby uživil rodinu, nucen hledat zaměstnání v různých kalifornských městech, takže celá jeho rodina, manželka Ruth, syn Clint a dcera Jean, cestovala s ním. Když se později usadili, absolvoval Clint Oakland Technical High School. Po ukončení studia, v roce 1948, se Clint živil mj. jako pastevec, dřevorubec v Oregonu, topič v ocelárně a dodavatel pro benzínové čerpací stanice a hrál na klavír v různých amerických barech a kavárnách. V roce 1949 narukoval do armády jako plavecký instruktor do Ford Cordu. Po návratu z vojenské služby studoval obchodní školu v City College v Los Angeles, USA.
V polovině padesátých letech se objevuje v malých rolích v druhořadých filmech společnosti Universal, jednalo se převážně o levné westerny, dobrodružné snímky, horory a sci-fi, např. Revenge of the Creature (Pomsta příšery, r. Jack Arnold, 1955), Star in the Dust (Hvězda v Prachu, r. Charles Haas, 1956), Ambush at Cimarron Pass (Přepadení v Cimarronském průsmyku, r. Jodie Copelan, 1958). Současně se svými filmovými začátky si ještě vydělává na živobytí dodáváním plaveckých bazénů a jako osobní strážce. Po podepsání smlouvy se studiem 20th Century Fox je obsazen do jedné z hlavních rolí televizního seriálu Rawhide (Surová kůže), ve kterém mezi lety 1959-1966 hrál postavu kovboje Rawdy Yatese.
Slávu a světovou popularitu ovšem získal účinkováním v tzv. spaghetti westernové dolarové trilogii režiséra Sergia Leoneho (i přesto, že o něm režisér prohlásil legendární větu: „Clint Eastwood má jen dvě herecké polohy: s kloboukem a bez.“). Nejprve v adaptaci Kurosawova filmu Yojimbo, Per un pugno di dollari (Fistfull of Dollars, Pro hrst dolarů; r. Sergio Leone, 1964), ve volném pokračování Per qualche dollaro in piu (For a Few Dollars More, Pro pár dolarů navíc, r. Sergio Leone, 1965), a v závěrečném snímku Il buono, il brutto, il cattivo (The Good, the Bad and the Ugly, Hodný, zlý a ošklivý, r. Sergio Leone, 1966). V každém z těchto tří filmů ztvárnil hlavní postavy, osamělé, neohrožené, drsné a cynické pistolníky se smyslem pro spravedlnost a čest. Tato charakteristika je typická pro jeho role i v následujících letech, ať už se jedná o westernový, akční či detektivní žánr.
Tyto filmy sklízely úspěchy především v Evropě. V USA si Eastwood získal oblibu postavou detektiva Harryho Callahana, která se objevuje ve filmech Dirty Harry (Drsný Hary, r. Don Siegel, 1971), Magnum Force (r. Ted Post, 1973), The Enforcer (Násilník, r. James Fargo, 1976), Sudden Impact (Nečekaný úder, r. Clint Eastwood) a Death Pool (Sázka na smrt, r.Buddy Van Horn).
V roce 1968 zakládá vlastní produkční společnost Malpaso, a začíná produkovat a i režírovat své další filmy. Režijně debutoval snímkem Play Mysty for Me (Zahrajte mi Mysty, 1971). V následujících letech si téměř ve všech filmech, které režíroval, současně zahrál i hlavní role. Že nezvládá pouze role drsných chlapíků dokázal v komediích Every Which Way But Loose (Nikdy neprohrát, r. James Fargo, 1978), a Any Which Way You Can (Vždycky zvítězit, r. Buddy Van Horn, 1980).
Během sedmdesátých a osmdesátých let se několikrát pokoušel oživit, nepříliš úspěšně, s filmy ve vlastní režii westernový žánr, např. High Plains Drifter (Tulák z širých plání, r. Clint Eastwood 1972), The Outlaw Josey Wales (Psanec Josey Wales, r. Clint Eastwood, 1976), Pale Rider (Bledý jezdec, r. Clint Eastwood, 1985).
Koncem osmdesátých let začal komerční úspěch Eastwoodových filmů opadat. Vše si vynahradil v roce 1992, kdy jeho film z prostředí divokého západu, Unforgiven (Nesmiřitelní; r. Clint Eastwood, 1992) byl oceněn čtyřmi Oscary, nejlepší film, režii, střih a vedlejší mužský herecký výkon. Tím začalo další veleúspěšné období jeho tvorby. Následovaly filmy, komerčně úspěšný In the Line of Fire (S nasazením života, r. Wolfgang Petersen, 1993), The Bridges of Madison County (Madisonské mosty; r. Clint Eastwood, 1995), oscarový Million Dolar Baby (r. Clint Eastwood, 2004). Prozatím naposledy se představil „dvojfilmem“ s tématem druhé světové války, Flags of Our Fathers (Vlajky našich otců, r. Clint Eastwood, 2006) a Letters from Iwo Jima (Dopisy z Iwo Jimy, 2006).
Mimo Oscarů za filmovou tvorbu byl během své kariéry několikrát poctěn udělením významných cen, Rytíř krásných umění (1985) ve Francii, Pamětní cenu Irvinga G. Thalberga (1995) za soustavně vysokou kvalitu filmové produkce, Čestným Césarem (1998) za celoživotní tvorbu, Cenou za celoživotní dílo na MFF v Benátkách (2000).
Angažoval se i společensky, v letech 1986-88 byl starostou kalifornského města Carmel, jehož je obyvatelem. Za svého dosavadního života byl ženatý s Maggie Johson (1953-1980) se kterou má syna Kylea (*1968, jazzový hudebník), a dceru Alison (*1972). Se dvěma ženami má dcery s nemanželského vztahu, s kaskadérkou Roxane Tunis má dceru Kimber (*1964), s Frances Fisher dceru Francescu (*1992). Podruhé se oženil v roce 1996, s televizní moderátorkou Dinou Ruiz, s níž má dceru Morgan (1998).
Clint Eastwood (Wikipedia)
Clint Eastwood (www.csfd.cz, Martin „POMO" Pomothy, slovensky)
Clint Eastwood
Clint Eastwood
  Lípa č. 1/2010
     
31. května 1970 (40. výročí)
zahynul v Lago Nuci pod horou Huascarán (Peru) český fotograf (specialista na krajinu, přírodu a především velehory) a horolezec Vilém Heckel.
Vilém Heckel po vyučení fotografem pracoval v ateliéru Illek-Paul, později jako propagační fotograf Zbrojovky Brno, od roku 1956 se zcela osamostatnil. Patřil mezi nejvýznamnější české průmyslové, a zejména vlastivědné fotografy (Krásy Československa, 1968). Jeho největší láskou byly však velehory, a tak se věnoval především vysokohorské fotografii (Naše hory, 1956; Království slunce a ledu, 1960; Hory a lidé, 1964; Hindúkuš, 1967). Na výpravě s horolezci také tragicky zahynul pod lavinou při zemětřesení v Peru.
Narodil se 21. 5. 1918 v Plzni.
HECKEL Vilém (www.libri.cz)
Vilém Heckel - životopis, galerie (stityheckel.cz)
Heckel Vilém (www.wwg.cz)
Vilém Heckel
Vilém Heckel
  Lípa č. 1/2008
Lípa č. 1/2010
www.libri.cz
Rok do kapsy
Knihovna AV ČR
Kalendárium ČT1
     

Den matek - Obrázky a citáty na profil lide.cz
       
Zdroje:
Regionální knihovna Teplice {Kalendárium}:
http://www.knihovna-teplice.cz/index.php?stranka[]=14
Quido Magazin - Kalendárium (Q-klub AMAVET Příbram):
http://www.quido.cz/kalendarium/kalendarium.htm
Abíčko - iABC.cz - Kalendárium:
http://www.iabc.cz/
Kalendárium LIBRI - výročí narození a úmrtí osobností spjatých s našimi dějinami, vědou, kulturou, technikou aj. oblastmi: http://www.libri.cz/databaze/kalendarium/
Kalendárium / Výbor národní kultury:
http://www.vnk.ezin.cz/
Knihovna Akademie věd ČR: http://www.lib.cas.cz/cs/
Projekt COTO.JE?: http://www.cotoje.cz/
 

KALENDÁRIUM - ARCHIV

Editor: Ing. František Knížek.
E-mail:
fknizek@centrum.cz

Stránka vytvořena: 1. května 2010. Poslední aktualizace: neděle, 30. květen 2010 11:49:23
Kódování češtiny: Windows-1250.


Počítadlo přístupů od 1.5.2010

Powered by wz.cz

Na osobní stránku Na blog Hlavní stránka Kalendárium - Výročí měsíce Hlavní stránka Projekty